Co stačí ke štěstí?

14. září 2018 v 0:10 | Ruža z Moravy |  Různé ze života
Nemíním se příliš rozepisovat o tomto tématu, ač je široké. Asi tak: Každému stačí ke štěstí něco jiného a pozor! Něco jiného dítěti, mladému člověku, zralejšímu věkem a nakonec, jak jinak - důchodci.

Pokud si vzpomínám, mně by bylo v dětství stačilo, kdyby se mi uzdravila maminka a byli jsme jako rodina pohromadě. Později by mi stačilo pohlazení, úsměv lidí, kteří se mnou žili v jednom domě po smrti rodičů. To už je všechno pryč. Nic se nedá vrátit.


Člověk si ale musí v životrě najít něco, v čem vidí radost. V dlouholetém manželství musí na př. překonat t.zv. hluchá období, kdy má pocit, že už nic nového ho nečeká, partner ho bere jako samozřejmost, život je bez jakéhokoliv vzruchu.
Kdyby někoho zajímal názor dlouholetě vdané ženy mohla bych jen těm mladým říci. Zařiďte si svůj život tak, abyste v každé fázi našli východisko v nějaké činnosti. Nenechte se urážet, ať žena či muž, nenechte si ubližovat- zaražte to hned v zárodku. I to se stane, leccos se musí přetrpět, mávnout nad tím rukou. Přestože hádky s urážkami nejsou ničím neobvyklým ve většině manželství, ač to ten druhý mockrát tak nebere či nevnímá, je nutné nepřipomínat. Snad jen tehdy, když ten, který ublížil víckrát si moc "vyskakuje", vyčítá, uráží. Pak jen tak lehce připomenout jím napáchané křivdy. To ho nejspíš zarazí - při nejmenším.
Víte, žádné dlouholeté manželství nebylo, ani není, ideální. Záleží nejen na povaze člověka, ale hlavně na vzoru, který měl v mládí ve svých rodičích. Jsou prostě dvě reakce: To se mi nelíbilo, když se naši hádali, nebudu se hádat ani za cenu upozadění nebo v druhém případě zjistí, že kopírují chování rodičů.

Víte, ono to hádání je vlastně komunikace a pokud nesklouzne do sprostých nadávek, bere se to jako východisko z nudy. Nuda- to je zabiják vztahu. To je vidět z toho, že muži někdy preferují t. zv. "potvory" a submisivní ženy jsou jen k tomu, aby byly klamány. Bez ohledu na to, že jsou krásné, poddajné. Asi ale bez fantazie.
Považuji docela za pochvalu od manžela, když mi řekne, že nikdy neví, jak zareaguji, co ode mne může čekat.
Takový návod: Muž rozbije nikoliv naschvál, spíš nešikovností sklenici,za které jste ráda pila, spadne mu něco, rozbije se. Čeká reakci temperamentní ženy ...
"No a co, vše se dá nahradit. Ukliď to a nic se neděje." On čekal jekot, nadávky, rýpnutí, jak je nešikovný, ale proč? Věc se nevrátí a zbytečně se rozčilujete.
To jsou t.zv. šokující momenty, kdy muže přesvědčíte, že nejste ta semetrika, která pro každou maličkost atd.
Naopak, když mele a mele, nedá pokoj, plácněte po něm mokrou hadru od nádobí, to zabere. Tedy aspoň u nás jednou stačilo a pak jen jsem natáhla ruku a "prchal" s brbláním, že jsem bláznivá ženská.
Abych došla k tomu, co stačí ke štěstí třeba tak letité, dlouholetě vdané ženy ( v neděli to bude 57 let), jako jsem já:
Třeba když si stačíte s mužem ještě ve všem- tedy skoro- sami, povídáte si u snídaně, pohlídáte vnoučata, která vám řeknou, že se jim u vás líbí a pak klidně odejdou s tátou za maminkou, na kterou se těší. Předtím se s vámi řehtají u Pata a Mata, kterého jim najdete na internetu, protože to umíte a" děda nee.
On jim zase pustí vedle televizi- pohódky." Také s vnukem chodí víc na procházky, na vláček a pod. Bábi zase "na nákupy" s vnučkou a projíždky autobusem při poznávání města, případně na dětské hřiště s oběma. Doma pak se přitulí k vám, lehnete si s nimi na širokou postel s panenkami a plyšáky mezi sebou a smějete se, jak jste proti nim nešikovní. Cvičíte nohama, rukama.
Pak si sednou k jídlu a chutná jim , co bábi dnes uvařila. "Bábi, dej dědovi, má taky hlad!" Vnučka je svědomitá a ráda mne poučí.
No řekněte, můžeme my se nudit? Jak málo někdy stačí ke štěstí lidí. Nakonec i to, že jste spolu a zajímáte se navzájem.



 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | 14. září 2018 v 11:55 | Reagovat

Štěstí je v podstatě neuchopitelné. Štěstím je mít oporu v partnerce ( od 1961), být přiměřeně zdravý, mít starosti, které lze odložit či vyměnit za drobné radosti, mít vlastní bydlení, přiměřené peněžní prostředky a potřebné věci k životu, více méně spořádanou rodinu. :-D

2 Hanako Hanako | 14. září 2018 v 13:02 | Reagovat

Ružo, popsala jsi to velmi dobře. Mně ty drobné popichovánky, dlouhé hovory, vzpomínání na společné známé a zažité příhody moc chybí. Být s  dospělejšími vnoučaty mi přináší radost a poznávání nových věcí. My jsme taková ubreptaná rodina, možná bychom někoho šokovali, ale líp se nám řeší problémy, protože si o nich můžeme promluvit.

3 Janinka Janinka | E-mail | Web | 14. září 2018 v 14:19 | Reagovat

Mám to doma podobně - jen po něm neházím hadrem, ale takovou tou měkounkou bačkorou ze sasanky :-D.

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 14. září 2018 v 20:25 | Reagovat

Je to poučení od zkušené ženy, která už zná život. Děkuji, je to tak - poznávám to až v pozdním věku a poučení je mi třeba

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 14. září 2018 v 21:02 | Reagovat

Dnes  jsem se setkala s detailem manželského soužití: On musel jít domů, měl to od ženy dovolené jen do ...hodin. Tak to neznám a mimochodem neuznávám- pokud pominu chlapa, který chodí moc do hospody-každý den, což dobré není. Pokud něco máme samostatně, nikdy jsem žádná ultimáta nedávala a také neuznávala. Naše takové pořekadlo bylo a je: Až přijdu, budu doma... ;-)

6 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 14. září 2018 v 23:23 | Reagovat

Ruženko, krásně jsi to popsala, já bych jen dodala, že oboustranná tolerance je nutná. Ještě také je důležitá vzájemná úcta a chování,aby se jednou člověk nemusel stydět sám před sebou.
Ultimáta návratu jsou pro nás pojmem neznámým, spíš si řekneme navzájem při odchodu přibližnou dobu, popřípadě si zavoláme, že jsme v pořádku a vrátíme se později. :-)

7 Intuice Intuice | E-mail | Web | 15. září 2018 v 11:57 | Reagovat

Hranici, co je štěstí a kde už není štěstí, má každý jinde. Ano, je to o věku, zkušenostech z dětství. A pak, člověk by stále měl vnímat svou hodnotu a vědět, co ještě snese a co už ne. Matky to mají ztížené, že berou zodpovědnost i za děti. Muž když odejde od rodiny, postará se o sebe. Žena musí zajistit budoucnost nejen sobě, ale i svým dětem. Proto se hůře rozhoduje.

8 Marčélla Marčélla | E-mail | Web | 15. září 2018 v 23:45 | Reagovat

V dětství jsem zažívala hádky mých rodičů skoro každý den, od toho se odvíjely různé strachy, snížení sebevědomí a pocit, že mě nikdo nemá rád.
Když jsem se vdala, podobné hádky jsem měla s bývalým manželem. Hodně v nich  hrál roli alkohol, omezování a žárlivost. Vlastně díky mým holkám, jsem pochopila, že takto se nedá žít.
Nyní žiji s přítelem a postupně si uvědomuji, že kopíruji chování jednoho z mých rodičů. Tak jsem své chování začala měnit, a pozoruji jak se vztah s přítelem mění. Jsme  více v pohodě, komunikujeme spolu o všem co nás napadne. A já tiše doufám, že už to tak zůstane.
Děkuji za článek, který mi připomněl co je to štěstí. :-)

9 DRAK DRAK | Web | 16. září 2018 v 19:18 | Reagovat

krásný článek, ovšem já jsem si u něj poplakal... :-(

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. září 2018 v 22:08 | Reagovat

Někdy je to k pláči někdy k smíchu, je lépe moc nevzpomínat, pokud to nejsou moc milé vzpomínky.

11 Evina Evina | E-mail | 17. září 2018 v 7:34 | Reagovat

Někdy sebevětší snaha jednoho nestačí.Taky to patří k životu.
Přeji krásný den:-)

12 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 18. září 2018 v 6:00 | Reagovat

Když se narodí nova generace nuda ani být nemůže... :-)

13 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. září 2018 v 14:45 | Reagovat

[12]: Měli jsme  třetího syna po 18 a 15 letech za prvními dvěma, ale nějak se to léty setřelo ten rozdíl mezi nimi. Ti dva už mají dospělé děti a ten třetí má tedy další generaci a my jsme se toho dožili, v což muž moc nevěřil, když se mu v 41 letech narodil další syn.Já jsem si to užívala za pomoci  těch  starších, hlavně prostředního, to byl  9 let pro malého kamarád a vzor. Nejstarší už byl pak ženatý a měl svoji rodinu. Vůbec nás to nemrzí, že jsme si prodloužili léta "starostí" o děti. ;-)  :-D

14 Ježurka Ježurka | Web | 20. září 2018 v 13:58 | Reagovat

Krásný a pravdivý článek, Ruženko! Já jsem vždy toužila po tom, abych měla život jako rodiče. Spolu až do smrti. Mně to nevyšlo, bohužel. Tak věřím, že mi to Pán Bůh zařídí, že budeme s manželem spolu co nejdéle.

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 22. září 2018 v 12:05 | Reagovat

Mám ještě takový názor: Někoho odchod dětí rozděluje- nemají se o čem bavit,  někoho spojuje. Spíš takové ty starosti, co a jak se dětem povede a pokud jsou ještě menší vnoučata, které o prarodiče mají zájem (ta starší nemají jaksi už času nazbyt), je to vzpruha pro oba. Mají si co sdělovat, plánovat.

16 Vendy Vendy | Web | 8. října 2018 v 19:49 | Reagovat

Štěstí má hodně podob. Od hvězdného hledání Obchodníka s deštěm, po prosté štěstí farmářovy dcery Lízy, která si pod ním představovala úsměv dítěte, pohlazení od manžela, pohodové večery s rodinou.
Moc pěkné povídání o štěstí, Růži, a opravdu, štěstí nemusí plápolat jako táborák (i když tyhle hvězdné okamžiky jsou tak nezapomenutelné...), ale stačí, když hoří jako stálý ohníček.  Pro mě je štěstí třeba i to, když náhodou objevím pěkný film, který jsem kdysi viděla, líbil se mi, a od té doby jej v televizi nedávali. Nebo je štěstí to, když dopletu nějaký ten zatrackaný štrikovaný kousek. Nebo když se mi povede uvařit oběd, aniž bych ho připálila. Když se mi daří v práci. Když mi nezvadne kytka v květináči, ale pěkně se chytí. :-)

17 Vendy Vendy | Web | 8. října 2018 v 19:52 | Reagovat

Ještě chci říct, v tvém povídání je kus moudrosti. Opravdu je dobré být v manželství kapánek nevyzpytatelná. Žena, která je čitelná a předvídatelná, se stává nudnou... a potvory pak vítězí, protože si dovedou s mužem pohrát.
Uvedla jsi pěkné příklady a tvůj muž se s tebou fakt nudit prostě nemůže. Nebo chvilku ano, ale pak mu to zase pěkně zpestříš :-D
Je fajn, že kvám chodí vnoučata, a že k vám chodí rády! Už to je deset bodíků pro vás, jste oblíbení dědové a babičkové :-D

18 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 9. října 2018 v 15:43 | Reagovat

[17]:Díky za recenzi článku, měla jsem takovou nostalgickou náladu, která myslím popadne někdy každého. Tak jsem zvažovala všechna pro i proti proč stojí za to vydržet... ;-)  :-D

19 Bev Bev | E-mail | Web | 17. října 2018 v 18:00 | Reagovat

Říkáš jak málo stačí a ono je to přitom to úplně nejdůležitější, tyhle milé okamžiky s blízkými, nad to nic není a nic to nenahradí. Moc přeju, aby vám to tak krásně fungovalo ještě mnoho a mnoho let. A jinak velmi pěkně napsané, zvlášť to plácnutí mokrým hadrem se mi moc líbilo. ;-)  :D Myslím, že to vyzkouším. :-?  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama







Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx