♥♥♥♥♥♥♥♥



Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 14. září 2018 v 11:55 | Reagovat

Štěstí je v podstatě neuchopitelné. Štěstím je mít oporu v partnerce ( od 1961), být přiměřeně zdravý, mít starosti, které lze odložit či vyměnit za drobné radosti, mít vlastní bydlení, přiměřené peněžní prostředky a potřebné věci k životu, více méně spořádanou rodinu. :-D

2 Hanako Hanako | 14. září 2018 v 13:02 | Reagovat

Ružo, popsala jsi to velmi dobře. Mně ty drobné popichovánky, dlouhé hovory, vzpomínání na společné známé a zažité příhody moc chybí. Být s  dospělejšími vnoučaty mi přináší radost a poznávání nových věcí. My jsme taková ubreptaná rodina, možná bychom někoho šokovali, ale líp se nám řeší problémy, protože si o nich můžeme promluvit.

3 Janinka Janinka | E-mail | Web | 14. září 2018 v 14:19 | Reagovat

Mám to doma podobně - jen po něm neházím hadrem, ale takovou tou měkounkou bačkorou ze sasanky :-D.

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 14. září 2018 v 20:25 | Reagovat

Je to poučení od zkušené ženy, která už zná život. Děkuji, je to tak - poznávám to až v pozdním věku a poučení je mi třeba

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 14. září 2018 v 21:02 | Reagovat

Dnes  jsem se setkala s detailem manželského soužití: On musel jít domů, měl to od ženy dovolené jen do ...hodin. Tak to neznám a mimochodem neuznávám- pokud pominu chlapa, který chodí moc do hospody-každý den, což dobré není. Pokud něco máme samostatně, nikdy jsem žádná ultimáta nedávala a také neuznávala. Naše takové pořekadlo bylo a je: Až přijdu, budu doma... ;-)

6 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 14. září 2018 v 23:23 | Reagovat

Ruženko, krásně jsi to popsala, já bych jen dodala, že oboustranná tolerance je nutná. Ještě také je důležitá vzájemná úcta a chování,aby se jednou člověk nemusel stydět sám před sebou.
Ultimáta návratu jsou pro nás pojmem neznámým, spíš si řekneme navzájem při odchodu přibližnou dobu, popřípadě si zavoláme, že jsme v pořádku a vrátíme se později. :-)

7 Intuice Intuice | E-mail | Web | 15. září 2018 v 11:57 | Reagovat

Hranici, co je štěstí a kde už není štěstí, má každý jinde. Ano, je to o věku, zkušenostech z dětství. A pak, člověk by stále měl vnímat svou hodnotu a vědět, co ještě snese a co už ne. Matky to mají ztížené, že berou zodpovědnost i za děti. Muž když odejde od rodiny, postará se o sebe. Žena musí zajistit budoucnost nejen sobě, ale i svým dětem. Proto se hůře rozhoduje.

8 Marčélla Marčélla | E-mail | Web | 15. září 2018 v 23:45 | Reagovat

V dětství jsem zažívala hádky mých rodičů skoro každý den, od toho se odvíjely různé strachy, snížení sebevědomí a pocit, že mě nikdo nemá rád.
Když jsem se vdala, podobné hádky jsem měla s bývalým manželem. Hodně v nich  hrál roli alkohol, omezování a žárlivost. Vlastně díky mým holkám, jsem pochopila, že takto se nedá žít.
Nyní žiji s přítelem a postupně si uvědomuji, že kopíruji chování jednoho z mých rodičů. Tak jsem své chování začala měnit, a pozoruji jak se vztah s přítelem mění. Jsme  více v pohodě, komunikujeme spolu o všem co nás napadne. A já tiše doufám, že už to tak zůstane.
Děkuji za článek, který mi připomněl co je to štěstí. :-)

9 DRAK DRAK | Web | 16. září 2018 v 19:18 | Reagovat

krásný článek, ovšem já jsem si u něj poplakal... :-(

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. září 2018 v 22:08 | Reagovat

Někdy je to k pláči někdy k smíchu, je lépe moc nevzpomínat, pokud to nejsou moc milé vzpomínky.

11 Evina Evina | E-mail | 17. září 2018 v 7:34 | Reagovat

Někdy sebevětší snaha jednoho nestačí.Taky to patří k životu.
Přeji krásný den:-)

12 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | Úterý v 6:00 | Reagovat

Když se narodí nova generace nuda ani být nemůže... :-)

13 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | Úterý v 14:45 | Reagovat

[12]: Měli jsme  třetího syna po 18 a 15 letech za prvními dvěma, ale nějak se to léty setřelo ten rozdíl mezi nimi. Ti dva už mají dospělé děti a ten třetí má tedy další generaci a my jsme se toho dožili, v což muž moc nevěřil, když se mu v 41 letech narodil další syn.Já jsem si to užívala za pomoci  těch  starších, hlavně prostředního, to byl  9 let pro malého kamarád a vzor. Nejstarší už byl pak ženatý a měl svoji rodinu. Vůbec nás to nemrzí, že jsme si prodloužili léta "starostí" o děti. ;-)  :-D

14 Ježurka Ježurka | Web | Čtvrtek v 13:58 | Reagovat

Krásný a pravdivý článek, Ruženko! Já jsem vždy toužila po tom, abych měla život jako rodiče. Spolu až do smrti. Mně to nevyšlo, bohužel. Tak věřím, že mi to Pán Bůh zařídí, že budeme s manželem spolu co nejdéle.

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | Sobota v 12:05 | Reagovat

Mám ještě takový názor: Někoho odchod dětí rozděluje- nemají se o čem bavit,  někoho spojuje. Spíš takové ty starosti, co a jak se dětem povede a pokud jsou ještě menší vnoučata, které o prarodiče mají zájem (ta starší nemají jaksi už času nazbyt), je to vzpruha pro oba. Mají si co sdělovat, plánovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 







Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx