.



O čarodějnicích a čarodějích- Fanynka nám vypravuje.

15. září 2017 v 18:55 | Ruža z Moravy |  Věřte nebo nevěřte..
Věrná čtenářka bábina-Fanynka, od které jsme již četli různé vyprávění mi poslala další, velmi zajímavé povídání o lidech, o kterých si lidé mysleli, že mají nadpřirozené síly. Neuměli si vysvětlit jejich schopnosti, inteligenci a tak bylo snadnější nařknout je z čarodějnictví. Vemte si brýle, kdo je potřebujete a čtěte... nudit se určitě nebudete a můžete pak své zkušenosti s tímto jevem mezi lidmi popsat.


Čarodějky, vědmy, čarodějové. -Fanynka vypravuje


Přijměte mé pozvání, společně si o nich trochu popovídat. Myslíte, že čarodějky existují také v současné době? Já osobně si myslím, že ano. Potkáváme se s nimi denodenně, aniž bychom o tom věděli. Ani ony samy neví, že jsou čarodějky.
Čarodějky se vyznačují vysokou inteligencí a mimořádnou vnímavostí všeho, co se kolem nich děje. Přirozená je láska k přírodě, zvířatům, k lidem. K lidem uvádím na posledním místě, brzy poznáte proč. V současné době je dost obtížné rozpoznat přirozenou inteligenci od vzdělanosti, ale jde to. Většina tzv. inteligenčních testů je založena na vzdělanosti, v podstatě to jsou testy vzdělanosti a ne testy inteligence. Podle mne inteligenci nelze změřit, lze ji jen vnímat, rozpoznat.
S inteligencí se člověk rodí, dostává ji od svých předků do vínku, vzdělanosti se musí učit, je tedy získaná uměle. Lidé, kteří jsou těmito vlastnostmi obdaření, vybočují jaksi z řady, bývají často svým okolím nepochopeni. Lidem, kteří přečnívají příliš nad průměr, nebo pod průměr inteligence, obvykle se říká, že jsou nenormální. Ovšem, každý stojí na jiné straně pomyslné stupnice.
Uvedu jednu úsměvnou příhodu, jak tchýně k čarodějnictví přišla.

Zeť mé známé zakládal akvárium. Bylo poměrně velké. Měl přichystané pečlivě omyté placaté kameny, propraný říční písek, vodní rostliny a samozřejmě rybičky. Tedy vše potřebné. Na dno akvária nasypal písek. To se mojí známé zdálo, že toho písku je mnoho, ale zdržela se a nic neřekla. Začal umisťovat kameny. Pohrával si s nimi, prý vytváří pro rybičky úkryty. To už se jeho tchýně ozvala a řekla mu, že těch kamenů je moc, že akvárium takovou zátěž neunese, musí počítat ještě s vodou. Bude to na stěny velký tlak.
"Ne, ne. Vše je v pořádku. Mám to pod kontrolou".
" Tak dobře". Rezignovala. Jen si sama pro sebe mručela:
" Však uvidíš!"
A uviděl. Stál před akváriem, pyšně si prohlížel své dílo. Najednou něco zaskřípalo, pak se ozvala rána. Praskla přední stěna akvária, voda se valila ven. Sebou vzala i rybičky, které se chuděrky plácaly na podlaze. Zeť se najednou rozkřikl:
"Vy čarodějnice jedna stará! Vy něco řeknete a ono se to stane!"
Co k tomu dodat? Je jednodušší svoji blbost nepřiznat a na někoho to svést, než používat mozek.

Bolí nás hlava? Sáhneme po pilulce. Ve středověku to měly ženy těžké. Musely si vystačit s tím, co nasbíraly v lese, na loukách, na rumištích. Co, si budeme povídat. Ne každý si dovedl zapamatovat, k čemu je která bylinka vhodná. My už víme, že je důležité také dávkování. To bylo asi těžké pochopit, protože pravděpodobně převládal názor stejný jako dnes: Čím více, tím lépe. A tak místo toho, aby dali krávě jen pár stvolů vratiče, dali jí ho celou kopu. A výsledek? Kráva za velkých bolestí uhynula. Viník byl jasný. To ona otrávila krávu.
Tyto ženy nikdy nebyly svým okolím pochopeny a byly nešťastné. Lidé jim často ubližovali, ať vědomě nebo nevědomě. Lidská zloba je nekonečná. To platilo a platí i dnes.
Vědmy. Je pravděpodobně odvozeno od slova věděti. Nechtěla bych se touto kategorií hlouběji zabývat, jen položím otázku a každý si na ni odpoví sám. Opravdu vědí a vidí, to, co nám slibují?
Čarodějové. Vyskytují se málo, zřejmě proto, že muži jsou méně citliví a vnímaví. Z dávných dob z mého rodného kraje, z pomezí Moravy a Slovenska se dochovala o jednom takovém pověst.
V maličké chaloupce, kterou tu nechal vystavět pro svého syna hospodář, na kterého při dělení majetku již nic nezbylo, žila stařenka Šulákova. Život měla tvrdý jako ty mozoly na rukách. Během týdne jí zemřelo pět dětí na mor a pak ještě i jejich otec. Zůstala sama, živila se, jak se dalo. Od rána do večera dřela u sedláků za kus chleba a trochu brambor. Když zestárla a síly jí nestačily, opatrovala cizí děti a pásla husy. Cizí husy.

Pokud na vedlejším gruntě žil starý hospodář, měla v něm zastání. Horší to bylo, když se na grunt přiženil nový hospodář. I to málo, co měla, jí záviděl. Nejvíce se na Šuláčku rozlobil, když se po dědině začalo povídat, že Šuláčka má ženicha. Bál se, že by mohl přijít o kousek stavebního místa, o ten, na kterém stála chaloupka. Chtěl to zase připojit ke gruntu. Ono to bylo s tím ženichem, trochu jinak. Do dědiny se vrátil člověk, který rodem do Bánova patřil, ale aby ho nemuseli živit na úkor obce, ubytovali nově příchozího u babičky Šuláčky.

Postupně si lidé na Šuláka zvykli, ani nevěděli, jak se vlastně jmenuje, proto mu začali podle babičky Šulákové, říkat Šulák. Často ho viděli chodit po mezích sbírat šípky, bylinky a jiné plody. Bylinky sušil a dával do plátěných pytlíků, ty pak zavěšoval na trám u stropu. Také ho potkávali v lese, snášel suché klestí na hromadu, a to postupně odnášel do chalupy, aby bylo čím v zimě topit. Chtěl být aspoň něčím prospěšný a své spřízněné duši trochu odlehčit život. Protože nechodil do hospody, stal se pro lidi podivínem.

Stalo se, že jednoho souseda v lese přivalil strom. Lidé, co ho našli, přinesli ho domů na nosítkách sestavených s tenkých kmenů stromů a svázaných proutím. Strašně trpěl. Od bolesti nahlas sténál, od ječení plaček nahlas naříkal. Ty ho už začaly oplakávat. Zničehonic se v jizbě objevil Šulák. Baby vyhnal, raněnému roztrhl košili, porovnal polámaná žebra a pevně ovázal pruhy ubrusu. Z domu přinesl bylinky, uvařil čaje na potírání ran a na pití k utlumení bolesti. Po týdnu se nemocnému ulevilo a Šulák se stal vyhledávaným. Získal respekt , ale i bázeň. Pověrčiví lidé se ho začali bát. Co kdyby, tak jako bohyně na Žítkové, poslal na někoho, nebo na dobytek zlou nemoc. Tolik se toho vyprávělo, co všecko dovedú bohyně porobit.
Přes všechno, co se vyprávělo, lidé překonali strach a stále častěji k němu přicházeli pro radu a pomoc. Jen soused na gruntě vykřikoval, že "takového" nikdy nebude potřebovat. Šulák čas od času na pár dní chodil do Brodu za povinnostmi. Právě v době jeho nepřítomnosti, začalo u Šuláků hořet. Když po ohni prohlíželi spáleniště, našli v něm ohořelé zuhelnatělé pozůstatky stařenky Šulákové. Šeptalo se, že to není samo sebou, že v tom má prsty její soused. Ale když není žalobce, není ani soudce. Šulák se vrátil z Brodu, všechno si nechal povykládat a pak se vydal do hospody.
Postavil se u stolu svého souseda. Ten, celý brunátný od pití, vykřikl na něho:
"Co tu chceš vandráku?" Šulák odpověděl:
"Tebe." V hospodě nastalo veliké ticho, všichni se soustředili kolem stolu, kde stál Šulák. Ten klidným hlasem pokračoval.
"Ty jsi zmárnil v ohni dobrú dušu. Jak zahynula ona, tak zahyneš i ty. Co vytrpěla ona, vytrpíš i ty. A já ti kážu: shoř!" Přitom ho chytil za ramena a upřeně mu hleděl do očí.
Obličej začal měnit barvy, od červené přes fialovou až k bílé. Postava se začala zmenšovat, jakoby žárem spalovat. Z těla mohutného chlapa, zůstalo jen tělo mladšího chlapce. Vyděšení chlapi zašeptali:
"Trest boží." Šulák se potichu vytratil. Odešel, někam se ztratil, nikdo neví, kam.
Nejdříve všichni věřili, že Šulák ho dokázal spálit, ale pak se začalo povídat, že se v něm chytla gořalka….

Pověst volně zpracovaná podle : Legendy tichého večera, Jan Beníček







 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 15. září 2017 v 19:00 | Reagovat

Nabídku uveřejnit toto vyprávění jsem přijala, protože  mne zaujalo a k počasí, které nyní skoro všude panuje se hodí. ;-)Díky bábinko! :-)

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 15. září 2017 v 19:18 | Reagovat

Zajímavé čtení! Lidé se bojí odlišnosti... Taky jsem to zažila jako malá a částečně to zažívám dodnes...

3 dinosaurss dinosaurss | Web | 15. září 2017 v 20:34 | Reagovat

No páni.. Suprové počtení, velmi pozoruhodné... :-?  8-)

4 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 15. září 2017 v 21:08 | Reagovat

Tož, nevím, su čarodějnice, či ne. :-? Říkala jsem manželovi, nejezdi v tom větru na kole, prochladneš 8-)jel a dnes kňučí, že mu cos je :-?
Každopádně krásné počtení k zamyšlení. :-)

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 15. září 2017 v 21:37 | Reagovat

[2]:Ta tvoje odlišnost je ale  také dobrá pro lidi, ne? Takže jsi vědma, no... ;-)  :-D

6 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 15. září 2017 v 21:48 | Reagovat

[5]: Ale na základní škole to byla katastrofa... Navíc jsme tam měli ještě horší kolektiv, než to bývá obvyklé...

Jasně jsem vědma a vím, že nic nevím. :D

7 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 15. září 2017 v 21:58 | Reagovat

[4]: Maruško, u tebe je to jasný! Stačí se podívat na tvůj avatar! ;-)

8 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 15. září 2017 v 22:37 | Reagovat

[6]:Na základce to bylo takové občas polodivoké, ale potom, hlavně od 9-11. třídy to bylo prima. Scházíme se v počtu dodnes a to už je let...dokonce jednou měsíčně v omezeném počtu z města a okolí. ;-)

9 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 15. září 2017 v 22:38 | Reagovat

[7]: Patří mezi ty  nejmilejší čarodějnice. :-D  :-D

10 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 15. září 2017 v 22:39 | Reagovat

[9]: Tak s tím nelze nesouhlasit. :-)

11 Kitty Kitty | E-mail | Web | 16. září 2017 v 11:34 | Reagovat

[7]: Taky se mi ta milá usměvavá čarodějnice na koštěti líbí! ;-)

12 Týna Týna | Web | 16. září 2017 v 12:19 | Reagovat

Velmi zajímavý článek, prosím víc takových!

13 bábina bábina | 16. září 2017 v 13:13 | Reagovat

Jsem moc ráda, že jsem vám mohla zpříjemnit podzimní posezení u kávy.

14 bábina bábina | 16. září 2017 v 13:18 | Reagovat

Vědmy jsem nechtěla rozebírat z důvodu, že  mají svůj program v televizi.

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. září 2017 v 17:19 | Reagovat

[14]:Proč, takový pohled na schopnosti- podle mne jsou spíš psychologické- prostě citlivější, vnímavější i z jedné poznámky pochopí, co toho člověka tíží. Také lze obecné poznatky použít při nějaké té předpovědi, ne? Klidně piš, však to je pro čtenáře blogu a ne vědecké pojednání. :-)

16 nar.soc. nar.soc. | 16. září 2017 v 17:55 | Reagovat

V mojí rodině po otci, byla víra v nad přirozené síly pevnější, než v náboženství. V době vypínání elektřiny ( 1951 - 3 ) v podvečer vyprávěl děda, že jeho matka Tekla ( německé národnosti z Medlova ) věřila na strašidla i s mladší sestrou Kateřinou.
Měly staršího bratra a rodiče jim zemřeli. Bratr se sháněl po vesnici po ženských, ale když odcházel z baráku nechtěl, aby ho sestry "špehovaly". Měl za rohem stáje žebřík, po němž vylezl na půdu a dále nad obytnou část, kde dupal a bouchal, pištěl a ječel. Když si sestry stěžovaly, napovídal jim, že sám už byl několikrát strašidlem na půdě napaden a radí jim všechno zavřít, pokřižovat se a jít spát. Tekle to ale nedalo a šla se na půdu podívat, nic se tam nedělo, řekla to bratrovi a ten vymyslel boudu. Večer chytil kohouta a vynesl jej na půdu ( kohout v noci nevidí = proto se říká slepice ). Sestře řekl, tak pojď prohlídneme tu půdu ve tmě. Šel napřed a ona nesla lucernu, kohout spal na otepi, byl postrčen, zahlédl světlo, hned hr s roztaženými křídly k lucerně. Sestra zařvala úlekem před "strašidlem", práskla lucernou a byla tma. Do smrti byla přesvědčena, že na půdě bydlí cosi, jako Plivník.
Když se Tekla přivdala, věřila na uřknutí. Můj praděd se o domácí potřeby mnoho nestaral a vše viselo na ní. Donesls "zelené" krmení krávě a ta ztratila mléko a vytlačila část střevní stěny v podobě blány kolem kravince. Byla v tom "zeleném" nějaká jedovatá rostlina. Praděd Jakub si nelámal hlavu "to se zpraví", ale Tekla šla za zaříkávačkou, protože byla přesvědčena, že někdo krávu zle uřknul.
Můj děda Emanuel vzpomínal, jaká byla v chalupě bída. Přišel jsem před polednem ze školy ( 12letý ) a matka měla jen polívku z mladých kopřiv. Vzal jsem udici a šel k řece, vyrýpl jsem pár červů a za chvíli jsem měl 4 jelce, ale udice uvízla pod podemletým břehem. Svlékl jsem se a vlezl do té studené vody až po krk a pohmatem hledal, kde je háček. Jak prý tak hmatám, začalo zvonit poledne, nikde nikdo, jen sem tam neznámé šplouchnutí vody, našel jsem háček a vyprostil jej. Při tom jsem na něco sáhnul, bylo to studené, slizké a dost velké, samo se to pohnulo a ve vodě odplulo po proudu. Krve by se ve mně nedořezal, musil to být Vodník, místně zvaný Pšajucha. Nejvíc dědu mátlo, kde asi Vodník je po regulaci, kdy byly podemleté břehy zajištěné dubovými pilotami.
Můj otec Karel, zase věřil na hypnózu a lidský magnetismus. Měl o tom knihy ( někomu je půjčil) a řídil se těmi bajkami ( kdysi jsem to četl). Uměl o tom poutavě řečnit a kupodivu s tím měl i úspěchy. Matku často bolívala hlava otec si namočil ruce do studené vody, osušil a zezadu přiložil dlaně matce po stranách nad uši. Po pěti minutách měla matka po bolesti. Dělal to i sestře a zabíralo to dobře, také jiným ženám na požádání, vždy s pozitivním výsledkem. K tomu říkal, na chlapy to neúčinkuje. Tak nevím, nikdy jsem to s pozitivním výsledkem nezkoušel. Moje žena si také stěžuje občas na bolesti hlavy, ale o mých rukou tvrdí, že jsou to pařáty a svěrák. :-D

17 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. září 2017 v 19:30 | Reagovat

[16]: Jsou eůzné zvyklosti, kterým člověk věří a ono to opravdu někdy pomáhá. Možná je to psychosomatické, jak se často říká- lidově  věř a tvá víra tě uzdraví... ;-)

18 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. září 2017 v 19:33 | Reagovat

[16]: U toho taty to byl zřejmě chlad, který hlavu zklidnil- jako obklady, které se běžně na hlavu dávaly, když pobolívala někoho v rodině. Musel byste ty vaše vypracované tlapy přiložit hodně jemně.

19 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 16. září 2017 v 22:00 | Reagovat

Vzpomínám si na verneovky Patnáctiletý kapitán kde v Africe zevnitř uhořel místní král prosyceny za leta alkoholem.... ;-)

20 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 17. září 2017 v 16:26 | Reagovat

[19]:To je fakt, také si to pamatuji, jen jsem nevzpomněla, kde jsem to četla. ;-)

21 Siren Siren | E-mail | Web | 23. září 2017 v 15:18 | Reagovat

Jistě, že existují. O tom není pochyb.

22 bábina bábina | 25. září 2017 v 19:32 | Reagovat

[21]: Byla jsem u tebe na blogu. Máš tam zajímavé články. Ke kamínkům, kamenům a  všem šutrům včetně nerostů mám jiný vztah než ty. Vůbec neživou přírodu nepovažuji za neživou. Hledám na nich zbytky, stopy dávných živočichů. ;-)  :-)

23 bábina bábina | 25. září 2017 v 19:36 | Reagovat

[19]: Také jsem někde o tom četla, zapomněla, kde. Pamatuji si, že zajímavé je, že těm postiženým lidem zůstávají nedotčeny dolní končetiny.

24 bábina bábina | 25. září 2017 v 19:39 | Reagovat

[16]: O strašidlech, různých příšerkách a vodnících by se dalo hodně vyprávět. Naši pra,pra, (nevím kolikrát pra) rodiče na věřili.

25 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 25. září 2017 v 20:28 | Reagovat

[24]: Věřili, protože si nedovedli vysvětlit různé přírodní jevy a pak toho využívali od pravěku "chytří" lidé, aby získali určitou moc nad ostatními. ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx