Verše-povídka do komentářů blogu dané...

29. prosince 2010 v 14:20 | Ruža z Moravy |  Kavárny-povídání s lidmi

[14] Zdeňka-Anna, 28.12.2010 23:53

Beznadějná pohádka o naději.
Marie pomalu procházela u jako vítr, Marii, které se chůze zdála vždy příliš pomalou, Marii, knemocniční chodbou, opírala se o berle a snažila se co nejméně napadat na levou nohu, která dnes obzvlášť bolela. Trochu se otřásla, když uhýbala vozíku přijíždějícímu od operačních sálů s nehybnou postavou se zavřenýma očima, přikrytou zeleným prostěradlem. Taková cesta je, díky bohu, už deset dnů za ní.



Pootevřenými dveřmi posluchárny zahlédla tváře mediků sledující neviditelného vyučujícího. Tváře mladé a dychtivé, naplněné očekáváním i sebedůvěrou. Takoví jsme byli kdysi i my, pomyslela si. Také jsme věřili, že spasíme lidstvo a svět čeká jen na nás. A zatímco oni tady začínají, ona, Marie, může na stejném místě sbírat jen vzpomínky.
Fotobuňka před ní otevřela vysoké prosklené dveře vedoucí na terasu a Marie na okamžik přivřela oči dosud nezvyklé na tolik světla.
Stromy se během několika dnů obalily listím, v trávníku dokvétaly pampelišky a bílé obláčky pluly po modré obloze jako dětské peřinky.
Za budovami se objevil vrtulník, na několik vteřin znehybněl ve vzduchu a potom začal klesat kolmo dolů, tak lehce, jako kdyby dosedal na květinový záhon a ne na betonovou plochu.
Obdélníky macešek kvetly modře a žlutě kolem úzké cesty z velkých kamenných dlaždic, na jejímž konci skláněla větve táž smuteční vrba jako před lety, jen mnohem vyšší, rozložitější a mohutnější, protože o třicet let starší.
Pod ní stávala bíle natřená, půvabně prolamovaná litinová lavička. Tam, u ní, se scházívali Jarmil a Marie. V ohybu cesty, v rohu záhonu, pět kamínků složených do tvaru písmene M bylo znamením i ujištěním: jsem tady a čekám na tebe.
Dnes na této cestě nebude jen deset dlaždic
/ nesčetněkrát spočítaných / , dnes po ní půjde i třicet let Mariina života.
Jarmil. Její Míla. Ještě teď to jméno zabolelo. Marie přivřela oči. Neviděla předčasně zestárlou, unavenou ženu, kterou namáhal každý krok, viděla mladou rozesmátou Marii se zářivými vlasy, která by nejraději létala.

Dlaždice první: Míla. Míla miluje Marii.

Dlaždice druhá: Bernard. Bernard miluje Marii.

Dlaždice třetí: Marie. Marie miluje Mílu.

Dlaždice čtvrtá: Míla. Tady v té puklině si Marie zlomila podpatek, když po zkoušce běžela vstříc Mílovi, jeho jemným, ale současně bezpečným rukám pianisty a chirurga. Lodičky hodila do tašky, jednu růži v ruce, druhou ve vlasech, kráčela hrdě jako královna. Oba se smáli udiveným, podezíravým a také trochu závistivým pohledům, které je provázely.

Dlaždice pátá: Marie a Míla. Ples, kdy k ránu čekali na autobus a tančili v parku u zastávky, Marie si přidržovala širokou tylovou sukni a sníh jí jiskřil ve vlasech a na kožešinovém kabátku.
Nevšímej si jich, jsou opilí, řekla starší žena se studenýma očima svému průvodci. Byli opilí. Opilí nocí a sněhem, sluncem i měsícem, mořem i motýli. Ale především láskou a sami sebou. Lásku přece objevili oni. A byli si jistí, že nikdy neskončí.

Dlaždice šestá: Bernard. Jeden bláznivý večírek, nesmyslná sázka, víno studené a perlivé, noc horká. Marie dobíhala k poslední státnici a jen taktak stihla připravit dětskou výbavičku.

Dlaždice sedmá: Bernard a Marie. Kolotoč. Děti. Práce. Cestování. Bernard byl neúnavný, vynalézavý, pohotový, jeho energie se zdála nevyčerpatelná. A zatímco Marie stále chtěla létat, Bernard jen poletoval. Jako motýl. Od ženy k ženě. Výčitky odbýval napřed úsměvem, potom jen mávnutím ruky. Jsem prostě stavěný na krátké tratě, říkával. Žádný vytrvalostní běh.

Dlaždice osmá: Marie. Jeden neopatrný krok, uklouznutí a pád ze skály. Ona, které se chůze zdála vždy nesmírně pomalou, zjistila, že je možné se pohybovat ještě pomaleji. Na invalidním vozíku.
Když se konečně vrátila po dlouhé a bolestivé rehabilitaci domů, Bernard nečekal. S rychlostí a pohotovostí sobě vlastní běžel už po jiné krátké trati.
Na štěstí pro Marii nestál o děti. Ale zůstal velkorysý. Celoroční příděl otcovské lásky přicházel pravidelně před vánocemi přetransformovaný do úhledných balíčků, profesionálně zabalených a převázaných.
A pokoj lidem dobré vůle! Krásné, snadné - a bez komplikací.

Dlaždice devátá: Marie. Oželela obor, který milovala. Chirurgovi nestačí jen zdravé ruce. Konečně - psychiatr je také lékař. Lidských duší. Škoda, že svou vlastní většinou léčit nedovede.

Dlaždice desátá: Chybí. Pozor, Marie, tady je jen prázdný čtverec.
Marie udělala poslední krok do písku, zastavila se a podívala se dopředu. Lavička stála pořád na stejném místě jako kdysi, zřejmě na ní někdo seděl /zahlédla opřenou hůl /, smuteční vrba a keře ji však téměř zakrývaly. Nevadí, podívá se sem jindy, na minulost má nyní času víc než dost.
Obrátila se k odchodu, na záhonu se zalesklo něco světlého. Odhrnula květiny a uviděla na tmavé hlíně pět kamínků složených do tvaru písmene M.
Když se napřímila, měla v sobě něco nového, něco z té dávno zapomenuté zářivé Marie, něco, o čem byla přesvědčená, že už navždy ztratila a co už nikdy nenajde.
Sevřela dlaň s pěti bílými kamínky, opřela se pevněji o berle a vykročila směrem k lavičce.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zdenka-matka Zdenka-matka | 29. prosince 2010 v 17:41

Nádherná povídka, ale psala ji Zdeňka Anna. Což nejsem já. Já takto krásně nepíši. Já píši jinak.

2 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 29. prosince 2010 v 18:30

No, už vím, že jsem to spletla, ale jsem tedy zvědavá, co na to pravá ,,autorka":-)

3 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 31. prosince 2010 v 21:48

Mám souhlas, je to dobré. :-D

4 Nikolka Nikolka | Web | 4. března 2011 v 0:43
5 Nikolka Nikolka | 4. března 2011 v 0:43

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama



Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx