.

Bloguji od 11.srpna 2008 - - k této vzpomínce přidejte 1 rok.
Jsem tady s Vámi ráda, jste zde všichni vítáni.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Matčino poslední přání.

24. srpna 2012 v 13:35 | Ruža z Moravy |  téma týdne
Jožka ležela tiše, ruce položené na pokrývce. Vnímala kroky na chodbě nemocnice. Tak toto je její poslední zastávka v životě. Nebyl dlouhý, jen bohatý na zážitky. Byly krásné i smutné, bolestné. Připadalo jí, že ty druhé přebíjejí ty pěkné.
Zavřela oči, před očima jí rychle probíhaly jednotlivé obrazy...

Jožka, nejstarší z několika dětí a její nemocný , stále kašlající otec, kterého musela opatrovat až do jeho časné smrti. Tuberkulóza v té předválečné i poválečné době kosila životy lidí bez ohledu na pohlaví i věk.
Práce v gumárně v Baťově továrně , po práci občas zábava, tanec. Na jedné takové zábavě poznala o 13 let staršího Jaroslava. Jen o něco vyšší než ona, štíhlé, ale statné postavy. Blonďák s modrýma očima se jí , výrazné zelenooké brunetce, zalíbil a ona mu také padla do oka. Přišlo, co přijít muselo. Nezkušenou sedmnáctiletou dívku zkušený , slušný, ale tak milý muž, již jednou ženatý, lehce svedl. Vzali se a zanedlouho se narodil syn.

Bydleli blízko ovdovělé maminky , která se starala ještě o mladší Jožčiny sourozence a neměla tedy čas případně mladé mamince pomáhat, spíš to bylo naopak, ona pomáhala jí. Jožka toužila po holčičce. Měla nalomené zdraví a lékař jí další dítě nedoporučoval. Co ale taková dívka ví o antikoncepci? Navíc je do svého manžela , tak rozdílného od chlapců i starších mužů z vesnice, opravdu zamilovaná. Narodila se holčička jen o rok a půl mladší svého bratra. Jožce nastala doba, kdy měsíce doma střídaly měsíce v sanatoriích. Nejdříve však bylo stěhování do Čech, pak za nějakou dobu jí nabídli rodiče manžela, že jí ulehčí tím, že se budou starat o chlapce. Holčička zůstala doma a situace byla řešena hlídáním sousedkami, mateřskou školkou, v jednom roce dětským domovem pro děti předškolního věku.

Nejvíce strachu Jožka zažila, když malá měla stín pod klíční kostí a musela být přes půl roku v dětské léčebně. Snad nebude následovat svou matku? Na štěstí stačila jen klidová léčba v krásném prostředí a dobré jídlo. Vzácnost ve válečné době. Jožka si vzpomněla na krátké návštěvy, nepříliš vítané prarodiči u malého syna. Měli strach z nákazy. Snad by pomohl v té době v zahraničí známý, ale nedostupný - penicilín. Marně čekala na záchranu. Neustále se zkracující přestávky v léčení. Milovanou dceru viděla naposledy , když jí bylo 6 let a ona sama ji vezla do dětského domova pro dívky do 18 let, kam ji nemohla jet navštívit ani jednou za celou dobu dvouapůlletého pobytu.

Ten rok po válce byl pro Jožku i dcerku velmi bolestný. Ve velmi krátké době, po přechození chřipky a zápalu plic zemřel v témže sanatoriu, kde byla Jožka v té době, její stále milovaný muž Jaroslav. Nastaly další dva roky léčení, krátkých přestávek s návštěvou Jožčiny maminky na Slovensku. Neměla se namáhat, ale chtěla oplatit péči o syna a tak pletla, pletla, deky, dečky, záclony - celé soupravy z jemné příze a posílala prarodičům i švagrové. V touze, aby něco po ní zůstalo. Dcerce šatičky, svetr, které na ní nikdy asi neuvidí. Ty bleděmodré šatičky, s láskou pletené, viděla jen na fotografii, kterou jí z dětstkého domova dcerka poslala. Z posledních sil, kdy byla převezena ze sanatoria do nemocnice sv. Anny v Brně, napsala prosebný dopis tchánovi a tchyni, aby za ní někdo z rodiny přijel.

Cítila, že jí nezbývá moc dní a na mysli jí ležela jen jedna starost. O syna se nebála, ten si již u babičky zvykl, ta v něm viděla náhradu za syna , o kterého přišli. Šlo jí hlavně o to, aby malá dcera nezůstala v dětském domově. Nakonec za ní do nemocnice nepřijela ani švagrová, ani nikdo z rodičů manžela, ale vyslali za ní pro ni zcela cizího člověka, jen o rok mladšího než ona sama. Chodil se švagrovou- vdovou a chtěl si ji vzít. Ona by svolila i přes větší věkový rozdíl, ale nechtěla už mít děti. Snad proto se rozhodla, že děvče už 8 leté, nebude potřebovat takovou péči jako malé dítě. Navíc prarodiče by považovali za ostudu , aby dítě z jejich rodiny zůstalo v domově.

Jožka se slzami v očích prosila toho muže - Jana, aby nenechali její dceru v dětském domově, aby se o ni postarali, jako se starají o jejího syna. Jan se na ni díval a ve vyhublé tváři viděl jen velké oči, vystupující lícní kosti, stopy po bývalé kráse mizející v grimase bolesti. Jožka ztěžka dýchala, zakrývala si kašlající ústa. Muž měl sice roušku přes nos i ústa, jinak by ho k ní nepustili, ale stejně měl pocit, že bude lépe, když co nejdříve odejde. Slíbil jí , že se o děvče postarají, v domově ho nenechají. Zaručil se jí položením ruky na její sepnuté ruce na pokrývce. Nemohl zapomenout ještě po letech na vděčné slzy v očích, zjevně umírající ženy, tak mladé - 28 leté maminky dvou dětí a vyprávěl to po letech její dcerce. Jožčino poslední přání bylo později, až dva týdny po jejím pohřbu, kdy byla uložena vedle manžela, splněno.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | Web | 24. srpna 2012 v 14:02 | Reagovat

Ruži, to je krásný, ale tak strašně smutný příběh! :-( Vymyslela sis ho nebo je ze života?
Můj táta měl v mládí tuberkulózu, býval často v nemocnici, potom následovala operace plic a já musela chodit často na kontroly, takže vím, o čem píšeš. :-) Hanka

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 14:57 | Reagovat

[1]:Haničko, to je příběh mé maminky, bohužel tak to opravdu bylo. Vím to nejen z vlastních zážitků, ale postupně i od příbuzných, jen jsem se vžila do maminčina myšlení- trochu. S tím Janem to tak opravdu bylo, sám mi to vyprávěl. Bral si tetu za rok od té události.

3 DRAK DRAK | Web | 24. srpna 2012 v 17:15 | Reagovat

:-)

4 Jarmila Jarmila | Web | 24. srpna 2012 v 17:25 | Reagovat

Ruženko, to jsi měla opravdu smutné dětství. Snad ti to rodina švagrové vynahradila. :-)

5 matka matka | 24. srpna 2012 v 18:06 | Reagovat

Snad bylo dobře, že poslali tohoto Jana jemu mohla Jožka uvěřit. O čemž svědčí její vděčné slzy.

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 18:06 | Reagovat

O tom už jsem psala, ale moc ráda o tom už nepíši. Zle jsem se neměla materiálně, ale cit- lásku rodičů nikdo nenahradí. :-)

7 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 18:09 | Reagovat

[5]:Máte pravdu, rodiče ani švagrová ji moc v lásce neměli, měli pocit, že díky ní zemřel tatínek, snad ho nakazila. Nevím, jinak říkali, že byla hodná, hezká, šikovná, ale nebyla zdravá, no.

8 helena helena | Web | 24. srpna 2012 v 18:26 | Reagovat

Ruži,je to smutné.Maminka si Tě chtěla užít,ale nebylo jí to dané.Musela to těžce nést a Ty taktéž.Lidské osudy jsou někdy zvláštní.
Nám zemřela maminka,když mi bylo 16 a mé nejmladší sestře 9 let.Já už stála na prahu před plnoletostí,ale pro tu nejmladší to bylo moc těžké.

9 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 18:36 | Reagovat

[8]:Víš, když člověk přijde o maminku, pokud s ní normálně žije (tím narážím na ty, které o své děti nestojí) chybí mu kdykoliv, v každém věku.I tatínek chybí.

10 helena helena | Web | 24. srpna 2012 v 18:51 | Reagovat

[9]: Jak to tak čtu,bere mě k pláči.
Tys přišla Ruži o oba rodiče,a to je dvakrát taková bolest.

11 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 19:06 | Reagovat

[10]:Dost těžko se mi to psalo, to mi věř,  když jsem se vžívala do jejích pocitů, když už věděla, že není naděje. Při té nemoci se nezatemní mysl, jen se těžko dýchá a...

12 Týna Týna | Web | 25. srpna 2012 v 20:15 | Reagovat

Ruženko tak já se tu zrovna chystám psát článeček k sobě a rozplakala jsi mne ;-) smutné moc, snad Ti to Tvá rodina vynahradila aspoň zčásti!

13 hnedoockaVer hnedoockaVer | Web | 25. srpna 2012 v 21:18 | Reagovat

Hezky jsi to napsala.Muselo být pro tebe neskutečně těžké podělit se s námi o tento příběh.Je to tak smutné :-(jinak děkuju za tvůj komentík :-)

14 mengano mengano | Web | 26. srpna 2012 v 8:03 | Reagovat

Krásný článek, smutný.
Přiznám se , že takovéhle články mne vždycky rozhodí. Ach jo...

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 9:15 | Reagovat

[14]:Ani po letech to není lehké o tom psát, navíc, když mám sama syny a představím si, jak by mi bylo, kdybych nemohla být s nimi.

16 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 13:07 | Reagovat

Moc smutný, dojemný příběh, ale krásný.

17 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | 26. srpna 2012 v 17:27 | Reagovat

Krásný, ale hróóózně smutný.

18 nar.soc. nar.soc. | 26. srpna 2012 v 18:26 | Reagovat

To byly doby, kdy ještě nebyla zvládnutá účinná léčba tuberkulozy antibiotiky. Ony i později se odehrály podobné případy.
Moje žena, jako 16 letá brigádnice byla "přesvědčena" 32 letým svobodným maníkem. Ona začínala, jako poslíček na ministerstvu a on tam byl sam. referent.
Vyslali je na žňovou brigádu a s bezstarostností mládí byla najednou těhotná. Po třech měsících svadba a po dalších 4 pohřeb. Manžel zemřel. Měl zklidněnou tuberkulozu a životní změna ji probudila do konečného stadia. Omámené dívce nastaly krušné časy, zhroutila se + tahanice o dědictví, rodina manžela ji osočila, že očekávané dítě není jeho.
Výdaje s pohřbem, dědictvím a porodem byl další šok, který spolkl i to málo co zdědila a lichvářskou půjčkou dočasně řešila. Zůstala sama s výčitkami vlastní rodiny a s chlapečkem( stalo se 1957 ). Seznámili jsme se r. 1960 a v r. 1962 se vzali, jsme spolu v pohodě dosud. :-D  :-D  :-D

19 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 19:26 | Reagovat

[18]: Tak to měla štěstí, že nebyl možná zrovna positivní, když s ní byl, protože takové případy okamžitě od ostatních pacientů oddělovali, jak zjistili, že by mohli nakazit. Negativní forma nikoho neohrožuje, naštěstí jsem ji měla v těch 16 letech. prý s tím - kalcifikací v hilu chodí hodně lidí a někdy se na to ani nepřijde. Pokud jsou v klidu nic nehrozí.

20 Otavínka Otavínka | Web | 27. srpna 2012 v 6:39 | Reagovat

Milá Ruži,
jak jsem četla Tvůj smutný příběh, věděla jsem, že vzpomínáš na maminku. Dokážeš to opravdu napsat tak, že se do děje člověk zcela vžije. Myslím, že je to zatím nejpůsobivější článek na téma maminka. :-) :-)

21 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 27. srpna 2012 v 8:06 | Reagovat

[20]:Víš, raději bych mamince poděkovala za péči, kterou mi léta dávala, oběma rodičům, ale nebylo jí to- ani mně - přáno. Nejsem sama, kdo maminku neměl od dětství, myslím, že takových lidí je hodně.

22 Vendy Vendy | Web | 27. srpna 2012 v 18:43 | Reagovat

Růženko, tohle rve srdce, je vidět, že se smrtí své maminky se nikdy nesmíříš, a nedivím se - takhle brzy, takhle mladá. Moc mě dojalo, jak vyráběla a háčkovala ty záclonky a šatičky, aby po ní něco zbylo.
Máš ještě ty šatičky schované? Nebo už je odvál čas?
Malým dětem by neměly mámy umírat. A vůbec bych oddálila smrt co nejpozději. Aspoň do devadesátky - a pak tiché usnutí. A žádné bolesti.
Bohužel, lidský život je plný trápení. Není to spravedlivé, není to dobré, ale je to tak.
Maminka se jmenovala Josefína? Nebo Josefa?

23 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 27. srpna 2012 v 19:39 | Reagovat

Podle krstného listu z Trenčína Josefína, ale v občanském průkazu, který mi po ní zůstal, vystavený v roce, kdy byla vdovou měla uvedeno jméno Josefa. Ty šatičky skončily někde u našich- tedy příbuzných, ale svetr s veverkami, který mi upletla z pravé ovčí vlny  jsem měla hodně dlouho a já trouba jsem ho pak rozpárala, on byl už hodně spravovaný. Trochu té žluté vlny mám ještě mezi vlnami.

24 Natty Natty | Web | 28. srpna 2012 v 7:10 | Reagovat

Růženko, odhalit svoje srdce je velké umění a já děkuji za tvůj nádherný článek z tvého dětství. Nebudu tě litovat, už ten nejhorší trn máš za sebou a v srdíčku ti zůstala krásná vzpomínka. Důležité je, že tvůj život je krásný a máš svoje děti a vnoučátka, kterým můžeš lásku, kterou jsi postrádala vynahradit...Pěkný den.

25 Ježurka Ježurka | Web | 28. srpna 2012 v 16:41 | Reagovat

Růženko, to byl opravdu moc smutný příběh a při čtení se člověk neubrání slzičce. Věřím, že Ti Tvé děti zaplnily tuto velkou díru v Tvém srdíčku a také pak vnoučátka. Zapomenout ale nelze. To věřím.

26 Čerf Čerf | Web | 28. srpna 2012 v 23:28 | Reagovat

Moc dojemný a smutný příběh, a přesto láskyplný. Přečetl jsem ho jedním dechem.

27 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 29. srpna 2012 v 11:50 | Reagovat

[20]: Na téma maminka nebyl určitě  zařazen, ani jsem to nepsala s tím úmyslem, tam jsou zařazovány jen články členů autorského klubu. Jen mi to připomnělo tu nejsmutnější část života.

28 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 29. srpna 2012 v 11:51 | Reagovat

[26]: Ten smutek člověk pozná hlavně, až je sám rodičem.

29 vik vik | Web | 29. srpna 2012 v 18:20 | Reagovat

Moc smutný příběh. O to smutnější, že je skutečný.

30 Tenisák Tenisák | E-mail | Web | 29. srpna 2012 v 21:29 | Reagovat

[2]: Myslím, že tvé příběhy jsou hlavně ze života. Možná si něco přikrášlíte, ale vše je základ ze vzpomínek na život
Mám doma dopis z období monarchie, kdy můj několikanásobný prastrýc píše, že mu zemřel bratr na tuberkulózu. Tedy on je to jen korenspondák, ale pro naší rodinu vzácnost.

31 valin1 valin1 | Web | 29. srpna 2012 v 21:51 | Reagovat

Růženko, ten tvůj článek jsem musela číst na etapy. Nedokázala jsem ho přečíst najednou, protože jsem přes slzy neviděla na písmena. Moc smutné to je..
Píšeš to s takovou láskou, kterou v sobě zcela jistě máš... :-)

32 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 30. srpna 2012 v 8:40 | Reagovat

[31]: Mám  to stejné, píši a musím se zastavit. Vím, že je to nápor na city, ale s léty ho neubývá, spíš naopak. Proto se nemohu ani dívat na jakoukoliv nespravedlnost či necitelnost vůči lidem, zvířatům, ba ani k rostlinám.Je mi všeho líto.

33 Hanka Hanka | Web | 31. srpna 2012 v 19:40 | Reagovat

[2]: To je mi moc líto, Ruži, těžko si dovedu představit, co jsi prožívala a ve vzpomínkách stále prožíváš. :-(

34 Labanda © Labanda © | Web | 30. září 2012 v 23:53 | Reagovat

[27]: také se mě ten příběh dotkl a to moc, také jsme mamince splnili její poslední přání :-) sice to bylo velice těžké, hl. pro její sestru, mou tetu, ale zvládla to na jedničku a i když nechtěla, nebo se moc o maminku bála nakonec je ráda, že jí to přání nám pomohla splnit :-)chtěla ještě vidět své syny (mé bratry) žijí oba na Ibize víš http://labandasjana.blog.cz/1005/tak-maminka-dorazila-v-poradku-a-ja-bych-chtela-zalozit-institut-poslednich-prani

35 Labanda © Labanda © | Web | 30. září 2012 v 23:56 | Reagovat

máme podobné osudy až na to, že já s maminkou prožila krásných skoro 29let :-)

36 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 30. září 2012 v 23:59 | Reagovat

[35]:Kéž bych prožila aspoň polovičku. Aspoň s jedním z rodičů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama






Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx