.

Bloguji od 11.srpna 2008 - - k této vzpomínce přidejte 1 rok.
Jsem tady s Vámi ráda, jste zde všichni vítáni.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená...

12. října 2010 v 17:22 | Ruža z Moravy |  Různé ze života

Jsou písně, které lidem vhání slzy do očí. U mne je to právě píseň, kterou jsem dala do titulku.
Bylo mi 6,5 roku, když zemřel můj tatínek, 8,5 roku , když zemřela maminka. Bylo to ale stejné, jako by odešli zároveň, protože jsem je viděla naposledy právě v těch 6 letech, kdy mne maminka vezla do dětského domova.

Byla dlouhodobě nemocná a musela nastoupit do sanatoria. Zanedlouho ji tam následoval tatínek, který přechodil chřipku, zápal plic a organizmus oslabený nemocí podlehl TBC- v 39 letech. Za další dva roky jí podlehla i maminka- v 28 letech. Na jejich pohřbech jsem nebyla, nepřivezli mne na ně. Vzala jsem si tedy do hlavy, že v hrobě, k němuž jsme chodili, prostě neleží.



Časem do něj byl pochován i dědeček, tatínkův otec a za dva roky po něm jeho manželka, babička. Na rozdíl od rodičů měli 85 a 87 roků. Přežili svého syna. V hrobě je pochován i můj bratr a urnu tam má i teta a strýc, kteří se mě s prarodiči po smrti maminky ujali. Bratr u nich žil od malička.


Nemusím říkat, kolik slzí jsem jako dítě prolila do polštáře. Ale dosud mě jímá smutek v soukromí, na hřbitově je to nějaké odtažité- hrozně neskutečné.


Doma se dívám na fotografie, zapálím svíčku a vzpomínám na chvilky, kdy jsem je všechny měla. U rodičů jen takové fragmenty, na ty další si pamatuji dobře.



Položíme květiny či věnec, zapálíme svíčku, postojíme, s tichou vzpomínkou, pár minut. Pak se projdeme po hřbitově, pozorujeme všechny ty projevy smutku na hrobech zemřelých a mne napadá taková hříšná myšlenka :

Kolik z nich mělo od svých blízkých či známých tolik pozornosti, když žili?


Kolikrát jim někdo donesl skromnou kytičku, promluvil s nimi??
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marie Marie | 12. října 2010 v 19:01 | Reagovat

To máte pravdu s tím zájmem o ty naše blízké. Moje maminka říkala, mně stačí, když za mnou přijdete dokud sem živa a ty umělotiny mi na hrob nemusíte nosit. Oba zemřeli doma - 87 a 90 roků.

2 GiFfix** GiFfix** | Web | 12. října 2010 v 19:58 | Reagovat

Ahoj,z nudy procházím cizí blogy a tvůj se mi vážně líbí :)

3 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 12. října 2010 v 20:10 | Reagovat

[1]:Máte pravdu, kdo o mne nestojí za života, po smrti už nemusí

4 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 12. října 2010 v 20:11 | Reagovat

[2]:Ahoj, to jsem ráda, že sem zavítal další čtenář, doufám, že se nezklameš. ;-)

5 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 13. října 2010 v 15:03 | Reagovat

Hřbitov ve mně budí zvláštní pocit.
Kdysi v r. 1955 30.12. Mne vzal otec, jako patnáctiletého kluka na Vánočních prázninách ssebou, abychom vykopali hrob pro zemřelého dědečka (hrobník byl nemocný a nikdo náhradou nebyl. Dali jsme se do práce. Odstranili kamennou obrubu, zakryli prkny sousední hrob ( opuštěný po Němcích ) kam jsem odhazoval vykopanou zeminu. V hrobě už byla moje prababička a pradeček ( v r. 1938 ). Byla nařízena hloubka nad 2m a otec se dostal až ke zbytkům pradědovy rakve. Lebku a některé kosti ( vyčnívající musil vyjmout. Byl to zvláštní pocit vidět lebku pradědečka s většinou zubů ( zemřel v 83 letech ). Kosterní zbytky byly uloženy do krabice a po pohřbu uloženy zase do hrobu.
Později v r. 1962 zemřela babička a byla pochována opět do steného místa. Litinový křížek byl vyměněn za kamennou mohylku s deskou Rodina xy. Jsem už jediný kdo ještě ví, kdo v tom hrobě spočinul. Podrobnější nápis není a vše je jaksi anonymní. Ke hrobu už nemá nikdo z naší rodiny vztah ( máme ještě jeden z matčiny strany, kde jsou urny mého otce i matky s nápisy, ohrazením, lampičkami a vším tím co se dodnes uznává.

6 Jeník Jeník | 13. října 2010 v 16:21 | Reagovat

Jako obvykle na dušičky mají prodavači květin žně.Opět nastane doba vykrádání hřbitovních věnců,kytek a ozdob.Také nastane období hromadného osvětlování hrobů.No dokonce i já to dělám i když nerad.Hrob již máme ošuntělý,mladé to nezajímá,no tématika pro zlost.Druhé pohřbové místo je v Brně na centrálním hřbitově.Tam se o to stará bratranec formou,že jeho údržbu zadává hřbitovní službě.Ještě že tak.O ostatní hrobová místa rodiny se již nestarám.Jedno bylo i tak vykradeno a popel vysypán.Jednalo se o měděné urny.To všichni známe jak to dnes chodí.nechal jsem tu kobku na přání strýce zadělat betonem a žulovou deskou.Pro rodinu jsem byl pohádkový rytíř,co si váží rodiny,ale pro sebe a jednoho strýce co již také nežije záchrance rodinné piety,aby se hlavně staří nedověděli,že je hrob vlastně vykraden a že to vlastně není žádná pieta,ale podfuk.Ale tentokráte to byl takový milosrdný podfuk a hlavně klid v rodině.Již jsem o tom psal podrobněji v hospodě.Bylo to také asi v době dušičkové.

7 Jeník Jeník | 13. října 2010 v 16:23 | Reagovat

Opět mi byl smazán příspěvek.Byl k věci.Zuřím.

8 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 13. října 2010 v 16:24 | Reagovat

[5]:Stejně je zajímavé, jak se doba mění. U nás byl zrušen i správce hřbitova, který bydlel v bytě na hřbitově a pak byla zajištěna kontrola, co se děje na hřbitově. Prý na to nejsou peníze. Teď se to zamkne na noc a ani nevím v kolik to někdo otvírá.
Pracovala jsem v r. 1985,6 v Technických službách a kromě osobní evidence , archivu,jsem měla na starosti evidenci hrobů. Tehdy stál poplatek za hrob 100 Kč na deset let. Bylo tam pár volných míst většinou po Němcích, kteří se po válce už neohlásili a nikdo za hrob neplatil. Tehdy jsem si mohla koupit místo blízko hrobu dědečka, babičky , rodičů. Neviděla jsem důvod. Nyní stojí  stejné místo 3.500 Kč- opravdu už nevím na jak dlouho, ale zdá se mi to neúměrné s ohledem na spravování hřbitova. Kam ty peníze jdou, nevím, snad na Údržbu města. Navíc už do toho hrobu , který převzala švagrová (platila ho při pohřbu bratra, takže ho převzala) nelze nikoho přidávat..Předtím jsme to platili s bratrem na půl již každých 5 let, ale to nebyl vůbec tak vysoký poplatek.

9 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 13. října 2010 v 17:10 | Reagovat

[6]:Jeník, už je to v pořádku, že?

10 marie marie | 13. října 2010 v 17:59 | Reagovat

u nás se platilo 300Kč na 10 roků - je to na vesnici, takže ve městě je to samozřejmě víc, ale teď už to možná bude také dražší, tak jak všechno. V roce 1993 jsem platila za maminčin pohřeb 6500Kč a teď zaplatíte 35000Kč.

11 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 13. října 2010 v 18:33 | Reagovat

[10]:Už před několika roky platila švagrová za pohřeb vč. pohřební hostiny v restauraci 45.ooo. Jinak se to ale nedalo má hodně sourozenců, jsou si blízcí, přijeli na pohřeb mého bratra, takže... Je to drahá záležitost. Navíc se hrob propadl, muselo se to pohřbít jen jako a později vyztužit a teprve pak uložit. Natočili jí to na videokazetu, aby věřila, že ho tam uložili. Komplikace, no.

12 Jeník Jeník | 13. října 2010 v 18:56 | Reagovat

paní Růženko děkuji za přijetí mého článečku,ale stejně mne to zajímá,jak je to možné,nebo spíše ,kde je chyba,proč to čtyřikrát jde a najednou to nejde.Vše dělám stejně a dávám si pozor,abych neudělal chybu.

13 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 13. října 2010 v 19:49 | Reagovat

[12]: Jeník, nedělejte si s trím starosti, když se něco smaže, dám to nazpátek, stačí říci- zase! A hupsnu do správy blogu na článek a dám to zpátky, jo?To se stává, někdy mi to také něco sebere, kolikrát to musím napsat znovu. Nic se neděje. Večer je zřejmě net přetížený.

14 Pavlína Pavlína | E-mail | 14. října 2010 v 18:09 | Reagovat

Když mi před 15 lety zemřel můj milovaný bráška, byl o 14 let starší ode mne, po pohřbu jsem se zhroutila.
Trvalo mi dva roky, než jsem se poprvé odvážila jít položit kytičku na jeho hrob.

Zapálím svíčku, myslím na něj stále, fotku, kde jsme my dva se sestrou, mám na polici nad místem, kde mi oči dosáhnou...
Mamka a moje nejlepší tchýně na světě, obě hrob nemají, nechaly se rozptýlit, i tchán.
Myslím na ně a mluvím s nimi, neustále, nejen jednou v roce, na dušičky...
V mé mysli i srdci jsou všichni.
Napořád.
Ne.
Už nikdy nepůjdu brečet na hřbitov.

15 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 14. října 2010 v 19:11 | Reagovat

[14]:Pavlína, máme zvyk, vždy v den narozenin a úmrtí rodičů manželových, mých a mého bratra  zapálit svíčku a nechat  úplně vyhořet (takovou tu čajovou). Fotku bratra mám také na očích, jako i rodinku naši.

16 Zdenka-matka Zdenka-matka | 14. října 2010 v 19:32 | Reagovat

Kdysi, před dvěma lety jsem na jiném blogu psala:

A tak snad 2 roky tomu, až po "Dušičkách", v ruce vonnou tyčinku, sirky, tiše kráčím mezi náhrobky. Nikde nikdo, jen na cestičce leží bílý sněhový poprašek. Ohlédnu se, na poprašku pouze stopy mé. Všude klid a mír, snad jen ptáčci tiše pípají, nic neruší ten klid. Přijdu k místu odpočinku milých, zvolna na obrubník poklekám, zapaluji tyčinku. Otče, prarodiče, vy víte, že jsem zde. Po vonném obláčku Vám vzkaz posílám, co mi Vy řeknete? Mnohdy Vaši radu postrádám, i když tebe dědo jsem vůbec neznala. Vůně tyčinky se kolem line, růže všechno provoní. V klidu oči zavírám, cítím teplo na hrudi, jakoby mi lásku poslali, tito moji příbuzní. Děkuji Vám, tiše zašeptám. To, co nejvíce jsem dnes potřebovala, jsem od Vás dostala. Doma často vzpomínám. Tiše tedy domů odcházím, v srdci krásná vzpomínka. :-)

17 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 14. října 2010 v 20:01 | Reagovat

[16]:Zdenka-matka, tato vaše vzpomínka by mohla být pěkným příspěvkem do tématu týdne Hřbitov. Díky, hezké ač smutné.

18 Zdenál Zdenál | 15. října 2010 v 21:56 | Reagovat

Růži je to smutný příběh,který dodnes člověk vnímá.Já měl osud ještě víc smutný,má maminka mě porodila a hned vykrvácela pro lajdáctví po porodu,kdy v Libině v nemocnici sloužili abatyše.Celé dětství jsem byl ve výchově u dědečka,protože otec se do roka už tahal z druhou a já jsem ho nezajímal,byl jsem u dědy a babičky.No to je jen začátek,snad až budu mít někdy svůj blog,mohu můj příběh napsat celý,a věř mi,že i můj příběh bude moc smutný,Ty víš proč.Je mi 64 let a už jsem ze tří synů přežil dva,které jsem z bolestí musel opustit,protože to osud tak chtěl.No to je nadlouho,tady to nebudu publikovat,to by byl cekem tlustý román.Tak až někdy na mém blogu.Zdravím i všechny zde zúčastněné.Zdenál.

19 caracola caracola | 16. října 2010 v 14:29 | Reagovat

Myslím,že starost o hroby trvá většinou tak jednu generaci. Pak skončí ostatky ve společném hrobě a místo je znovu prodáno. Je proto lepší nechat se rozptýlit,vyloučit tak následnou manipulaci s ostatky a spokojit se s tím,že snad zůstanu v paměti těch,pro které jsem něco znamenal.

20 Expositor Expositor | E-mail | Web | 16. října 2010 v 16:02 | Reagovat

Velmi silný příběh. Já sám jsem ztratil otce ve 13-ti letech. Od určitého věku se snažím žít tak, abych nemusel litovat, že jsem něco udělal či nikoliv. Někdy se to daří líp a někdy zase hůř. Ale to už je asi život. 8-)

21 Zdenka-matka Zdenka-matka | 16. října 2010 v 18:15 | Reagovat

Až každý jednotlivec přijde o skutečně milovanou bytost, pak snad pochopí.

Není jednoduché jako dítě přijít o rodiče,
není jednoduché přežít své dítě, jakéhokoliv věku.

Je však nutné dále žít.

22 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 16. října 2010 v 20:21 | Reagovat

Zažila jsem situace, kdy jeden vedle druhého z našich tří  sanů mohl přijít o život. Ten nejstarší díky vadě na ledvinách- udělali mu plastiku močovodů a tak násm ho zachránili. Druhého ve 13 měsících minula ,,kladka" vytahující kýbl v térem na střechu paneláku, když ho vezla dívka v kočárku, zasáhlo mu to však hlavičku z boku a praskla lebeční kost. Jen díky rychlému zásahu a odvozu do nemocnice a péči lékařů se mu to zahojilo bez následků- snad jen tlak na oční pozadí způsobil krátkozrakost, ale prý to není ,,jisté". Hlavně, že jinak nic nebylo poškozeno. Třetí hned po porodu dostal infekci do kosti a byl vyléčen díky dovozovým lékům a péčí jak lékařů tak naší. V tom čase jsem prostě nechtěla u žádného z nich věřit, že bychom mohli o ně přijít, ale stále říkám, že někdo takové štěstí neměl a nedovedu si představit, že bychom je neměli. Prostě, rodiče by neměli přežít své děti, jinak dítě bez rodičů si nese určitou zátěž do celého života. Mnozí náhradní rodiče dají všechnu svou lásku dítěti a přesto, pokud se dítě doví, že jeho biologičtí rodiče žijí, chce vědět...pochopit...proč s nimi  nemohlo být. Život jde opravdu dál bez ohledu na lidské city i utrpení.

23 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 17. října 2010 v 0:34 | Reagovat

[21]:Toto vše mohu podepsat...

24 Zdenka-matka Zdenka-matka | 17. října 2010 v 10:41 | Reagovat

[23]:
...Ano, je nutné žít, i když se mnohdy vůbec, ale vůbec nechce, pro strašnou bolest,...
Ale nelze spoléhat jen na čas, že bolest zhojí,...

25 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 17. října 2010 v 15:11 | Reagovat

[24]:Čas bolest snad jen otupí, ale člověk nezapomene. Většinou, když je mu zle, vzpomene si na všechny rány, které kdy schytal a není to dobré. Čím více do do rány ťuká, tím více bolí. Práce, jakákoliv  činnost odvede pozornost od toho, co nás bolí.

26 Zdenál z Hané Zdenál z Hané | 22. října 2010 v 18:08 | Reagovat

Zdravím tady všechny!Máte pravdu,žít se musí dál,přebolelo to ale chvílemi se to vrací a to mám smutné dny.No nic,pišme něco veselejšího,nechtěl jsem tu zavinit pohřební náladu. :-)

27 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 22. října 2010 v 19:23 | Reagovat

Nemám moc ráda dušičkový čas, přestože procházka mezi ozdobenými hroby je taková tichá, klidná, vzpomínková, ale člověk si to nesmí moc rozbírat, jinak by i slza ukápla a mezi lidmi , nevím, raději jsem za ,, tvrdší" náturu.

28 Zdenka-matka Zdenka-matka | 24. října 2010 v 9:36 | Reagovat

[26]:Zdenál z Hané
Někde ta radost ve Vás je. Kdo je schopen psát jako agent, sejít se s hlavním redaktorem a majitelem rádia Jerevan, ten v sobě tu radost má. A Vy to víte :-) A jste schopen dokonce i tu radost rozdat.
Každý z nás hledá radost. Občas jsem opakem také ochromena, ale vstanu a jdu dál.

29 Hanako Hanako | 24. října 2010 v 11:56 | Reagovat

[28]:Paní Zdenko, jsem ráda, že jste dnes tak optimistická. Přeji vám radost dnes i další dny.

30 Zdenka-matka Zdenka-matka | 24. října 2010 v 16:37 | Reagovat

[29]:Hanako
Optimistická? Ono mi tké nic jiného nezbývá, že ano. Mám za sebou nesmírně těžká loučení. Apokud se z toho nevyhrabu sama, těžko mne někdo bude vyhrabávat.
Já totiž v mým věku nejsem lehká jako pírko :-) Já bych se pronesla, kdyby mne měl někdo nadnášet :-)

31 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 24. října 2010 v 19:55 | Reagovat

[30]:Kdo z nás je lehký jako pírko, pominu-li telěsnou schránku, neseme si určitou tíhu v mysli. Možná s přibývajícím věkem přehodnotíme určité záležitosti a alespoň část jich odlehčíme.

32 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 2. listopadu 2010 v 17:41 | Reagovat

Dnes bych ráda věnovala tichou vzpomínku nejen všem našim blízkým, kteří už s námi nejsou, ale také jedné dlouholeté sousedce paní Anně, která odešla ve věku 91 let. Zemřela po delším utrpení doma, jak si vždy přála.
Ať odpočívá v pokoji a její blízcí na ni, jak i na jejího již před časem zemřelého manžela určitě nezapomenou. Z našeho vchodu , kde bydlí 11 ,,rodin" již zemřelo 12 lidí. Takže i za ně jsme dnes rozžehli svíčku.

33 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 2. listopadu 2010 v 21:05 | Reagovat

Jako vždy, padlo na mne obligátní vytvoření ozdobných mís na dva hroby.
Už z jara jsem zastřihl mahonii, aby měla k dnešku pěkně leskle zelené výhonky. Nastříhal jsem je do menší bedničky a prolil vodou. Nachystal do  35 cm misek proužky molitanu ( sebrané v Penny mezi hrozny ) zasypal pískem a upěchoval. Z tisovcových keřů u baráku jsem ostříhal výhony ( současně je to tvarový řez ) letos jsou velmi pěkné ( vydrží v písku do března ). Nastříhám je na cca 50 - 60cm, nahusto napíchám po okraji misky, blíž ke středu napíchám leskle zelené výhony mahonie a do středu zapíchnu pevně drátem svázanou suchou kytičku ( koupenou za 50Kč ). Paráda je sice těžší, ale auto to uveze. S vnukem jsme jeli misky uložit na hroby, připravit chrániče na svíčky a kalíšky.
Dnes jsem už jen sám zajel zapálit a vzpomenout. Byli tam přede mnou i jiní z širší rodiny a to mi připomělo, že musím sepsat, kdo je tam vlastně pohřben.
On už to nikdo kdo mně ani neví. :-(

34 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 2. listopadu 2010 v 22:20 | Reagovat

My jsme to vyřešili střízlivou výzdobou. Kdybychom dávali každý  něco, bylo by to moc plné. Neteře dovezly věnec- dali jsme na něj příspěvek- koupilijsme jen živou kateřinku v květináči, dali ji do košíčku a syn také, neteř zasadila trvanlivou rostlinu na místo, kde byl dříve nějaký druh vřesu. Přiznávám, že nejsem  odborník na zelené rostliny, snad jen tuje poznám či pár druhů květin. Přidám ke článku snímek hrobu, možná to poznáte.

35 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 3. listopadu 2010 v 12:49 | Reagovat

k 34 ruža

Dobré poledne.

Dnes je tady krásně, sluníčko, sucho, větřík 14C.
No k té rostlině. Neznám ji, ale je asi stále zelená z rodiny zimostrázů. V každém případě platí, že pokud byla nedávno vysazená, potřebuje opakovaně zalévat, aby v zimě neuschla ( musí se napít). V zimě by neměl být setřásán sníh ( z části chrání a zavlažuje listem ) ani ometán v okolí kořenů.
Je samozřejmé, že má pod kořeny volno a nikoli folii ( proti plevelům , jinak může být až po kořenový krček kryta pod drtí folií, nejlepší je průdušná = tkaná, aby kořeny měly jistou dávku vzduchu do půdy. O těchto souvislostech je nejlepší porada s pěstitelem.

36 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 3. listopadu 2010 v 14:30 | Reagovat

[35]:Děkuji za radu. Nasadila ji tam neteř a ta  má poměrně dost zkušeností s pěstováním rostlin. Tak snad to bude prospívat.

37 JM JM | 6. listopadu 2010 v 0:22 | Reagovat

33 pro nár. soc.
Mísy na hroby dělám obdobně, také používám písek i jako zátěž, Dříve jsem zapíchávala větvičky smrku a mahonu do mechu, ale dost často jsem je ve větru hledala po hřbitově.
Ovšem letos se vyznamenal ten můj. Při vyndávání z auta jednu z misek dost naklonil a zpola vysypal. Já ve snaze tu parádu zachránit, jsem to v předklonu opravila. Jenže při narovnávání jsem zachytila šálou a pohromě už se nedalo zabránit. Co následovalo, si jistě umíte představit. Jen to jiskřilo.

38 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 19. listopadu 2010 v 15:46 | Reagovat

Dnes je den, kdy před lety zemřel ve věku 82 let tchán. Měl zvláštní, vlastně nečekanou, krásnou smrt, podle příbuzných a hlavně pana faráře, který říkal, že by si takovou přál.
Tchán měl nějaké potíže se srdíčkem, v pondělí měl nastoupit na kontrolu do nemocnice. V neděli šel jako obvykle  do kostela na mši. Byl tam i švagr. Tchánovi se udělalo nevolno a tak ho švagr vyvedl ven. U kostela vedle vchodu bývá lavička. Posadil ho na ni a  šel zavolat pohotovost. Tchán najednou sklonil hlavu a nedýchal. Když přijela sanitka, konstatovali již smrt. Byl to  infarkt.

39 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | 19. listopadu 2010 v 15:47 | Reagovat

Jako obvykle zapálíme doma svíčku a zavzpomínáme. :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama






Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx