.

Bloguji od 11.srpna 2008 - - k této vzpomínce přidejte 1 rok.
Jsem tady s Vámi ráda, jste zde všichni vítáni.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Vybrala si je sama. -2.

20. února 2013 v 0:13 | Ruža z Moravy |  Moje povídky
,,Jiřko, co tam tak sedíš a nepíšeš? Nevíš, co máš psát? V sešitě to máš předepsané." ,, Promiňte, hned budu psát." Jiřinka sklonila hlavu k sešitu a začala písmenka doslova malovat. Myšlenkami však byla jinde. ,, Proč mi neříkají Inka, jako říkala maminka a tatínek? Kdy už pro mne přijedou, ke komu půjdu? Jsem už tady tak dlouho. Holky mne nemají rády, nebaví se se mnou a kluci se mi pošklebují."

Do ředitelny přišla jedna z vychovatelek a požádala ředitelku, jestli by s ní mohla mluvit. ,,Copak máte na srdci?"
,,Jde o tu Jiřinku Borovcovou. To děvče je hrozná samotářka, straní se dětí a pak má problémy s některými drzejšími holkami. Jen jedna se s ní je schopna trochu bavit, Vlasta. Nevíte, jak tady ještě dlouho bude? Co je s tou její maminkou? Ještě je v komatu? Vždyť je to už skoro půl roku, ne?"

,, Pokud vím, žádali jsme už sociální pracovnici, aby situaci nějak vyřešili. Tomu děvčeti tady přímo nesvědčí. Víte, co mi řekla? Mluvila s dědečkem toho děvčete, babička je prý na tom dost špatně, o tak malé děvče se starat nemůže a on si sám netroufá. Nejsou sice ještě tak staří, ale on se musí starat o svou ženu. Dokonce navrhl, že ji tady máme nechat nebo dát do pěstounské péče."
,,To je smutné. Copak nemá nikoho dalšího, kdo by se o ni mohl postarat? "
,,Nejhorší je, že dokud matka není mrtvá a žijí přímí příbuzní - prarodiče, nejde dát dívku třeba k adopci nebo do pěstounské péče. Dědeček by musel být stanovený poručníkem a pak by mohl dát svolení aspoň k té péči."
,,Co s ní dělat? My nemáme na starosti jen ji, abychom se s ní bavili, nebylo by dobré poslat ji k psycholožce, až sem zase přijde?" Jednou týdně docházela do dětského domova psycholožka a pracovala s dětmi, které měly nějaké potíže s chováním. ,,Samozřejmě, aspoň zjistí, jak na tom děvče je."

Jiřinka byla bystré děvčátko, učivo zvládala dobře. Naučila se už doma nějaká písmenka, ráda kreslila, básničky přednášela ve škole jistě a s citem. Dokonce dobře zpívala, jen dalo práci ji k tomu přimět. Byla nezvykle zamlklá, vyhýbala se rozmíškám, tak častým tam, kde je hodně dětí. Neodpovídala na poznámky a výzvy , tak se stalo, že většina dětí si o ní myslela, že je pyšná a proto se s nimi nebaví. Jen ta jedna - Vlasta se s ní bavívala. Inka jí pomáhala trochu počítat, četly si spolu. Požádala ji o to učitelka ve škole, Vlasta byla trochu slabší v učení, méně šikovná, ale takové dobračisko. Neodradila ji Inčina zakaboněná tvář a tak se stalo, že jen ona věděla, že Inka už nemá tatínka, maminka je v nemocnici, babička nemocná a dědeček se o ni nemůže starat sám. Jí to Inka řekla a dál se o tom nebavily.

Psycholožka si s Inkou několikrát povídala a pak ředitelce sdělila svůj názor: ,,Děvče musí co nejdříve k někomu do individuální péče. V domově by mohly být potlačeny její dobré vlastnosti, je velice nadaná, ale mohla by se úplně uzavřít do sebe a v učení se pak zhoršit, hlavně citově zakrnět. Zkuste to vyřídit a k někomu ji dejte. Zájemců, zvláště o dívky jejího stáří je přece dost. Jen ti lidé musí být citlivé povahy, jít na ni pomalu. Napíši případně potřebné instrukce, kdyby k předávání do péče došlo, ano? " ,, Souhlasím, spojím se se sociální pracovnicí, co vyřizovala její přijetí sem a poprosím ji, v zájmu děvčete o urychlené jednání. Děkuji vám."

Jak ředitelka řekla, tak udělala. Sociální pracovnice navštívila prarodiče Jiřinky a zjistila s překvapením, že matka Jiřinky už před čtrnácti dny zemřela a dokonce je pochovaná. Dědeček omlouval to, že Jiřince tuto zprávu nesdělil, ba ani do domova ne tím, že nechtěl děvče zarmoutit a musel zařizovat pohřeb snachy. Chtěl prý v nejbližší době vše řešit.
Na dotaz, zda by mohli děvče vzít k sobě reagoval tak, že sociální pracovnici pozval dál a ukázal manželku sedící na křesle.
,,Může chodit jen za pomoci holí a já jsem rád, že si dojde sama aspoň po bytě, kam potřebuje. Udělá pár kroků a musí si sednout." Říká mi i co mám udělat, co donést. Služba nám vozí dokonce i obědy. To víte, já vaření moc nedám a žena zase nedá moc tomu jídlu. Nemá pohyb a tak ani chuť jíst. Víte co, dejte Jiřku do pěstounské péče, nebo jak se tomu říká, ano? Budu určitě ustanovený jejím poručníkem, tak vám to podepíšu. Může nás případně navštěvovat, tomu se nebráníme. Sama uvidí, že by u nás nemohla být. Na to, aby případně pomáhala je malá a my už jsme dost staří, lepší to s námi nebude."
Sociální pracovnice si myslela, že by to možná nebylo tak nemožné, ale je to jejich přání, ona se pokusí co nejdříve vše zařídit. Starý pán ji ještě poprosil, aby něco koupila Jiřince, dal jí peníze s tím, aby jí řekla, že je u nich vždycky vítána, ale dá předem vědět, kdy případně přijde. ,,Nechcete za ní přijít vy, vždyť žena snad vydrží půl dne doma sama, ne?"
,,Nevím, co bych jí říkal, je mi jí líto, ale má to smysl? Až bude mít pěstouny, může přijít k nám, jak jsem říkal, nezlobte se, ale necítím se od synovy smrti dobře, ženu to taky vzalo. Jiřinka nám ho připomíná, má i jméno po něm a to pro nás není dobré."

O Jiřinku projevily zájem dvě dvojice. Jedni mladí manželé, kteří spolu byli už deset let, neměli vlastní děti a další, kteří sice měli dva syny, ale již větší a chtěli větší děvčátko, ne miminko. Přišli se na ni podívat, dokonce se s ní setkali a mluvili s ní ve společenské místnosti. Když odešli s tím, že se rozhodne později , až se vyjádří psycholožka a sociální pracovnice, promluvila si ředitelka i s Inkou. Řekla jí, že volal její dědeček, bohužel maminka zemřela a babička je nemocná také. Inka strnula, oči již tak smutné se jí zakalily a ona polkla slzy.

,,Co se mnou bude? To tady zůstanu? Dědeček mně nechce?" Inko," poprvé jí tak ředitelka řekla, protože se dověděla, že tak ji jmenovali doma, ,, víš, pro tebe by bylo nejlepší, kdybys šla zatím, než se babička trochu uzdraví a ty nebudeš větší, samostatná, do pěstounské péče. Je to jen na nejnutnější dobu, ale byla bys tam s nimi sama, jako doma. Věnovali by se ti, měli tě rádi. Jsi hodné děvčátko a bylo by škoda, kdyby ses tady mezi dětmi cítila zle. Co na to říkáš?"
,,Je mi to jedno, když maminka není a děda s bábi mě nechtějí. Ke komu bych měla jít. K těm, co tady byli?"

,,Víš, sice se to tak nedělá, rozhodují to dospělí, ale já se tě ptám: kteří se ti z těch dvou dvojic líbili víc. U koho bys chtěla žít?" Tam, kde bych byla sama. Jinak je to jedno. " Opakovala Inka ,,Můžu už jít ?" ,,To víš, že můžeš.." ředitelka chtěla ještě něco dodat, ale Inka už byla za dveřmi. ,,Co ti chtěli? " Ptala se jí Vlasta.
,, Půjdu odsud pryč, maminka zemřela, děda s bábi mě nechtějí, vezmou si mě nějací lidé, mně je to fuk a nech mě." Nezvykle příkře ji odbyla Inka a zalezla si do koutka, předstírala, že si čte. ,,Ta je ale tvrdá holka, maminka jí zemře a ona ani nepláče." Vlasta po Ince jen pokukovala. Inka se rozplakala až večer v posteli. ,,Maminko, proč ses neprobudila, já tě potřebuju. Nikoho už nemám, budu u cizích ..."

Pokračování...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 David Pavel Bachmann David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 20. února 2013 v 0:49 | Reagovat

No výborně, Růženko! Moje četba před spaním se tu objevila právě včas! Znám pár lidí, kteří vyrůstali v dětském domově. Mám i kamaráda, kterého si vzali nějací lidé z Karviné a on si s nimi tragicky nerozuměl. Jsem moc zvědavý, jak to celé dopadne!!!

PS: Můžu-li vám poradit, tak přední uvozovky se dají napsat tak, že stisknete a podržíte klávesu Alt a současně na numerické klávesnici napíšete 0132. Není pak nutné zapisovat před přímou řeč dva znaky čárka.

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 20. února 2013 v 7:38 | Reagovat

Děkuji za pokračování, jsem dále napjatá, co dál. Pěkný den. :-)

3 Týna Týna | Web | 20. února 2013 v 8:08 | Reagovat

tak doufám, že to bude mít dobrý konec, protože název je víceznačný...a já takovým dětem přeji jen a jen lásku a milující rodinu a ne nic zlého

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. února 2013 v 8:43 | Reagovat

[1]:Davide, já vím, že to tak jde, ale nějak jsem si zvykla , je to tak rychlejší. Ale polepším se. :-)  :-D

5 Radka Radka | E-mail | Web | 20. února 2013 v 18:45 | Reagovat

Víš, co jsem si Růženko uvědomila? Za dva a půl roku, co jsem byla v domově, odešel do náhradní péče jeden tříletý chlapeček. Jinak vůbec nikdo, všichni odcházeli do učení, postavili se na vlastní nohy,.... jo a já zlět domů :-)

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. února 2013 v 19:54 | Reagovat

[5]:To je možnmé, také jsem neviděla, že by z těch co tam se mnou byly některá  odešla.
Tak jsem si u tebe četla ten příběh, nehrálo tam trochu roli i svědomí? Možná si to ani neuvědomila a sedělo jí to v hlavě. ;-)

7 Radka Radka | E-mail | Web | 20. února 2013 v 21:24 | Reagovat

[6]:Kdepak, ona si ani poté nepřiznala, že by chybovala. Když u někoho viděla věc po tetě, divila se, proč to nemá ona. Přeci jen ona byla nejmilejší!
Ale poučila se v tom, že vlastní matku "vzala na milost" a před její smrtí s ní mluvila. Avšak nikdy neodpustila.
Ještě jsem pak přemýšlela nad domovem a jedna dívenka přeci jen odešla. Liduška měla asi 9 let a byla jedna z mála světlé pleti....

8 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. února 2013 v 21:32 | Reagovat

[7]:To je fakt. Tak to teď je, že tam zůstávají ty s tmavší pletí. Já si nevzpomínám, že v těch letech, kdy jsem tam byla by tam pro změnu byly dívky tmavé pleti. Později asi ano.

9 Radka Radka | E-mail | Web | 20. února 2013 v 21:35 | Reagovat

[8]:Za mě (1979-81) tam byla většina tmavší, holek i kluků. Ale problém byl v tom, že většina z nich stejně odejít nemohla, protože se o ně rodiče jednou za čas hlásili.

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. února 2013 v 14:37 | Reagovat

[9]: Bodejť, čekali, až budou dospělejší a budou moci ,,nosit" domů penízky.
Taky mi došlo, proč si mě příbuzní nevzali hned, jak tatínek zemřel, když maminka stejně byla celé roky po sanatorkách  a nemocnicích. To bych byla v první třídě, víc starostí a co kdybych byla slabší v učení. Ale 8,5 roku, se samými jedničkami děvče, které může už na př. pucovat boty a dělat lehčí práce domácí, to je jednodušší.. :-(

11 Radka Radka | E-mail | Web | 21. února 2013 v 14:48 | Reagovat

[10]:Nikdy asi přesně neodhadneme pohnutky lidí. Moje maminka také putovala po příbuzných, protože její matka se chtěla usadit v zahraničí a s malým dítětem to nešlo. a celé to skončilo smutně. My neměly babičku, máma svou mámu, ale dost příbuzných, co si k ní dovolili to, co ke svým dětem ne :-(
Se to tak někdy semele....

12 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. února 2013 v 15:44 | Reagovat

[11]:  U nás byl rozdíl už v přístupu k bratrovi, kterého babička měla od jeho 1,5 roku u nich- byl náhradou za syna, ale já jsem jí připomínala spíše  maminku, takže jsem jí musela dost sloužit- umývat povrchu nábytek, okna, podlahu, zametat dvůr, pást housata (to jsem tedy dělala ráda) a bratr nemusel dělat nic, jen své koníčky pěstovat-na př. lepil letadýlka ve sklepní dílničce. Měla jsem ho ale ráda a tzak jsem jen někdy remcala, že on může všechno i chodit později domů, nemusí nic dělat - odpovědí mi bylo: on je kluk. U nich byl prachsprostý patriárchát, jenže teta i bábi byly v domácnosti a já jsem chodila do školy a přesto měla další povinnosti. Sice jsem se naučila  ,,makat", ale sedí to ve mně dodnes, ta nespravedlnost. :-)

13 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. února 2013 v 15:48 | Reagovat

[11]: Dospělí někdy jsou sobci, na to, jak se jejich chování podepíše na pocitech dětí jim nezáleží. Tam kde chybí laskavé chování, pocit, že na dítěti někomu záleží a ne jen na pověsti, co řeknou lidé, to s děckem jde celý život. Na druhou stranu zase nechce kopírovat chování svých vychovatelů a ke svým dětem se chová citlivěji- aspoň to tak cítím. :-)

14 Radka Radka | E-mail | Web | 21. února 2013 v 15:49 | Reagovat

[12]:POřád to říkám, že ty matky (zde babičky či tety) špatny ty muže vychovaly. Povinnostem a pomoci je nenaučily!
Aspoň víš, že všechno v životě zvládneš. Tu nespravedlnost bys přesto  měla "rozpustit", zbavit se jí, ubližuje Ti. Moc. A to je škoda.

15 Radka Radka | E-mail | Web | 21. února 2013 v 15:51 | Reagovat

[13]:Sleduju hodně lidi a řekla bych, že jim ani nedochází, jak moc dětem svým chováním ubližují. Dokonce byl pro mě šok, kdžy jsem cítila za něco vinu a dcera mi řekla, že to jí vůbec nevadilo, ale něco jiného se jí vrylo do paměti smutkem, co já bych ani netušila. :-(

16 Hanka Hanka | E-mail | Web | 21. února 2013 v 16:05 | Reagovat

Nevím, co na tohle říct, žádné zkušenosti s dětským domovem nemám. Vůbec si nedovedu představit, jak muselo Ince být, jak moc se cítila osamělá. :-( Doufám, že to pro ni dopadne dobře, Ruži! :-)

17 Ježurka Ježurka | Web | 21. února 2013 v 16:44 | Reagovat

Musí to být hodně smutné pro ty děti, kteří nikoho nemají nebo je nikdo nechce! To si pak člověk uvědomí o to víc, jaké měl štěstí, že měl hodné rodiče a zlatou rodinu! :-)

18 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. února 2013 v 17:14 | Reagovat

[15]: Možná by to chtělo víc komunikace kolem občasných střetů , jen to člověk hned neřeší. Něco je zase lepší neříkat, hlavně, pokud by to tomu druhému ublížilo.

19 Helena Helena | Web | 21. února 2013 v 18:15 | Reagovat

Tak nějak se mi orosily oči Ruženko.Myslím,že všechny děti z domovů jsou dříve dospělé,jako by jim život ukrojil kus dětství pryč.

20 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. února 2013 v 20:26 | Reagovat

[19]:V tom máš pravdu, ta hravost z dětství vymizí. Paradoxně jsem si ale vyhrála právě při procházkách v domově, v lese, kdy jsme dostaly volno a běhaly po lese  v mechu si dělaly pokojíčky, z větviček smrku hřebínky, sbíraly borůvky na koláč nebo knedlíky. Byl to dívčí domov od 6-18 let v těch dobách, později  tak po 60. letech z něj udělali nápravný domov pro mladistvé delikventky. :-)
Naši říkali, že jsem přemoudřelá, mysleli to spíš z té horší stránky.

21 Pižlík Pižlík | 22. února 2013 v 17:53 | Reagovat

Snad to dopadne dobře. Chudák holka.

22 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 22. února 2013 v 23:08 | Reagovat

[21]: Podle mne je každé dítě, které ztratí někoho z rodičů chudák. Jeden rodič se musí starat, věnuje se dítěti určitě hodně, ale pořád někdo chybí, ne?
Adoptivní rodiče umí nahradit biologické rodiče, podvědomě si ale dítě vytvoří podivný názor, kdykoliv ho napomenou nebo něco nedovolí : no jo, nejsem vaše...

23 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 24. února 2013 v 19:49 | Reagovat

Je dobře, že chtělo děvčátko k někomu jít. To my jsme měli v domově chlapečka, co nechtěl být u nikoho. Plakal jak měl jít aspoň do hostitelské rodiny, držel se nás a plakal. Možná by mu pomohlo pár návštěv psychologa ....

24 nar.soc. nar.soc. | 24. února 2013 v 19:51 | Reagovat

[22]:

Bylo mi 22 let, oženil jsem se s vdovou ( taky 22 )a 4letým chlapcem. Bohužel chlapce ovlivnila babička a mně chyběly zkušenosti. Snažil jsem se, ale přece jen jsem se mohl snažit víc.
Chlapec odešel po vyučení v 18 letech k babičce ( s cílem mít "svobodu" ). Následné situace byly kuriozní.
Sklerotická babička ho sice pozvala, ale když přijel s kufrem plným modelů v kraťasech a triku, odhadla to na vyhazov. Klukovi se to tak hodilo a přitakal. Pravda byla úplně jiná, nechtěl poslouchat, že 18 let ještě není ani dospělost ani rozum.
Prý "chudáku, to tě vyhodili v tomto oblečení" ( odmítl si cokoli vzít "je teplo").
Babička vybrala peníze na svůj pohřeb a kluka založila ( koupil si konečně riflový oblek, který jsme odmítali ), koupil si kanady a Stetson, taky ozdobný nůž. A reprobedny. Prý nač to je? Na magič, ten mám ještě doma.
Hned na to babička telefonuje, "Kája má u vás magič?" Jo, je tady, ale....". Je jeho"? No samozřejmě, ale chtěl bych ti......". Když je jeho, proč jste to už neposlali, také prádlo, oblečení a boty"? Předpokládali jsme, že dostane rozum a vrátí se do dílny, kde se vyučil? "Nikam se vracet nebude, zůstane zde v Praze, toho blbákova si užil dost a je už dospělý" ( tchán chtěl mít někoho u staré matky ).
Radili jsme se se ženou, magič ji zničí, osel to bude pouštět nahlas a v noci. Ona neví o co jde. No jo, ale mluvit s ní nejde a tchán je při ní.
Seženeme krabici, vše nabalíme a maucta, kdo chce kam pomožme mu tam.
Za tři měsíce neustálých hádek se babička odstěhovala do pečovatelského domu v Kadani, do blízkosti tchána. Nám nadávala bez přestávky.
"Kluka vyštvali bez vychování, půjčila jsem mu peníze ( napřed ale řekla tady ti dávám 3000.- abyses oblékl a měl své věci ), pak si nechal poslat magič a mně z toho málem uletěla hlava. Ostuda v baráku byla navíc. Co jsem měla dělat, musila jsem pryč nebo bych se zbláznila".
Tak získal syn polosuterénní byt v Praze. :-D  :-D

25 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. února 2013 v 21:51 | Reagovat

[23]:Ta Inka zřejmě měla ráda samotu, když neměla už pocit, že někomu chybí. Prostě se stáhla do sebe. Tak to bývá, znám to.

26 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. února 2013 v 21:52 | Reagovat

[24]:Všechno zlé, k něčemu dobré, základ od vás měl a to je snad vidět na jeho dalším životě, ne? ;-)

27 Berry Berry | Web | 25. února 2013 v 22:42 | Reagovat

Mám sice adoptovaného bratránka a sestřenku, ale jak si čtu zkušenosti z komentářů, je to děsivé...
Přečetla jsem si oba díly povídky a jsem velice zvědavá na pokračování.

28 Vendy Vendy | Web | 26. února 2013 v 13:17 | Reagovat

Smutné povídání, až mi vhrkly slzy do očí. Mně umřel tatínek, když mi bylo devět let, ale pořád mi zůstala mamka, která se mnou byla do pozdního věku. Přesto, táta v mém životě chyběl hodně a doopravdy jsem se s tím nevyrovnala dodnes.
Natož, když takové dítě ztratí oba rodiče, to musí být vážně šílený pocit.

29 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 26. února 2013 v 22:58 | Reagovat

[28]: Je to ti mohu potvrdit. Tata mi zemřel- už jsem to psala kdysi v článku- v 6,5 letech(měl 39 let) a maminka v 8,5 - měla 28 let. Zůstaly jsme s bratrem o l,5 roku starším sami. On tedy od svého půldruhého roku u babičky a dědečka  , já různě- doma, v domovech, v léčbně a nakonec také u příbuzných otce.

30 Vendy Vendy | Web | 27. března 2013 v 16:08 | Reagovat

[29]:Jedna z největších nespravedlností. Takové dítě se třeba může dostat do milující rodiny, ale stejně ti praví rodiče mu musí neskutečně chybět (leda by to byli asociální prevíti, věčně naložení v alkoholu). Ale přes všechnu nepřízeň osudu jsi vyrostla ve slušného člověka, Růži, vdala se, měla děti, pěknou rodinu a pěkný rodinný život. Myslím, že tví rodiče jsou na tebe pyšní! A jsou moc rádi, že jsi se nevzdala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama






Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx