Krokovy dcery -báje a pověsti.

11. března 2018 v 0:44 | Ruža z Moravy |  Věřte nebo nevěřte..

Po smrti vojvody Čecha, nevěděli lidé, koho si mají zvolit za nového vojvodu. Tak se rozhodli, že zvolí jeho bratra Lecha, který žil na Kouřimi. Ten však jejich prosbě nevyhověl, ale protože bylo známo, že je velmi moudrý, nechali si alespoň poradit, koho si mají zvolit a Lech jim řekl, ať zvolí Kroka. Lidé ho poslechli a po praotci Čechovi usadili na trůn Kroka. Ten soudil moudře a byl spravedlivý. Krok měl tři dcery, Kazi, Tetu a Libuši. Ve svém útlém mládí žily dívky na hradě Budči. Kazi znala všelijaké byliny a koření a jejich moc. Hojila jimi lidem rány, krotila bolesti a mnohdy i sudičky ke své vůli obracela. Po otcově smrti byla nejčastěji na hradě, jenž se Kazin hrad jmenoval. Teta, druhá Krokova dcera, vystavěla si hrad velmi pevný, který Tetín pojmenovala. Bála se bohů a běsů a tak různé rituály na jejich uctívání pořádala, učila lid se jim klanět a oběti činit. Sama se pak dlouhé dny k nim modlila.


Nejraději však lidí měli Libuši, ačkoli byla ze sester nejmladší. Byla krásná, cudná, chování vlídného a přitom vážná, v řeči jistá, že i drsní bojovní muži ji velebili. Po Krokově smrti, sešly se rody starších a rozhodly, aby se panování ujala právě Libuše. Lidé se nad tímto rozhodnutím zaradovali a odvedli spanilou kněžnu na Vyšehrad, po boku jí pak kráčela Kazi s Tetou a jejich družinami. Mladá kněžna měla svůj hrad, který Libušin nazvali, ale sídlila na Vyšehradě, odkud moudře vládla lidu.


Kaša, dcera Krokova. - klikněte pro zobrazení detailu
Kaša, dcera Krokova.
obraz Antonína Häuslera.

Jednou z nejzajímavějších pověstí o starověku našem jest báje o pohanském knížeti Krokovi a jeho dcerách.
První zapisovatel dějin českých, Kosmas, udává o něm, že byl původně knížetem vlastních Čechů, kmene to osedlého ve středních Čechách, po nichž potom celá země a celý národ jméno své obdržely; Krok synů neměl, ale tři dcery: Kašu neboli Kazi, Tetu a Libuši.
Nejstarší dcera Kaša vynikala prý znalostí léčivých bylin a umění kouzelného, takže lid po její smrti i mohylu její nade Mží dlouho v uctivosti měl. Dle kronikáře našeho Dalimila sídlela na hradě Kazíně, bezpochyby nedaleko Zbraslavi u Prahy.
Manželem Kazi byl podle Hájka Bivoj, obrovský silák, jenž kdysi chytiv divokého vepře živého jej přinesl nevěstě své za podivný dárek.
Obrázek náš předvádí nám Kaši, ana chystá se právě přinésti žertvu »bohům spásám«, aby přijala od nich nová tajemství v oboru kouzel a černokněžnictvi.




A nyní něco humorného , z novějšího zdroje:

Drobná váda dcer Krokových:(Našla jsem na webu Liter.cz )

"To bylo hezké Libunko, ty při tom vždycky tak jako zkrásníš!"
Libuše se na sestru vděčně usmála a chtěla něco říci, ale ta mluví dál:
"Tak se při tom celá změníš…"
"Aby se nezměnila," ušklíbla se Kazi, "Každý by se změnil, po tom, co jí míchám! Na to má sestru nejlepší kořenářku v zemi, aby mohla vypadat, jak se jí zachce."
"No, tentokrát se ti to moc nepovedlo," řekla uštěpačně Libuše.
"Co, nepovedlo? Bylas jak pominutá, co bys ještě chtěla?"
"Nechutné to bylo, hubu to křiví…"
"Tak já jsem se ti netrefila do gusta! Ale to by také nebylo nic těžkého, stačí obden soudek medoviny a je vystaráno."
"Já a medovina? Snad při oslavách trochu, ostatně co je u nás v rodině ten tvůj hromotluk, tak je o medovinu nouze. A vůbec, co tě to napadlo? Sama jíš všelijaké houbičky, za chvíli budeš jak ta veverka."
"A co myslíš, že máš v tom pití, po kterém tak vyvádíš? Příště si tam vyvař ten svůj věneček, co pořád nosíš na hlavě, dávno vdaná ženská! Já ti to musím namíchat, abys vypadala, ale ještě pořád myslela, rozumíš, to je to nejtěžší."
"Sestřičky, prosím vás,"
snaží se úpěnlivě Teta. Celá váda vznikla po jejích slovech a ona se tak trochu cítí být její příčinou, "věštila přece, tak co to povídáte?"
"To se to věští sláva města, když ho hned poručí postavit. Široko daleko nic takového nestojí, to se taková věštba musí splnit! A když ne, tak se jí pomůže."
"Ale na opuštěném místě!"
"Ono zas až tak moc opuštěné není. Nebo myslíš, že si jen tak někdo vyjde do temných hvozdů a začne tam otesávat práh? Pár chaloupek už tam stojí, to dá rozum. Však s Přemyslem dlouho vybírali, než našli vhodné místo. Jenže kdyby to Přemysl poručil, tak by se hned našlo plno nespokojenců. K čemu město a jak tomu může přivandrovalec od pluhu rozumět. Takhle to Libuška vyvěští a je klid."
"Prosím tě dej jí pokoj," okřikla sestru Libuše, "víš, že jí to bude ležet v hlavě."
"Jen mi to řekni," snaží se Teta vypadat tvrdě, nejistý tón ji však vzápětí prozradí: "Ale Přemysla přece také přivedla na hrad věštba, když chlapi láli, že je žena soudí!"
"Na to láli chlapi vždycky, hlavně ti, kteří u jejího soudu prohráli, a byly to větší soudy! A najednou kvůli při o mez takové změny. To přece vůbec nemusela rozhodovat kněžna, každý viděl, že ten dědula chce toho mládence ošidit. Kdyby měl trochu rozumu, tak by s tím před žádný soud nešel. Takhle lál Libušiným soudům jako všichni před ním, jenže ono se to zrovna hodilo…"
"Poslední kapka…"
"A hlavně kůň už trefil, Libuško, dobře byl vycvičen, jen co je pravda. Nevykládej o poslední kapce. Však ono si poselstvo hned povídalo, že tam ten kůň nejde poprvé!"
"A co ten tvůj cvičitel vepřů?" vybuchla náhle Libuše. "Já jsem to nechtěla vytahovat, ale myslíš, že nevím o tom Bivojově kanci?"
"Libuš!"
"Jaképak Libuš? Jak na nějakého chlapa."
"Libko!"
"To už je lepší, jsem kníže nebo kněžna?"
"Ale sestřičky, to přece není možné!"
"Co by to nebylo možné?" obrátila se Kazi k Tetě.
"Vždyť ten kanec i někoho zhubil!"
"Ten?" uchechtla se Libuše,
"už jsi někdy viděla, aby prase skákalo do výšky, jen tak, samo od sebe? O mlsek žebral, jezdci mu je podávali s koně. Proto byl také nad jiné veliký, že byl lépe živený. Pak i za lidmi běhal, když už byl puštěn do lesa. Všechny ty řeči o napadeních se pak samy roznesou, a když ne, tak se jim pomůže, ne-li Kazi?"
"Bivoj je aspoň vladyka, a co byl Přemysl?"
"Takhle zasahovat do osudu, to se nebojíte bohů? Budu se muset za vás u nich přimluvit."
"Ty přece také co chvíli chceš měnit osud, Kazi, pořád obětuješ bohům, aby to či ono zařídili podle tvé vůle."
"Ale vy se na vůli bohů neptáte!"
"Však kdyby se jim něco nelíbilo, jistě by nám to pěkně osladili. Takhle jim ušetříme práci."
"Budu se za vás modlit. Jak vám mohou lidé věřit, mají vás tak rádi."
"A co by nevěřili, nevědí o tom přece. A rádi nás mají zrovna jako tebe. Ty se taky staráš, každý tě má jako za matku, a když je s někým zle, stejně mu říkáš, že už je dobře."
"Musím za vás obětovat! Milosrdná lež, to přece nikomu neublíží."
"A co ublíží? Libušina věštba? Vycvičený kůň? Ochočený kanec? Aspoň jsme si takhle mohly vybrat muže podle svého. O co jsou horší naše lži, než ty tvoje? Nikdo neví, kdo by tu teď vládl, nebýt Přemysla. A co bychom byly my? Vědmy jakési. Tobě a tvým lidem to přece také přináší užitek, či ne?"
"Pravda, však budu tvoji pomoc zase brzy potřebovat. Koření dochází a nějaké zaříkání už by také bylo třeba. Přijeď se ke mně podívat, a přijeďte obě!"
"Co myslíš, Libuško, uděláme si výlet?"
"Přijeď také, ráda vás obě uvítám! Hlavně mi musíš říct, kdy zase budeš věštit, přijdu se podívat."
"Jistě, ale nevím, jestli se ti to bude líbit. Lidé jsou zvlčilí, musím věštit něco zlého, snad je to usadí. Ještě si to musím rozmyslet. Tak příště na Tetíně, děvčata, a ať vás bozi provázejí, já už musím jít. Chci ještě dohlédnout, aby šli do toho lesa hned, mám toho člověka s prahem dohodnutého jen na dnešek."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | Web | 11. března 2018 v 1:06 | Reagovat

:-D

2 Hanako Hanako | 11. března 2018 v 10:01 | Reagovat

Jo,jo. Povídalo se, že Libuše za Přemyslem častí jezdívala, proto ten kůň snadno poselstvo k němu dovedl... :-D  :-D

3 Janinka Janinka | E-mail | Web | 11. března 2018 v 14:01 | Reagovat

Boží! :-D :-D

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. března 2018 v 15:30 | Reagovat

[2]: Byla moudrá, nebude přece kupovat zajíce v pytli nebo čekat na nějakého zdegenerovaného šlechtice, když může mít pořádného chlapa. ;-)  :-D

5 nar.soc. nar.soc. | 11. března 2018 v 19:56 | Reagovat

Jo prý Přemysl Oráč, pchá!
V Přemyslově době se neoralo, vůbec se orba neznala. Našel se v lese zkroucený tvrdý stromek ( klen, habr a pod. ) ten se usekl a přiostřil, napříč konce břevna se připevnilo Jho na zavěšení volkům před kohoutek.  Na ohnuté břevno
se pevně přivázala klečina k řízení a mohlo se začít. Vždy po dešti, kdy byla půda vhodná na rýpání tím primitivním dřevěným hákem. Hákování se udržovalo ještě v letech 1700. O nějaké brázdě, kterou prý P. "nedooral" nemůže být řeč. Snad jedině, že pole nedorýpal. Další žvást je, že posvačil na železném pluhu, o ničem takovém neměl ani páru. Také otku na čištění železného pluhu v žádném případě neměl ( ta bývala také okovaná). Lískový okovaný klacek, by leda zrezivěl, ale nikdy nevyrazil výhony.
Je vidět, že to bylo vymyšleno hodně pozdě a navíc k jakémusi snížení ženy - kněžny. Vždy jezdil v noci maník za ženskou a nikdy opačně ( co kdyby nezabral). Každopádně na koni bez sedla to maníkovi nevadí a partie pro lásku se mu prokrví, kdežto ženě ( bez kalhot) se kačenka zaplstí a řádně odře.
Konečné rezumé je, že kněz, který tu story vymyslel byl celibátník a o věci nevěděl nic. :-D

6 bábina bábina | 11. března 2018 v 21:23 | Reagovat

Přemysl měl orat na úhoru, který ležel mezi mnoha poli a přeci byl úhorem. Byla to jakási knížecí hranice. Takže prý Přemysl obnovoval, vytyčoval hranici, podobně jako v Římě Romulus.
Vyorání první brázdy na neobdělané půdě, na úhoru, bývá často přirovnáván k „posvátnému sňatku“, tj. rituální soulože, nejvýše postavených panovníků nebo někdy i božstev, na oslavu jara a jarní orby.
Ještě jsem někde slyšela, že Přemysl, měl být kníže Sámo.

7 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. března 2018 v 23:17 | Reagovat

[5]:
Vy jste tomu dali. Takto  "kazit" radost z bájí a pověstí. Vidím, že to opravdu patří do věřte-nevěřte
[6]: :-D

8 nar.soc. nar.soc. | 11. března 2018 v 23:50 | Reagovat

[6]:

Za svůj profesní život u STS jsem s různými traktory ( pásovými) zoral tisíce ha u různých JZD a St. statků. Už když jsem chodil na dálkovou zem. školu, jsem se zajímal o orbu, jako základní zem. činnost. Zjistil jsem, že celou historii zemědělství provází, jakési lepší či horší porýpání pole ( dříve většinou spaseného úhoru). Teprve v Anglii, byl vynalezen "železný" pluh ( asi v r. 1840), odhrnující odřezanou skývu obrácením válcovou odhrnovačkou mimo směr pohybu, buď vpravo (obvykle) nebo vlevo ( u kombinovaných pluhů). Pravolevý více radličný pluh byl zkonstruován pro lanové tažení mezi dvěma parními lokomobilami na scelených plochách panství angl. lordů. Odtud se to šířilo po Evropě.  U nás na panství v Židlochovicích byla první parní souprava v českých zemích opatřena dovozem z Anglie v r. 1877 u cukrovarníka Roberta. Motorové pluhy se rozšířily až za I. sv. války a to už i kováři vyráběli ručně kovové pluhy. Známá je zvěst o bratrech Veverkových z Polabí, kdy bratr kovář zhotovil bratru sedlákovi "ruchadlo" = pluh vydával v úhoru tlumené praskavé zvuky. Tehdy byl ten pluh ještě bez radlice a otupený se musil rozdělávat na vložení do výhně. Dřívější pluhy byly celodřevěné, jen s kovovou špicí, odhrnovaly půdu stranou ( tvořily brázdu, ale půdu neobracely). Dnes se ví, že zbytečná orba poškozuje ornici, značným okysličením, což je pro humus "studený oheň". Za cca 130let funkce železných pluhů se ztratilo z ornice až 75% trvalého humusu. Půda nevsakuje dobře vodu a rostliny se v mineralizované "ornici" dusí. Úrodnost se bičuje strojenými hnojivy a zem. chemií. Je to vyhánění čerta ďáblem s vizí, "po nás potopa". ;-)

9 nar.soc. nar.soc. | 11. března 2018 v 23:59 | Reagovat

.....první brázdy na neobdělané půdě, na úhoru, bývá často přirovnáván k „posvátnému sňatku“, tj. rituální soulože,.
No nějaký sexuální maniak by mohl vidět jakousi podobnost brázdy s běžně žádanou škvírkou. Ovšem je to pitomost, protože by musil do brázdy ZASÍT, ale co? Obilí nevzejde, řepa ani zelí taky ne ( jiné tehdy neměli). Brambory neznali a kukuřici rovněž. Jen tyto dvě plodiny by mohly půdu v brázdě OPLODNIT. Takže i ta svatba s půdou živitelkou, kulhá na obě nohy. :-D

10 nar.soc. nar.soc. | 12. března 2018 v 0:12 | Reagovat

Snad jediné, co bych mohl připustit,  se stalo asi toto.  Přemysl jako chamtivý velkostatkář si uřízl řádný chabovec, tím seřezal, jak oráče, tak i volky. Pak jednoho zapíchl (maso už měl řádně naklepáno) a druhým to ulovené zvíře odtáhl ke kámošům, kteří připravili vatru na opečení. Večer zářila vatra do dálky, řvaní nachmelených maníků směrovalo Libušinu družinu na objížďce svého údělu. Byla moudrá, tzn. uměla si užít chvíle. Nakázala doprovodu, aby se skryl a sama omrkla maníky. Vybrala sobě toho nejméně oblečeného ( aby viděla od ohně, jak je rostlý). Chrápal jako na lesy, povytáhla mu staročeskou suknici, byl to chlap kompletní. Jak byla v cestovním nasedla na toho "koně" a dál to nebudu rozpatlávat. Probuzenému Přemyslovi trvalo, než si uvědomil o co jde a pak to spolu opakovali při každé příležitosti. Cudnost zůstala oběma zachována ( nikdo je neviděl) a na své si přišli taky.

11 nar.soc. nar.soc. | 12. března 2018 v 0:16 | Reagovat

[7]:

Pokusil jsem se podle Saturnina uvézt sdělení o Přemyslovi na pravou míru, podle obvyklých poznatků a posledních výsledků tamní archeologie.

12 signoraa signoraa | Web | 12. března 2018 v 8:09 | Reagovat

To zpracování pověstí, které známe už od dětství, do moderního hávu, nemá chybu. :-D

13 ruzena ruzena | E-mail | Web | 12. března 2018 v 8:48 | Reagovat

Přečetla jsem si se zájmem jak původní tak moderní verzi :-) Zvládla jsem i komentáře :-D Opravdu poučné čtení! :D

14 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 12. března 2018 v 10:49 | Reagovat

Podle historika Kardusického je posloupnost přemyslovských knížat vzdálenou vzpomínkou na vzkaz slovanských knížat franskému králi:“Kroky překaz, Teta (Teutone, nNmče)lub (raději) přemýšlej: Nezamysl mi na ta (na ně) vojny ni zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme“ Tedy staletou tichou poštou: Krok, Kazi, Teta, Libuše, Přemysl, Nezamysl Mnata, Vojen , Mnislav, Křesomysl, Hostivít…zajímaví teorie ;-)

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. března 2018 v 10:59 | Reagovat

[10]: Zdravím, nemohu si pomoci. Jako bych viděla vaše přivřená očička a uculující se pusu, když jste psal ty řádky dehonestující  sblížení- tedy jako seznámení Libuše a Přemysla. No jo, ono nebýt těch živočišných pudů, asi bychom tady nebyli. :-D  :-D

16 nar.soc. nar.soc. | 12. března 2018 v 13:35 | Reagovat

[14]:

Vzkazy mezi protivníky probíhaly vždy až následně. Slovanské ( možná avarské ) kmeny musily být hodně rvavé. Při expanzi se živily "z dobytého pole" tj. okradením a vydrancováním všeho na co stačily. Budili tím hrůzu a navíc nešlo se s nimi nijak domluvit. jejich expanze zatlačovala ustoupivší hluboko na západ. V dnešních německých krajinách s hustším osídlením, byli přítomní i velící maníci. Ti z nezbytí shromáždili "vojsko" tj. kde koho ochotného se servat a něco ukořistit. Tak vnikla postupně hranice a ze zastavených Slovanů vznikli usídlení. Následně byli činní i poslové a nakonec i vyslanci znalí písma, kteří rozklíčováním "mluvící" kůže ( pergamenu) nebo upravené kůry, předvedli "Slovanům" moderní spojení a vůli vzdálených mocných. Písmo přineslo jiné srozumění a ve svém důsledku pokrok. :-D

17 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. března 2018 v 23:03 | Reagovat

[16]: Hezké a možná i pravdivé.. ;-)  :-D

18 Miloš Miloš | Web | 23. března 2018 v 22:18 | Reagovat

Bivoje bych s tím kancem chtěl vidět. Možná to bylo jen selátko a ústním podáním se postupně zvětšilo až na mohutného kance :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx