JSOU TŘI ETAPY ŽIVOTA: MLÁDÍ, STŘEDNÍ VĚK A VYPADÁTE DOBŘE!


Nový domov - 90.

16. ledna 2018 v 0:24 | Ruža z Moravy |  Nový domov-povídka na pokračování od 1. viz-únor 2016 archiv -
Jindřiška měla zvláštní dar, jak si získat důvěru lidí. Možná někomu její určitá drzost nevyhovovala, ale nakonec jí přišel na chuť, jak se říká. Ona totiž hned reagovala a vyjádřila svůj názor. Poslední dobou trochu polevila. Přemýšlela víc než něco plácla. Uvědomila si, že může slovem ublížit a tak jak se říká, kousla se nejdříve do jazyka, než něco řekla.
Poslední dobou pozapomněla jak na Danu, tak na Elu a jejich problémy, ba i po posledním sdělení Lídy o Veronice ji nejvíc zajímala Jana a její osud. Trvalo pár dní, než se odhodlala připomenout Janě její slib, že povypráví svůj příběh, jak se ocitla v Domě, když ještě není důchodkyně starobní , ale "jen " invalidní.


"Paní Jano, nasadila jste mi brouka do hlavy. Popovídejte něco o sobě. Jestli dovolíte, pozvu k tomu kamarádky, protože podle konce, který je viditelný, asi nebudete vyprávět nic veselého a přímo sdělené je lepší. Mohu tedy slíbit, že se tady sejdeme třeba zítra? Nebo byste uvítala větší soukromí? Klidně by to mohlo být u mne, vozíkem tam dojedete, udělám čaj nebo kávu, co máte ráda, pozvu jen ty nejbližší kamarádky, jsou spolehlivé, citlivé, nemusíte se bát." Jindra si oddychla, tak dlouho ještě nikoho nepřemlouvala. Viděla, že se Jana trochu pousmála, což ji docela překvapilo.

"Vy jste žena, která by vytáhla z jalové krávy tele, jak vidím. Nerada, ale vezmu si raději prášek pro uklidnění sebou, protože vzpomínky to nebudou zrovna veselé a dost dlouho jsem se snažila na vše spíš zapomenout. Dobře, raději k vám, je to hodně osobní. Klidně přiveďte své kamarádky, určitě jim věříte a já nemám vlastně co ztratit."

Jindra pozvala Lídu, Evu, Věrku a dokonce se tentokrát nechala pozvat i Ela. Zvědavost zvítězila. Jaký asi osud měla Jana oproti Daně. To byl hlavní důvod jejího zájmu. Sešly se u Jindry, dokonce si donesly i židle, aby se srovnaly a nějaké ty zákusky drobné k čaji a kávě, kterou Jindra připravila. Nebyl důvod nic vysvětlovat a tak Jana začala vyprávět a musely uznat, že přes veškeré odmlky bylo vyprávění hodně zajímavé.

"Byla jsem ženská krev a mlíko, jak říkávala moje babička. Nepřiliš buclatá, ale tvary ženské. Kluci se za mnou otáčeli, ale já jsem pořád čekala na toho pravého. Pokud za mnou chlapci "dolézali" jak se říká, nevábilo mne to. Prostě podle pořekadla: Nechci to, co chodí za mnou, ale to, co přede mnou prchá. Líbil se mi jeden chlapec. Vrátil se zrovna z vojny, líbil se děvčatům v práci, ale on se nakonec začal zajímat o mě. Varovali mne, že se ohlíží i za jinými, ale chtěla jsem jim dokázat, že pokud budu chtít, získám ho. Právě zdánlivým nezájmem, jen takovým váhavým souhlasem, když mne pozval do kina a podobně. No, zkrátím to, nakonec z toho byla vážná známost a my se vzali."
Jana se napila čaje a pokračovala.
"Jak to v životě chodí, narodil se syn a později dcera. Vše bylo takové normální. Škudlili jsme, kde se dalo, abychom si mohli pořídit družtevní byt. Byli jsme v pořadníku dost dlouho, ale nakonec to vyšlo a když jeden družtevník vyženil s nevěstou domek po rodičích, dostali jsme byt po něm, v posledním, čtvrtém poschodí. Bez výtahu bylo dost náročné tahat nákupy a děti, ale časem jsme si zvykli, děti chodily samy, vyrostly a já jsem zjistila, že s jejich odchodem z domu, jezdili oba jen jednou za týden ze školy domů, přes týden bylo u nás jaksi pusto a jen na konci týdne jsem se musela postarat o jídlo, prádlo a vše potřebné pro děti. O mužovi jsem toho moc nevěděla. Byl často v práci a když přišel domů a já už z práce byla doma, pojedl a zase odešel. Prý se musí projít, vidí, že mám ještě práci, však přijde za chvíli. Obvykle tak dvě hodinky to byly. Do hospody nechodil, jen opravdu ven, na vycházky.
Nenapadlo mne, že ty jeho vycházky nejsou ani tak ven, jako nedaleko, vedle do sousedství. Ke své matce se tam nastěhovala mladá maminka se synem. Rozvedená, tak o deset let mladší než já. Žila tam s nimi ještě její starší sestra, poněkud postižená, svobodná a ta jí syna hlídávala. Kdysi hlídala i naše děti, když jsme šli náhodou do kina nebo do divadla. Mladá paní měla ráda muže, různé. Slýchala jsem, že chodí s nějakým ženáčem, kterého by chtěla, slíbil jí, že se rozvede, ale nemá se k tomu.
Nenapadlo mne, že se může jednat o mého muže. Navíc ještě to, že oba pojali plán, jak se mne zbavit, donutit mne k rozhodnutí se rozvést, ale z mé strany, na mou žádost, aby se ona mohla přistěhovat od matky k němu. Byt byl už splacený, vlastně náš, tak jak to udělat? Počkali nějakou dobu, až syn a dcera odešli nadobro z domu a začal nenápadný teror.
Došlo mi záhy, že se dějí věci, které jsem nemohla zavinit. Puštěný plyn v bytě, neustále někde svítilo zapomenuté světlo a bylo to dáváno mužem za vinu mně. Nic se mu nelíbilo, hledal chyby a stalo se, že do mne jednou nenápadně strčil, až jsem narazila na veřej u dveří. Osopil se na mne, jestli jsem opilá nebo co, nevidím, že jde? Už jsme spolu vůbec nežili jako manželé, urážel mne, že jsem ledová královna, on z toho nic nemá a podobně. Netušila jsem, že matka té mladé sousedky měla přítele a protože byla často pryč, u něho v garsonce , mladá měla matčin byt pro sebe.

Její sestra mezitím zemřela, měla prý nádor na mozku, což dříve nevěděli. Malého syna si vzal jeho otec, který se oženil a chtěl ho do své péče. To mladé paní vyhovovalo a teď jen, jak se zbavit mě. Začala jsem něco tušit už dříve, ale nebylo to jednoduché dokázat. Nemám tu povahu sledovat někoho a když jsem se muže přímo zeptala, řekl, že jsem paranoidní, vymýšlím si a leze mi to na mozek. Měla jsem pocit, že mi bývá dost často špatně od žaludku, doktoři nic nenašli a říkali, že je to zřejmě psychosomatického původu, napsali mi dietu a nic. Byla jsem už opravdu jako praštěná, nic mne nezajímalo. Muž mi asi občas něco dával do čaje, nějaké prášky, jednou jsem ho přistihla, on tvrdil, že se mi to zdálo.

Do práce, z práce domů, uklidit, aby pán nenadával, až se vrátí. On si mezitím užíval vedle u sousedky, vracel se občas podnapilý a to mi nadával, vyčítal a dokonce mě i párkrát udeřil. Jednou jsem mu to vrátila a to mne strčil tak, že jsem spadla hlavou na dveře. Řval, že už jsem zase ožralá a já jsem přitom nic nepila. Chtěl asi, aby to sousedi slyšeli, jaké má se mnou trápení. Netušila jsem, že je se sousedkou domluvený, nechá pootevřené dveře do chodby, aby to bylo co nejvíce slyšet. Chystal na mne podraz.

Když jsem jednou chtěla z bytu utéci, vylítl za mnou, volal, co děláš, neleť tak z těch schodů, když jsi pila... Dělal jako by mne chtěl zadržet, ale místo toho mne strčil tak šikovně, že jsem se doslova skutálela ze schodů. Pak utíkal ke mě jako na pomoc a přitom mne nakopl do zad tak, že jsem letěla ještě dál.
Zahlédla jsem předtím sousedku u dveří do jejího bytu, ale stála a jen čekala, co se bude dít. Zůstala jsem ležet o patro níž, zřejmě jsem nárazem o zábradlí ztratila vědomí. Muž i sousedka se mezitím ztratili domů a mě našla další sousedka, která bydlela v bytě, u kterého jsem zůstala ležet. Odvezla mne sanita a já jsem strávila v nemocnici několik týdnů, abych se nakonec dověděla, že už asi nebudu moci chodit. Muž prý vylezl z bytu až když pro mne přijela sanita a tvrdil, že nevěděl, že jsem spadla ze schodů.

Prý jsem asi zase byla opilá a ukazoval skoro vypitou láhev. Nepočítal ovšem s tím, že mi brali v nemocnici krev a nebyl v ní alkohol a já jsem nakonec podala trestní oznámení na ublížení na zdraví - úmyslné. Nemocnice potvrdila cizí zavinění. S tím asi nepočítal a nepočítal ani s tím, že půjde sedět na tvrdo. Bylo to bráno z počátku jako pokus o vraždu, když zjistili jaké pohmožděniny a zlomeniny jsem měla. Nakonec to s advokátem usmlouvali jako jednání v afektu. Horší bylo, že děti, které nevěděly, jak to s námi bylo, nic jsem jim nikdy neříkala, nestěžovala si, mne obvinily, že jsem připravila otce o svobodu. On jim to namluvil. Tak jsem se z bytu odstěhovala, výjimečně rychle jsem se dostala do tohoto Domu a mám život po padesátce za sebou.
Divíte se, že jsem byla nerudná? Pořád prášky proti bolesti, poloomámená. Do našeho bytu se nastěhovali nájemníci, než se muž vrátí, pár věcí jsem si vzala, jen osobních, jinak nechci nic, co by mi připomínalo život s ním. Tedy v posledních letech, dříve to tak nebylo hrozné."
Ženy poslouchaly skoro bez dechu, dokonce zapomněly konzumovat dobroty, co samy donesly. Ani Jindra se nezmohla na slova útěchy, že jako život nekončí, třeba pomůže nějaká operace, rehabilitace, lázně. Nebyla si jistá, co má vlastně Jana zlomené , ochrnuté. Snad se to doví jindy. Dnes už toho bylo opravdu dost. Měly o čem přemýšlet, porovnávat svoje osudy s Janiným. Kdyby aspoň měla jako útěchu ty děti.
"S tím se něco musí udělat", rozhodla se v duchu Jindra a kamarádky jí určitě pomohou...
Doprovodily Janu až k bytu, rozloučily se s tím, že se sejdou ráno v jídelně a kdyby něco potřebovala, jsou jí všechny k dispozici.

Pokračování...

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Evina Evina | E-mail | 16. ledna 2018 v 8:34 | Reagovat

Zapomněla jsem i dýchat :-) Můj bývalý měl dobrou rádkyni,ale až takhle ne.Jim stačili pomluvy.
Růženko,přeji krásný den :-)

2 Týna Týna | Web | 16. ledna 2018 v 10:56 | Reagovat

Taky jsem asi místy nedýchala. Každopádně tuším že Jindra rázně dětičkám vysvětlí jak to s maminkou bylo :-) těším se na další díly.

3 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 16. ledna 2018 v 11:05 | Reagovat

Také jsem ani nedýchala. Dobře, že šel ten muž sedět,ale Janě už to zdraví nevrátí.

4 Lydie Lydie | 16. ledna 2018 v 11:22 | Reagovat

Tak jsem opět napnutá...

5 Máří Kosáček Máří Kosáček | Web | 16. ledna 2018 v 12:11 | Reagovat

Bože, ani jsem nedýchala, smutné, že lidi dokáží takové věci.

6 signoraa signoraa | Web | 16. ledna 2018 v 15:19 | Reagovat

Ruženko, neplánuješ vydat Nový domov knižně? Spousta čtenářů by to určitě ocenila. Čte se to báječně a je to napínavé. Umíš vytvořit báječné zápletky. :-)

7 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. ledna 2018 v 15:41 | Reagovat

[6]: o bych musela dopsat další kapitoly a zkusit to přes agenturu paní Doležalové,jestli by to nevydali. Každou kapitolku mám jinak dlouhou, nedržím se předpisů k psaní, co já vím, jak by to dopadlo. Myslíš, že by o tak obyčejnou povídku někdo stál? :-)

8 Kitty Kitty | E-mail | Web | 16. ledna 2018 v 17:06 | Reagovat

[7]: Souhlasím s Alenkou, že tato povídka je výjimečná. Zahrnuje v sobě tolik osudů a řešení, pokus se o její vydání. Oni ti pomůžou a "lid bude mít další Boženu Němcovou". To nepodlízám, myslím si totéž.
Dnes se zase řešil jeden podvod na člověku. Takových je víc a je jen dobře, když lidi z okolí nešťastnou oběť vyslechnou a podpoří. Tento "Domov" je dobrá základna pro další lidské příběhy, které ty umíš podat a sledovat. To každý neumí! :-)

9 Janinka Janinka | E-mail | Web | 16. ledna 2018 v 17:24 | Reagovat

Růženko, děkuji ti za další kapitolu, jednu z nejnapínavějších, jaké jsem u tebe kdy četla! :-)

10 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 16. ledna 2018 v 21:00 | Reagovat

Brrr, Ruženko, běhá mě mráz po zádech. Smutné, ale ze života

[6]: Souhlasím :-)

11 nar.soc. nar.soc. | 17. ledna 2018 v 14:34 | Reagovat

Milé osazenstvo.
Nevidím v povídce, žádné většinově použitelné řešení pro jiné lidi ( proto se obvykle povídky píší).
Odcizovat se ve spolužití, nikomu nic neříci a rázně se neohradit, vede ke špatným koncům. Nadměrná ústupnost, neceněná obětavost při péči o domov, není to, co na sobce platí. Naopak "ženský jazyk dva chlapy přemůže", ale musí se s ním umět šermovat, včas a neúnavně. Také pořádkové služby jsou zde k pomoci potřebným, samozřejmě, když se to dozví.
Po r. 1990 jsem zastával funkci předsedy místní pořádkové komise ( dnes to dělá zřízená měst. policie ). Jednou také přišla na jednání zmodřená mladá žena, zdali jí nemůžeme pomoci. Jak, byste si to představovala paní? Bojím se jít domů, mám tam dítě, ale utekla jsem před ním, je opilý! On je jinak hodný, ale jak se napije, je zle. Jak je to dlouho co jste utekla? Dvě hodiny. Tak to by mohlo stačit. Máte klíč od bytu? Naštěstí mám. Dobře, zapíšeme si vaše jméno, adresu a čas, půjdou tam členové komise obhlédnout situaci a domluvit vašemu manželovi. Musíte jít s námi, aby byl vstup do bytu legální ( s vašim souhlasem ). Já se bojím, nebojte, vy budete na chodbě. Pokud se něco strhne, tak něco vydržíme i oplatíme. Šli jsme, dva maníci ( ten druhý byl pořízek. Toho opilce znal a měl s ním drobné ). Odemkli jsme, maník chrněl s hlavou na stole, mrně řvalo, tak bylo vyneseno k mámě. Maníka jsme vzbudili, byl připitomělý, zvednutý za límec a bylo mu ústně domluveno. Pokud ještě někdy vztáhne ruku na ženu, bude mít co dělat s komisí a následně s Českou policií, to mu jako členové komise můžeme garantovat ( pořízek mu sdělil, kdybys nebyl pod parou, hned bych ti jich pár vrazil a beztrestně). Přicházel k sobě a viděl dva větší chlapíky, zkrotl a na konec slíbil za naší přítomnosti ženě, že nebude pít, aby neměl tyto záchvaty.
Za čas jsem tu ženu potkal s pupíkem rozjasněnou a na dotaz, jak se má, prý dobře, domluva pomohla, úplně se změnil.

12 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 17. ledna 2018 v 15:33 | Reagovat

[11]: Je vidět, že neznáte lidské povahy, hlavně u žen. U mužů sice může být občas také submisivní povaha, ale u žen to bývá hodně dáno vzorem v rodině, výchovou. Pravda je, že se může vypěstovat odpor k určitému jednání protějšku, ale jsou kolikrát jiné důvody k t. zv. "mlčení". Ta žena nechtěla dětem asi kazit dětství, ty chování otcovo zřejmě neviděly, uměl si vybrat chvilku. Také léty se povaha člověka mění a "zamilovaný" chlap dělá často koniny. Mám pravdu, vidíte to kolem. Povídka je povídka, ale hodně beru ze života lidía ne vždy to skončí takovým smírem, jaký popisujete. Víte, co mi řekla žena, jejíž manžel celá léta pil, dělal docela často ostudu rodině? "A co mám dělat? Mám se rozvést? Kolik mi je let?Kdo by mě živil, když jsem byla celá léta v domácnosti i kvůli starým rodičům a nárok na důchod bych měla až po 80. roku ? Navíc dům jsme od rodičů jako koupili, aby nešel do dědictví a on je vlastně spolumajitel. Tak co?" A bylo vymalováno. To ji ale nebil, jen nadával případně.

13 nar.soc. nar.soc. | 17. ledna 2018 v 19:08 | Reagovat

[12]:

Nikdy jsem se nepasoval na znalce povah. Musil jsem si vystačit s vlastním vybavením. Domnívám se, že "chození se ženou" je od toho, aby se poznal protějšek. Zejména její (jeho) smýšlení o protějšku, o způsobech jednání a životních cílech. Tam to podle mne začíná.
Seznámil jsem se s 21 letou vdovou se 4letým chlapečkem. Každý, kdo to věděl, mi hned bezplatně radil a všichni stejně, kašli na ni. Byly to dva roky, než jsem se oženil a jeden rok na víc, protože mě ta sběř bolševická nedovolila se pohnout z místa, za ženou. Nakonec jsem ji přesvědčil, aby se přistěhovala "do baráku kulaka" a snášela pak se mnou to blbství v místě. Moje matka byla z toho  jednání napůl do blázince ( během 4 let čtyři spací kůry) a samozřejmě to poznamenalo i mojí ženu. Přesto jsem se vždy snažil naplnit osobní cíl "udělám pro svoji ženu vše co budu moci, aby náš vztah vydržel, nesmím ji zklamat".
Po 56letech spolu, dnes vím, že si mne testovala ty tři roky a vsadila na mne. Zatím jsem ji nezklamal i když selanka to byla málokdy. :-D

14 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 17. ledna 2018 v 19:32 | Reagovat

[13]: Možná právě proto, že to nebyla selanka, měli jste starostí hodně i takovou jakousi "válku" s matkou byl jste tak vytrénovaný a citlivý k ženě, do které jste se zamiloval, že jste si jí stále vážil, byl jí oporou. Také ona musela mít svatou trpělivost s vaší častou dlouhou nepřítomností. Je však jisté, že ne všichni jsou tak životem omlácení, zvyklí na trable a nebo naopak jsou znudění normálním životem, že hledají "štěstí" jinde. Lidé jsou různí. Člověka někdy poznáte za krátkou dobu - citem-někdy ani za léta a navíc člověk se vyvíjí, stárne, zraje, nabírá zkušenosti. Dlouhý společný život dobře znám, i situace, kdy to bylo prima a kdy ne, to, že jsme vydrželi...co si budeme povídat. ;-)  ;-)  O_O

15 Ježurka Ježurka | Web | 18. ledna 2018 v 14:47 | Reagovat

Páni, co se to dnes děje? Kam přijdu, tam vidím nějaké tragické příhody a už jsem z toho celá rozhozená. No, já tomu dnes na blogu taky moc nedala. Že by to blbé počasí?

16 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. ledna 2018 v 17:13 | Reagovat

[15]: Když ono to je v poslední době celé jakési bolavé, že? Lidé jsou neklidní, tedy podle různých jevů a výlevů. Ono se to nějak srovná, nic netrvá věčně. ;-)

17 Our Life Our Life | Web | 18. ledna 2018 v 19:23 | Reagovat

nádherné

18 Cecílie Cecílie | Web | 19. ledna 2018 v 9:04 | Reagovat

Myslím, že rány na duši se hojí nejhůř. Dost smutný příběh. Ale život takový někdy je.

19 signoraa signoraa | Web | 20. ledna 2018 v 16:46 | Reagovat

[7]: Ruženko, určitě. Pokud by vyšla, koupila bych si jí. :-)

20 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. ledna 2018 v 16:59 | Reagovat

[19]: Děkuji, otázka je, jestli bych se dožila. Myslím, že pro to vydavatelství, vlastně agenturu nejsem moc perspektivní.I když dost čtené ty mé povídky jsou, ale tištěné to asi moc ne. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx