Pokračování nebo začátek?

21. července 2011 v 10:20 | Ruža z Moravy |  téma týdne
Jednou odpoledne mě volali do místnosti, která v dětském domově sloužila jako návštěvní místnost. Překvapilo mne to, protože tady jsem vlastně nikdy, za celé dva a půl roku, nebyla. Nikdo mě nenavštívil. Proto jsem celá rozdychtěná radostně utíkala. Domnívala jsem se, že za mnou konečně přijela maminka. Byla tam však teta, kterou jsem si trochu pamatovala z jedné návštěvy u nás doma. Bála jsem se jí jako dítě, protože měla pichlavé, zkoumavé světlemodré oči, po svém otci uzký, orlí nos. Byla tatínkova sestra a říkala jsem jí - tajně - přísná teta.


V tu chvíli mi to ale bylo jedno a byla jsem plná naděje, že mě zaveze k mamince. Objala jsem ji rukama i nohama. Prohlédla si mne od hlavy k patě. Ústavní plátěné šatičky a tenisky, vlastně jarmilky , jak se tomu říkalo, se jí asi zdály příliš skromné. Byl ale srpen, léto, takže nebylo třeba jiné oblečení. Řekla: Růžo, přijela jsem pro tebe , sbal si věci a hned odejdeme. Mám nocleh v místním hotelu, půjdeš tam se mnou. Brzy ráno vyjíždíme vlakem, tak abychom nezmeškaly.

Měla jsem takový menší popundeklový kufřík, stejně byl skoro poloprázdný. Mrkací panenka, jediná, kterou jsem na Vánoce od maminky dostala, ale nikdy mi ji na hraní nedali,prý aby to ostatním dětem nebylo líto, zůstala v domově. Jen maminkou pletené bleděmodré šatičky, vroubkované bílé punčošky, šitý flanelový podvazkový pás s kšandami a gumovými tahouny. Žlutooranžový svetr z ovčí vlny s 2 hnědými veverkami na prsou, který pletla maminka a tmavočervené šatičky, které mi poslala jednou k Vánocům babička, ale byly mi ještě velké. Celé mé bohatství.

Bylo mi líto, že jsem se nemohla rozloučit s paní učitelkou. Odjela ke svému bratrovi a jeho rodině na prázdniny.
Rozloučila jsem se tedy jen s kamarádkami Vlastou, Mílou, ostatními děvčaty a vychovatelkami a odešla. S nadějí, že budu žít zase s maminkou. Tatínek zemřel už dva roky předtím, ale měla jsem ještě bratra, který byl tou dobou u babičky. K rodičům tatínka jsme dojely k večeru. Z Černovic u Tábora do Zábřeha je to trochu dále. Teta si cestou četla nebo dřímala, já jsem koukala z okna a bála se něco tety ptát.

Šly jsme od nádraží, přes most cestou a já jsem se vyptávala, jak je mamince, jestli už je zdravá, proč nepřijela pro mne ona. ,,Uvidíš" říkala jen teta. Na dvoře rodinného domu seděl dědeček, vedle stála babička. Růžo, maminka zemřela, budeš žít u nás". Byl to pro mne takový šok, že jsem strnula a nevypravila ze sebe slovo. Večer, v posteli jsem plakala, jako mnohokrát večer v děcáku. Bylo mi jasné , že můj život nabral jiný směr. Jaký bude? Úplně jinde, mezi dosud mně cizími lidmi?
Tak to byl začátek další etapy mého života...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pavlína Pavlína | 21. července 2011 v 12:35 | Reagovat

Krásný propršený den přeji :)

Teda Růženko, před chvílí mě málem trefil šlak ze psa a vy na mě ještě takhle smutně :-(

Lidský život není žádná procházka růžovým sadem, ale přesto se vyplatí žít.

2 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. července 2011 v 13:06 | Reagovat

[1]:To vím, jsem toho důkazem, ne? ;-)

3 freestories freestories | Web | 21. července 2011 v 14:01 | Reagovat

Krásně napsané

4 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. července 2011 v 16:01 | Reagovat

[3]:Podle skutečnosti, víš.

5 Iveta Iveta | Web | 21. července 2011 v 16:48 | Reagovat

I přes velmi smutný začátek vyrostla z holčičky ta nejlepší Růženka na světě, která má velkou milující rodinu a nádherný Blog - :) Některé dítě má 8 tatínků, maminek a dědů a babek nepočítaně a nevyroste šťastně. Vím, že paní Růženka k nim nepatří a dovede být šťastná i z maličkostí co život přináší :-) Třeba z dobrých přátel a těch má určitě miliony. :-D Není to smutný příběh, je pravdivý a s dobrým koncem! :-)  :-)

6 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. července 2011 v 16:54 | Reagovat

[5]:Tak to jsi přehnala, Ivetko. Jsou mnohem lepší, užitečnější lidé , jsem jen jedna z mnoha obyčejných -teď už babek, která prostě nerada druhým ubližuje. Přála bych dobrý život všem, ale každého něco trápí, ať z minula, tak zrovna nyní. :-)

7 kraken kraken | 22. července 2011 v 10:13 | Reagovat

Váš příběh měl dobrý konec. Přesto je váš článek důkazem, že ne všechny rány čas zhojí.A jizvy na duši se stále připomínají.Vím o čem mluvím a moc vás zdravím. :-)

8 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 22. července 2011 v 12:30 | Reagovat

[7]: Díky, máte pravdu, s ohledem na věk už bych měla vytěsnit vzpomínky bolavé, ale je fakt, že člověk čím je starší, tím spíše vzpomíná na ranné dětství než na střední etapu života. Asi proto, že měla takové rychlejší ,,tempo". :-D

9 Fredy  Kruger Fredy Kruger | 22. července 2011 v 21:41 | Reagovat

Působivě napsáno

10 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 22. července 2011 v 22:40 | Reagovat

[9]:Nejlépe se píše o tom, co člověk prožil.

11 aslinka-thesims aslinka-thesims | E-mail | Web | 23. července 2011 v 12:18 | Reagovat

Ikdyž smutné, tak hezky napsané.

12 jezura jezura | Web | 23. července 2011 v 17:41 | Reagovat

Moc hezky jsi to napsala, ale měla jsi tedy smutné dětství. Tedy pokud tak mohu soudit z tohoto článku. Vůbec si to nedovedu představit. Jako dítě bez rodičů, ale vím, že se to stává. Já mám maminku ještě teď a jak jsem ráda! :-)

13 Otavínka Otavínka | Web | 23. července 2011 v 22:25 | Reagovat

Milá Růženko,
ohromně dojímavý příběh. Obdivuji Tě, jak si vše pamatuješ, cos měla v kufříku atp. Možná ses už věkem dostala do hluboké paměti, že? Možná právě proto, žes měla tak svízelné dětství, tak ses snažila, aby Tvoje děti měly dětství pokud možno nejkrásnější. ;-)

14 Zdeňka Zdeňka | E-mail | Web | 23. července 2011 v 23:02 | Reagovat

Na začátku jsem si řekla: Aha další povídka začíná...a ona to zkutečnost.Ale z ostatních komentářů soudím,že to pro tebe nakonec dobře dopadlo.Že tě smutné dětství nepoznamenalo.To jsem ráda. :-)

15 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 23. července 2011 v 23:40 | Reagovat

[14]:Jak se to vezme. Poznamenalo, možná v dobrém, co se týče chování vůči lidem, více soucitu i s dětmi, ale tak trochu zamindrákovaná jsem byla. Dost jsem všechno obrečela (spíš do toho polštáře).

16 signoraa signoraa | Web | 24. července 2011 v 21:07 | Reagovat

Růženko, tvůj příběh mě dojal. Vůbec si nedovedu představit, co to je vyrůstat bez rodičů. Své obě babičky jsem milovala. U jedné z nich jsem trávívala prázdniny, ale věděla jsem, že pak se vrátím domů k rodičům. Druhá, která bydlela nedaleko nás, byla mým útočištěm v případě nějakého průšvihu, pak se mnou chodívala k nám domů, aby mi tzv. umetla cestičku. Domov, to byli rodiče, i když táta mi zemřel už před 33 lety.

17 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. července 2011 v 22:27 | Reagovat

[16]:Mně bylo 6 let, když tatínek zemřel, měl 39 let. Psala jsem to už, maminka v 8 letech a ona měla 28 let.

18 S.aba S.aba | 27. července 2011 v 6:49 | Reagovat

teda. to je smutné. proč umřeli tak brzy?

19 Amelie Amelie | Web | 27. července 2011 v 10:08 | Reagovat

Smutný příběh s dobrým koncem...

20 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 27. července 2011 v 11:15 | Reagovat

Skoro všem lidem se ve vyšším věku zamlží vzpomínky na aktivní život a z ranného mládí se objeví, jakoby ozářeny novým poznáním. Už to není obávaná situace, mnohdy drsná a na první pohled bezvýchodná. Je to jen více či méně dramatický film, jehož vyústění autorka zná. To je ten základní rozdíl. Po prvé obávaná neurčitost a po druhé poučení, co vše dovede člověk překonat.

21 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 27. července 2011 v 11:19 | Reagovat

[20]: dodatek.

Je smutné osiřet, jako dítě.
Ovšem většina lidí se tak jako tak stane sirotkem. Třeba já, v 71 letech jsem oboustranný sirotek a manželka taky.
Říká se, že na sirotka si každý dovolí a vláda to vůči nám předvádí bez skrupulí.

22 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 27. července 2011 v 16:20 | Reagovat

[18]:Na TBC. Oba. Psala jsem o tom v článku už v r.2008.Tehdy sice penicilin už existoval, ale nebyl  všem dostupný. Bylo to r.1946 a 48.

23 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 28. července 2011 v 18:01 | Reagovat

[21]:Abyste to neotočil . Ztratit rodiče je nedobré v každém věku, ale pokud si uvědomí člověk, kolik by jim bylo a jaké zdraví by asi měli, je jim už dobře tam, kde jsou. Maminka si stejně vytrpěla dost. Ze sanatorky do sanatorky, chvíli doma, moc se s dítětem nemazlit, co kdyby byla náhodou pozitivní(nález), stejně ji obvinili rodiče tatínka, že ho nakazila. Nevím, ale bylo to těsně po válce, tata dělal u Bati jako úředník, ale po práci si chodil přivydělávat na vagony (aby mohl mamince kupovat jídlo na přilepšenou). Nachladil se v březnu 1946- dostal chřipku, zápal plic a pak rychlou formu TBC-souchotě tomu říkali, odjel do sanatoria, kde byla maminka a tam v červenci 1946 zemřel.

24 Kamčí Kamčí | Web | 29. července 2011 v 19:52 | Reagovat

Dobrý den...Tento článek je opravdu krásný...Tento příběh mne až dojal!!!
Máté krásný blog!....Velice se mi líbí..A jak už jsem psala,tento článek je vážně krásný a dojemný zároveň!...:-)

25 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 29. července 2011 v 20:13 | Reagovat

[24]: Jsou na tom některé děti hůř, ale chtěla jsem jen napsat takový obyčejný i když ne zcela běžný obrázek dětství. Zpětně si uvědomuji, jak mi chybělo objetí maminky a vlastně i tatínka, který doma moc nebyl, starší bratříček, pokud jsem tam byla. Roztrhaná rodina- ne díky nepatřičnému chování dospělých, ale právě díky životním událostem, které člověk neovlivní nebo alespoň ne moc.

26 Kamčí Kamčí | Web | 30. července 2011 v 15:44 | Reagovat

Dobrý den..Chci vás jen pozvat na můj nový blog...Který jsem dnes založila..Psala jsem své příběhy na svůj blog..A vám se líbili...Tak bych byla ráda...Kdyby jste ohodnotila i příběhy na mém novém blogu děkuji ♥... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx