Víla Bubuška to nemá lehké.

2. července 2011 v 23:58 | Ruža z Moravy |  pohádka pro děti
Ten den se zdálo, že nebude mít Bubuška kam letět. Však byla u několika dětí, které byly ještě malé a musela použít spíše jemného šeptání do ouška a hlazení po ručce, která si stírala slzičky. Nebylo to nic vážného, jen se dítěti nelíbilo, když maminka odešla od postýlky a netrvalo dlouho a malý křiklounek, uplakánek se unavil a usnul. Najednou zaslechla poněkud jiný druh pláče...

Takový hodně lítostivý. Také se jí zdálo, že slyší hlas dospělého člověka. Musela počkat, jestli se pláč dětský utiší, ale po krátké pauze, kdy se za dospělým zavřely dveře vzlykot neustal. Bubuška se pomalu blížila k oknu pokoje, kde slyšela pláč, podívala se , chystajíc se nabrat podobu dítěte. Najednou se zastavila. V pokoji byly děti dvě, chlapec a holčička, oba tváře uplakané. Tak co teď? Má být holčička nebo kluk? Vypadalo to, že oba jsou smutní.

Bubuška si všimla, že chlapec, tak desetiletý, už trochu přestává plakat, spíš přesvědčivě něco holčičce povídá , ale ta ho moc neposlouchá. Držela si ruce na uších a slzy jí stékaly po tvářích. Najednou se Bubuška podívala více do tváře dívky a poznala ji. Byla to Růženka, kterou před dvěma lety utěšovala, když jí zemřel tatínek. Uvědomila si, že párkrát tehdy vstoupila do jejích snů, ale zdálo se, že se dívka uklidnila a už tak často neplakala, takže ji dlouho neviděla.

Copak se stalo, že oba plakali? Bubuška věděla, tak jako to všechny víly ví, že ten větší chlapec je Růženčin bratr Slávek. Byl už od malička , když se narodila sestřička a maminka za čas onemocněla, u babičky a dědečka. Ti ho měli moc rádi, viděli v něm náhradu za svého syna, který u nich nebydlel a později zemřel . Tak se měl Slávek u nich dobře. Růženka byla o dva roky mladší, oba si prý nemohli vzít k sobě. Byla tedy už v předškolním věku nějaký čas v jiném dětském domově.

Den , kdy Bubuška přiletěla, aby utišila jejich pláč byl ten, kdy Růženku přivezla teta, která v domě také bydlela k rodičům otce a ti jí sdělili, že maminka po dlouhé nemoci zemřela. V první chvíli Růženka ztuhla a jen se zeptala, kdy měla maminka pohřeb a proč ji nepřivezli dříve. Nechtěli ji prý rozrušovat.

Teprve večer, kdy ji babička zavedla do ložnice, kde měla na posteli u zdi spát, si dívka uvědomila, že už maminku nikdy neuvidí a rozplakala se. Vedle v kuchyni byl bratr a ten se na ni přišel podívat. Nevěděl, co má říci, to děvče znal jen z několika týdnů, které strávil u rodičů, když byl ještě malý a dlouho ji neviděl. Nikdy za ní v domově, kam ji maminka zavezla nebyl on ani příbuzní. Bylo mu jí ale líto, začal také plakat a přitom jí vysvětloval, že u babičky se nebude mít zle. Přišla tam na chvíli i babička, to byla ta dospělá osoba, kterou Bubuška slyšela. Napomenula je oba, uklidňovala, ale jen slovy. Dívka jí nijak zvlášť nepřirostla k srdci, protože jí připomínala snachu, která jí ,,vzala" syna. Její smutek jako matky lze pochopit, ale za to přece Růženka nemohla. Jen prosba umírající maminky, kterou měla ke strýci, muži otcovy sestry, když za ní byl v nemocnici , aby se postarali i o Růženku, nenechali ji v domově přispěla k tomu, aby se jí ujali.

Babička odešla, doporučila Slávkovi, aby šel taky spát do podkrovní světničky, kde spával a zhasla. Slávek ještě chvíli na Růženku mluvil a ta ležíc v posteli, pláč tlumila, jak byla zvyklá. Po odchodu bratra si k ní na postel sedla Bubuška a v té chvíli nevěděla, co má říci: ,,Růženko, neplač, život tím mamince nevrátíš. Musíš být silná. Víš, tebe si vzali aspoň příbuzní, bratr se má u nich dobře a určitě ti také nebudou ubližovat. Když budeš hodná, bude to jako u rodičů. Nakonec jsi už dost zvyklá na to, že jsi je tak málo vídala. Vím, že na to si nikdo nezvykne, nezapomene a určitě se v životě ještě napláčeš dost, ale vyrosteš, vdáš se a budeš mít svoje děti. Pak jim budeš moci vynahradit, co tobě chybělo."

Růženka však tvrdila, že se vdávat nebude, děti také nechce, aby nebyla nemocná a nezůstaly samy.
To už Bubuška nevydržela a zahartusila:,, To nemůžeš vědět. Hlídej si své zdraví, přestaň se trápit, to nikomu na zdraví nepřidá. Budeš tady chodit do školy, poznáš jiné děti." Ještě pár slziček Růženka vyplakala, protože si vzpomněla, že už také neuvidí svoji milovanou paní učitelku Ludmilu. Ona jí přece slíbila , že ji naučí hrát na mandolínu. Vůbec se do jiné školy netěší, jaké to tam bude? Ještě má měsíc prázdnin, tak o tom nebude přemýšlet. Bude myslet raději na maminku, třeba se jí bude o ní zdát.

Bubuška ještě chvíli seděla na posteli a pak se zvedla a začala se pomalu vytrácet. Růženka si vzpomněla, že ji uvidí odcházet, když přivře oči a jen škvírkami se bude dívat. Usilovně mhouřila oči, až z toho usnula. Snad se jí zdálo, jak se maminka i tatínek na ni někde shora dívají a usmívají se. Jsou zase spolu. Má tady aspoň bratra, vypadá jako hodný kluk, nebude úplně sama.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 edithhola edithhola | E-mail | Web | 3. července 2011 v 14:56 | Reagovat
2 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 3. července 2011 v 15:12 | Reagovat

[1]:Už jsem tam slíbila, že se budu snažit psát veselejší pohádky. Jenže ta víla má být utěšitelka, tak začátek musí být logicky aspoň trochu smutný. Však jsou tam jiné pohádky, veselejší. Život je často smutný, ale dá se změnit, utěšit.

3 Hanako Hanako | 4. července 2011 v 7:45 | Reagovat

Při čtení této pohádky jsem si uvědomila, jaké to je štěstí, mít oba rodiče, klidné a chápavé rodinné prostředí. Často se říká, že dětství je šťastné, ale pro některé děti je těžké a i drobné křivdy člověka poznamenají na celý život. Nejhorší je, když se dítě se svými starostmi nemá komu svěřit a dospělí ho spíše zesměšňují.

4 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 4. července 2011 v 12:44 | Reagovat

[3]:Tak to vám klidně podepíši. :-)

5 Drak Drak | Web | 5. července 2011 v 11:00 | Reagovat

já vždycky brečel u pohádek H.Ch.Andersena - chudák cínový vojáček a tanečnice a malá mořská víla a holčička se sirkami - ta je snad nejsmutnější! ale i pohádky O.Wildeho. dnes je oceňuji, jako dítě mě vždy děsně rozesmutnily - Slavík a růže, Šťastný princ.... ale ony moc pro malé děti nejsou...

6 Hanako Hanako | 5. července 2011 v 13:21 | Reagovat

[5]: Tak tyhle pohádky jsem jako dítě taky neměla ráda. Nejvíc jsem nesnášela pohádku O kohoutkovi a slepičce , jak každý za poskytnutou věc něco chtěl, nic nedal dobrovolně. V jedné verzi bylo, že než slepička vše oběhala, tak kohoutwek umřel. Pohádka O rybáři a zlaté rybce mně štvala nejvíc, tu jsem nechtěla poslouchat a v knížce vždy vynechávala. Teď chápu, že kdo chce mít mnoho, nemusí mít nakonec nic.

7 jezura jezura | Web | 5. července 2011 v 14:19 | Reagovat

To je taková pohádka přímo ze života. Smutná, ale nakonec to určitě dopadlo dobře. A to je v pohádce to nejdůležitější. Pro mne aspoň vždycky bylo. :-P

8 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 5. července 2011 v 17:04 | Reagovat

[6]:Tak drastické pohádky, kde je nespravedlivost také nemám ráda, ale život není vždy veselý a mockrát něco také neskončí dobře. Pohádka by ale dopadnout dobře, už pro tu dětskou dušičku, která ještě není životem tak zkažená a co nejdéle by neměla zlo poznat- tedy pokud to jde. ;-)

9 Amelie Amelie | Web | 6. července 2011 v 1:18 | Reagovat

Moc hezké.

10 Drak Drak | Web | 6. července 2011 v 18:40 | Reagovat

[8]: Máte pravdu, problém je v tom, že pohádky původně nebyly určeny dětem, ale dospělým...řešily jejich svět, jejich problémy. pro děti se začaly upravovat až ve 20.století.

11 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 17. července 2016 v 14:27 | Reagovat

Růženko, ty můj "objeve", tak hezky, ale smutně napsaný... Tak snad to příště bude veselejší ;-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx