Ulítaná víla.

30. května 2011 v 18:28 | Ruža z Moravy |  pohádka pro děti
V jedné nemocnici na oddělení pro děti ležela malá holčička jménem Klárka. Byla tam už dlouho, měla po operaci mozku. Naštěstí byl prý nádorek nezhoubný, ale potřebovala se doléčit.
Po všech procedurách byla ten den unavená. Myslela, že aspoň rychle usne. Obracela se na posteli a usnout nemohla a nemohla. Hlava ji už nebolela, sestra jí dala prášek proti bolesti. Jak dlouho bude ještě v nemocnici? Stýskalo se jí po mamince i bráškovi. Tatínka moc často neviděla, jezdil po světě a vracel se domů málokdy. Musel. Klárčino l=éčení bylo dost drahé, když pro ni chtěli to nejlepší, proto musel vzít práci, kde si hodně vydělal. Maminka vydělávat nemohla, byla ještě s bratříčkem na mateřské dovolené. Nemohla moc často chodit za Klárkou do nemocnice a tak jí nosila aspoň omalovánky, dětské knížky. Klárka však ani moc číst nemohla, jen si tak čmárala, když ji zrovna nic nebolelo nebo jí nebylo špatně po prášcích.


Tichounce plakala do polštáře. Nikdo ji neslyšel, sestra před chvílí odešla, její starší sousedka na vedlejší posteli už spala a bylo i slyšet, že spí dost tvrdě. Najednou se jí někdo nebo spíš něco lehce dotklo.
" Klárinko, co to je? Proč pláčeš? Je ti smutno, že? "
Klárka se podívala, kdo ji oslovil. Byla to dívenka, připadala jí skoro průsvitná, ale ta její podoba? Vždyť je podobná jí samé! Má dokonce na sobě i stejnou bílou košilku a nožičky má bosé. Sedla si ke Klárce na postel a lehce jí hladila ruku, kterou si stírala předtím slzičky z tváří. Klárka zapomněla na pláč a šeptem, aby nevzbudila sousedku, se vyptávala dívenky.
"Kdopak ty jsi? Jsi mi tak podobná a vypadáš jako ze skla. Já přes tebe vidím."
"Jsem víla , utkaná z paprsků měsíce a hvězdiček, proto mne vidíš tak průhlednou. Víš, já mám hrozně těžký úkol. Chodím, tedy vlastně se dá říci, že lítám po světě, procházím hlavně okny do pokojů k dětem, které jsou nešťastné a pláčou a snažím se je utišit. Někdy také k ubrečeným tvrdohlavým zlobilům, víš? "
Klárce vrtalo hlavou hlavně to, jak je jí víla podobná. Zeptala se jí . I na to měla víla vysvětlení:
" Musím se podobat tomu, koho jdu utěšit. Dovedeš si představit, jak se nalítám a ještě se musím pořád měnit. Dá mi to práci, ani bys nevěřila. A víš, že jsi první z těch dětí, kdo se mne na to zeptal?"
Klárka vyhrkla:" A máš nějaké jméno? A ještě mi prozraď, jak utěšuješ třeba dítě, které řve, brečí, ačkoliv je doma u maminky? "
"No vidíš, spojila jsi dvě otázky a vlastně jsi mi dala takové spojení toho způsobu, jak ty uřvánky utišuji a mého jména.
Dal mi je jeden takový uličník, který rád brečel a když zjistil, že k němu vždycky přilítnu, volal na mne tím jménem a měl radost, když jsem se na něj mračila a hudrala."
,,Ty se umíš i mračit? Myslela jsem, že jsi jen hodná?"
"Vždyť jsem ti říkala, že na sebe beru podobu dítěte, ke kterému letím, tak často mám i něco z jeho způsobů chování."
" No tak, jak se jmenuješ? Netrap mě!"
Víla se ještě chvíli ošívala, ale nakonec se naklonila ke Klárčinu uchu a pošeptala jí to jméno.
Klárka spráskla ruce:,,Tedy to jméno se k tobě dnes moc nehodí- chichi..." A smála se tak, že se sousedka na vedlejší posteli zavrtěla a cosi zabrumlala. Klárka se honem ztišila a schovala hlavu pod deku, jakože ona nic... Když vykoukla, zdálo se jí, že něco lehkého, bílého se vzdaluje k temnému oknu a víla se jí ztrácela. Slyšela jen hlásek, který jí přál dobrou noc a lehké spaní.


Klárka zívla a potichoučku si opakovala jméno víly: Bubuška, Bubuška... Usnula a na rtech měla tak blažený úsměv, že sestra, která se na ni přišla podívat, se musela také usmát.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ^^Brooke BrokenSmile<3 ^^Brooke BrokenSmile<3 | Web | 30. května 2011 v 18:33 | Reagovat

pěkný blog :-)

2 babka babka | 30. května 2011 v 19:50 | Reagovat

Přesto, že už dávno nejsem dítě, často bych potřebovala takovou vílu, která dovede potěšit a "pofoukat bolístka". :-)

3 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 30. května 2011 v 20:12 | Reagovat

Já občas taky. A to už mám tu ,,plakací" dobu hodně dávno za sebou.

4 matka matka | 30. května 2011 v 20:39 | Reagovat

Mám kolem sebe plno "víl". 50 let jsem nebrečela, pak jsem to doháněla, nyní již tolik plakat nemusím, když jsou víly se mnou :-)

5 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 31. května 2011 v 15:00 | Reagovat

[4]:Tak jako bychom potřebovali někdy nějakého skřítka, tak ve chvílích samoty a smutku by rozptýlení pomocí nějaké milé, vtipné víly neškodilo. Jinde tomu říkají psychoterapie a dost za to platí. Pokud jim to pomůže, peněz není škoda. Milou vílu může nahradit vlídné slovo člověka, obzvlášť blízkého. :-)

6 Drak Drak | Web | 31. května 2011 v 18:54 | Reagovat

Kdo by vílu nepotřeboval? v nouzi zkuste vrbu, i ta může pomoci. jen nezapomeňte na Kukulína. s jamkou do země je to též fajn, ale jak dokládá příběh krále Midase, i tady jistota není vždy 8-)

7 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 31. května 2011 v 19:21 | Reagovat

[6]:Tak to mám vyzkoušené, že to co chci rozhlásit, řeknu před určitými lidmi, jinak- co nechci, aby někdo věděl, nechám si to pro sebe, pohřbené někde hodně hluboko v paměti. ;-)

8 Drak Drak | Web | 31. května 2011 v 22:33 | Reagovat
9 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 1. června 2011 v 13:34 | Reagovat

[8]:Je vám to povědomé, že? :-|

10 Zdenka-matka Zdenka-matka | 1. června 2011 v 22:51 | Reagovat

[5]:...Milou vílu může nahradit vlídné slovo člověka, obzvlášť blízkého...
Ano, to může. O to ovšem více raní, když místo vlídného slova od těchto lidí zazní slova, která člověka tak bolí, až srdce, rozum zabíjí....
No, přijde jednou čas, kdy ze srdce odpustím a bolet to úplně přestane. Snažím se své děti, manžela slovem neranit, aby nemuseli projít tím, čím já.

11 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 4. června 2011 v 17:16 | Reagovat

[10]:Také se říká, vysvětli, sděl, co tě bolí nebo ti vadí, ale pokud je následná reakce jen , když se ti to nelíbí, tak se se mnou nemusíš bavit, kde je dialog? Takových případů jsem od různých lidí slyšela dost a znám to ...

12 Zdenka-matka Zdenka-matka | 5. června 2011 v 22:37 | Reagovat

[11]: No, jistě, jenže jak chtít po "nejbližším" člověku (který Vám řekne, že jste čarodějnice, svině, debil, zmije jedovatá, nenávidím tě,...), vysvětlení, co ho bolí, nebo co mu vadí, že Vás takto častuje... když jste z takového ohodnocení "oslepen", ... a snažíte se jen zbavit bolesti a přežít? A tak se z nejbližších lidí stanou, lidé cizí¨, protože první reakcí je: "Vypadni" (od nás, tady mi nemáš co nadávat, já Ti také nenadávám...)
Ovšem včera jsem potkala jednu známou, začala se svěřovat. Lidské osudy jsou velmi podobné. I když se to obejde i bez nadávek, lidé jednají tak, že druhý z toho "šílí" bolestí.

13 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 5. června 2011 v 22:43 | Reagovat

[12]:Víte, slov netřeba, někdy pohled, gesto napoví, co k vám člověk cítí nebo spíš necítí. Nedostatek citu bolí někdy víc než zjevná zloba. Proti té se můžete bránit, ale zamrzlá ústa , pohrdavý úsměšek - jak se bránit, jen odvrácením a dělat, že vám to nevadí a pokud možno, aspoň někam na chvíli odejít.

14 Zdenka-matka Zdenka-matka | 5. června 2011 v 22:46 | Reagovat

Nedávno jsem navštívila člověka, který mi kdysi nadal, že jsem svině,.... na LDN. A pak jsem se dozvěděla, že jsem na té návštěvě byla z donucení, že mne někdo musel donutit.
Ovšem pro mne bylo rozhodující, že jsem měla možnost poznat, že ta duše (pokud existuje) je v absolutním klidu, netrpí. Jiná otázka je, že fyzické tělo strádá. "Osvobozením" je Alzheimer, že si to neuvědomuje.
A ostatní lidé, kteří mne nařkli z toho, že jsem byla donucena - inu, jejich posuzování, souzení, odsouzení. Je mi to tak nějak lhostejné :-)

15 Zdenka-matka Zdenka-matka | 5. června 2011 v 22:51 | Reagovat

[13]: Ano, pokud je mám potkat, okamžitě se začnu usmívat.
Již jsem toho schopna, nepláču kvůli nim. Je to téměř pryč. Ještě jednou to potřebuji "řádně" proplakat, aby se to definitivně odplavilo. Přijde ten čas.

Oproti tomu jsou cizí lidé, kteří Vás potkají, srdce rozehřejí, aniž třeba promluví. Včera se mi to po dlouhé době stalo a to je pak náhrada za vše.
Říkám "kosmické vyrovnání" mne potkává. A to je pak taková nádhera :-)

16 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. června 2011 v 16:49 | Reagovat

[15]:Někdy stačí slovo, projevený zájem, úsměv, pozdrav, když ho nečekáte. Hned je lepší nálada. Pomáhá mi dost, když potkám zamračeného zlostného člověka si říci: Určitě prodělal něco nepříjemného, má trápení a povahu takovou, že svoje trápení dává najevo tím způsobem." Je to sice nedobré, vždyť druzí lidé za jeho trable nemohou, ale řeknu si, že to není proti mně a hned přejdu na jiné myšlenky. :-)

17 MaLiNa*:) MaLiNa*:) | E-mail | Web | 7. června 2011 v 19:46 | Reagovat

Hezký příběh. Takovou vílu bych taky občas potřebovala, jako asi každý:-).
To jo to máte pravdu, ten kdo vás může utěšit nemusí být jen taková víla.. :-?

18 Shina-chan Shina-chan | E-mail | Web | 17. srpna 2011 v 10:57 | Reagovat

Krásná pohádka. Abych pravdu čekla, už jsem dlouho žádnou nečetla a tahle mi po té době udělala radost. :-)

19 Shina-chan Shina-chan | E-mail | Web | 17. srpna 2011 v 10:58 | Reagovat

*řekla

20 Bev Bev | E-mail | Web | 8. září 2016 v 8:23 | Reagovat

Takovou vílu by chtěl určitě každý, jestlipak chodí i k dospělým? :-)

21 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 8. září 2016 v 11:47 | Reagovat

[20]: Sem tam je spíš pozlobí, to bys musela číst ty další její příběhy-tedy pohádky, taky se poněkud měnila v průběhu. ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx