Žofinka a její trable.

5. září 2010 v 0:29 | Ruža z Moravy |  Moje povídky
Žofka seděla u okna, ruce složené v klíně, kde ležela ponožka s malilinkatou dírkou na palci. Měla si ji zašít. Maminka tu ponožku našla zastrčenou za jejím polštářem, když dávala prádlo do pračky a objevila jen jednu z páru špinavou. Našla příslušnou barvu nitě, jehlu a 11 leté holčičce řekla, že jí to už ukazovala tolikrát, jak se taková malá dírka dá zašít, aby se dále netrhala, že to má tentokrát zkusit sama. Pokud by ji dala do pračky, mohla by dírka být větší.



Výmluva... brblala si Žofka, která zrovna dopsala úkol a chtěla jít za Emčou do sousedství si hrát. Ta její mamka, všechno musí mít akorát. Vzdychla si a snažila se navléci nit do jehly. Docela to šlo. Měli sice dřevěný hříbek, ale ten do té ponožky nechtěla dávat, zdál se jí široký a co kdyby se tím dírka zvětšila. Vzala z háčku v kuchyni jeden menší žufánek, mamka říkala naběračka a strčila ho do ponožky.

Dírku zašívala tak, že ji vlastně drátovala všemi směry. Hlavně aby byla stažená, však to ani nestálo za to. Když trhala zubama nitku, vyškubla i stehy, kterými ponožku zašila. Rázem byla dírka větší. Nejraději by s tím praštila, ale zrovna na ni mamka zavolala, jestli už to má hotové, ať to přinese. Honem odstřihla konec, udělala uzlík a začala zašívat znovu. Jo, už to bude. Snažila se s vypláznutým jazýčkem obšít nejdřív dírku a pak teprve ji trochu stáhnutím zmenšit tak usilovně, až si málem ukousla špičku jazyka.

Nakonec to zvládla a raději tu nit nakonec ustřihla, protože ponožka se jí zdála jaksi slabá a mohla by zase prasknout. Zanesla ji mamince , která měla již pračku připravenou k praní a jen čekala na ni. Žofka si pořád něco brblala pro sebe a tak se jí maminka zeptala, co pořád má. Emča na mě čeká a ta ponožka byla tak slabá, že podruhé ji rovnou zahodím , až bude mít díru. Nestojí to zato ji štepovat. Dobře, řekla maminka, některé ponožky jsou poměrně laciné, můžeš si je koupit nové a děravé zahazovat. Máš kapesné, tak klidně si je pak vyber a kup sama.

Žofka zůstala zaražená. To snad není pravda?! Z kapesného? Nezbude jí ani na CD, na které si vždycky šetří a které jí doma nechtějí už kupovat, protože je doslova sbírá a má je všude v pokojíčku zastrkané. To je život! Honem utíkala za Emčou, aby si jí postěžovala na tak nehorázné výchovné metody své mamky. Teď je to ponožka, co to bude dalšího?

Pamatovala si ještě, jak před pár lety praštila porcelánovým talířkem na zem, když neměla chuť na jídlo a mamka ji nutila. Pak musela jíst týden jen z umělohmotné misky. Takové , jakou měla jejich kočka, jen jiné barvy, aby si je prý nepletla. Měla Mícu ráda, ale urazilo ji to tak, že pak nikdy nic schválně nerozbila. Kam ta mamina na ty tresty chodí? Kdyby jí dala facku, bylo by to možná lepší, ale ona ji hrozně uráží různými tresty.

Vrátila se jednou od Emči později, než měla a samozřejmě čekala, že jí rodiče vynadají. Neřekli ani slovo, ale šla spát bez večeře. A to měli bramboráky se šunkou, které měla moc ráda. Mamka je určitě udělala schválně, když nešla domů. Dostala pak asi za půl hodiny jen hrnek vody a půlku rohlíku a to jen kvůli tomu, aby prý neumřela hlady.

Nemohla pak usnout, pořád cítila tu vůni bramboráků, kroutil se jí žaludek a pusu měla plnou slin. Dokonce jí lítostí i zlostí ukápla i slzička. Dva dny s ní maminka mluvila jen na půl pusy- jen krátké pokyny nebo ticho. Žofka si netroufla ani zeptat, jestli může za kamarádkou a tak si vlastně sama dala domácí vězení. Špatné svědomí dělá někdy hodně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 5. září 2010 v 10:56 | Reagovat

Taková maminka, jako z Káji Maříka, je vyloženě ohrožený druh. Ta její Žofie jednou bude v její roli a s největší pravděpodobnoszí bude uplatňovat matčiny výchovné metody na své potomky, už proto,že jiné nepoznala. Bude to jeden z cenných darů, které nejdou penězi zaplatit  .

2 rucuk rucuk | E-mail | 5. září 2010 v 11:06 | Reagovat

1-caracola, ale takové maminky existují a věřte, že je to mnohem lepší metoda než křik a rány. Musí se to ale uplatňovat většinou až dítě více chápe a přemýšlí. Předtím spíše trvat na příkazu i za cenu ,,řvaní" dítěte. Neukázat, že na rodiče platí vymáhání. Mírné  plácnutí je někdy účinější. Hlavní je ale zájem o dítě a jeho pocity. Nelitovat času a povídat si s ním, když se ptá. Vyplatí se to, i když je práce- stačí ho zapojit do nějaké činnosti. Mám to opravdu vyzkoušené a máte pravdu, že pak jednají i se svými dětmi podobně.

3 Láda Láda | E-mail | 5. září 2010 v 21:18 | Reagovat

Obávám se, že takových maminek je dnes skutečně málo. Z časových důvodů si to matky zjednošují tak, že hodně přehlížejí.

4 rucuk rucuk | E-mail | 5. září 2010 v 21:54 | Reagovat

3-Láda, Jaképak časové důvody, pohodlnost. Chodili jsme do práce, navíc i ty různé aktivity, děti sice byli v jeslích, školce pak škole, ale pokud jsme  byli doma, tak jsme byli rádi, když jsme se jim mohli věnovat. Samozřejmě pokud o to měli zájem, když dorostli museli mít i čas pro své zájmy.

Jen příklad- maminka jde s dítětem,které táhne za ruku a ono kňourá, pokud neřve na celé kolo.... Proč si s ním raději hned na začátku cesty nezačne povídat? Moc ji to nezdrží, dítě se zabaví, vyptává a nemá čas řvát. Může ho seznamovat nenápadně s obchody, domy,předměty, rozvíjí jeho pozorovací schopnosti, paměť a ještě se kolikrát jeho výšplechty a otázkami pobaví.

5 ))):-0 ))):-0 | 6. září 2010 v 18:17 | Reagovat

[4] rucuk, E-mail, 5.9.2010 21:54

Krásně jste to napsala.Já vždycky říkám mamince,že byla teroristka,že nás moc řezela k poměru,jaký to mnělo dlouhodobý efekt.-Žádný.Dám příklad,který znám ale jenom z vyprávění.Můj starší bratr mněl asi 4-5let,mně byly 2-3.3la s námi ven,bylo to v Chebu.Šli jsme kolem hračkářství a bráchovy se líbilo nějaké autíčko.Vytrhl se mamce z ruky  a už byl v obchodě.Očiska vyvalené jak dva popelníky z hutního skla .Já chci to auto,já ho chci,já chci..........protže mu jej mamka nechtěla koupit,ani nemohla,tak si milovaný bráška lehl takticky na zem,mlátil o zem ručičkama i nožičkama a nepújdu domu nepůjdu domu byl bych doma byt bože co to melu místo toho abych psal co a jak tak si tady na klávesnici zpívám.To neumíte co? Tak mu prostě nařezala co se mu na prdel vešlo.Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel až dnes po vašem článku.Jasně,že když přemlouvání nezabíralo,tak si mněla k lumírkovi v obchodě lehnout na zem a klidným hlasem nebo nějakou pohádkou jej mněla odloudit domů.Možná že se jí nechtělo jen kvůli tomu že na podlaze byla břečka z rostátého sněhu.Nevím a ptát se nebudu.Jedno vím jistě.Já jsem asi také terorista nebo dneska je moderní říkat snad sadista,protože já bych mu nařezal také a asi bych přitlačil.To je tak asi vše co bych mohl říci k danému tématu.S Poklonou   J)).-D)))))))))))))))

6 rucuk rucuk | E-mail | 6. září 2010 v 18:41 | Reagovat

5-))):-0, možná jste si nevšiml, že jsem tam napsala, v určitém věku je lepší plácnout, než vysvětlovat. Já jsem jen jednou toto zažila s každým klukem- jak začal ječet, že to chce, řekla jsem mu: tos neměl dělat, jdeme, nic nebude... máš doma co potřebuješ. Ono záleží na dítěti. Koukl na mne, nafoukl pusu (to měl po mně) a šel. Pak si dole v paneláku sedl na schody a že nepůjde domů. Dveře ven byly zavřené, já jsem šla do schodů a nestarala jsem se o něj ,,jako". Popošel o poschodí a zase si sedl. To už jsem byla u dveří do bytu, odemkla, otevřela a jen zvolala:tedy, co to tady máme? Co to je? Najednou šplhal kluk po čtyřech a ptal se : to, to je?, to tam más? Ty jsi trefil? No, něco tu bylo, ale už je to za rohem (máme síň do L). Uplně zapomněl, že trucoval a běžel do pokoje pro hračku. Ten druhý byl takový dobrák, že nějak nepamatuji, že by něco vynucoval. No a třetí se mnou ,,nakupoval" a pro samé koukání a očichávání zboží si nic nevynucoval. Také jednou trucoval na schodech- bolí nožičky- chtěl se nést, já jsem začala ,,kulhat"- taky bolí a která tebe? Ukazoval - tato, tato a šplhal nahoru. Docela legrace s těmi kluky byla.

7 rucuk rucuk | E-mail | 6. září 2010 v 18:44 | Reagovat

Přiznám se bez mučení, že jsem je spíš ošulila nebo ,,ukecala"- začala o něčem mluvit jiném.

8 J)):-0 J)):-0 | 6. září 2010 v 18:47 | Reagovat

Tak si tu situaci představte,určitě to dokážete a napište co by jste dělala ať se poučíme případně zasmnějeme.smích léčí.

9 rucuk rucuk | E-mail | 6. září 2010 v 19:28 | Reagovat

8.J)):-0 O válení a řvaní dítěte z vlastní zkušenosti tedy nevím, jen vím, že to dělal mladší syn kamarádky a to ale většinou jen doma a prý i modral. Chlácholení nepomohlo, poradila jsem jim, aby kluka nechali tam, kde je poodešli a dělali, že jim to nevadí. Nevšímali si ho, bít ho nemělo cenu, řval ještě víc a lidé by si mysleli, že ho týrají. Párkrát prý zatli zuby, dali si jen ruce na uši, aby to viděl a otočili se pryč. A víte, že ho to omrzelo a přestal se vztekat?

10 rucuk rucuk | E-mail | 6. září 2010 v 19:32 | Reagovat

V tom obchodě, pár lupanců na zadek, vzít za ruku a říci, jestli tady chceš zůstat, nechám tě tady zavřít do skladiště a doma tě nechci. Jednou doma kluk také začal vřískat, když jsem mu něco nedala, tak jsem ho šoupla do koupelny, zavřela dveře a nerožla světlo. Za dveřmi jsem mu řekla, až ho zlost přejde, může ven. Měl tak 3 roky. Chvíli fňukal, ale za kliku se neodvážil asi vzít, protože, když bylo ticho, otevřela jsem a jen se klidně zeptala, dobrý?? Fňukl, já mu utřela nosík a šel si hrát.

11 rucuk rucuk | E-mail | 6. září 2010 v 21:20 | Reagovat

Koukám, že si leckdo může myslet, že i syny jsem měla ,,na baterky" jako kočky, jak se mě někdo jednou ptal, když jsem chválila Mudlu, jak je hodná.:-)) Byli to náhodou pěkná   živá stříbra.

12 rucuk rucuk | E-mail | 6. září 2010 v 21:29 | Reagovat

Chyba- byla to živá stříbra- ale je to jedno...

13 JM JM | 7. září 2010 v 0:27 | Reagovat

Náš prvorozený jednou v hračkářství také zatrucoval. Při návštěvě města zpravidla dostali malé autíčo na setrvák - vydrželo někdy jen po cestě domů - stálo čtyři koruny. Tehdy si vymyslel, že chce to veliké. Vynucoval si ho řvaním. Zprvu nějaká domluva a potom po papuli zleva,  zprava a šlo se na autobus. Bez setrvačníkového autíčka.

14 Hanako Hanako | 7. září 2010 v 6:43 | Reagovat

Chovali jsme se k dětem podobně jako paní Ruženka, když se doma vztekali, vystrčili jsme je do vedlejší místnosti - přijď až tě to přejde a pak tě vyslechnu. Čekávala jsem s dítětem často dlouho na autobus, procházeli jsme se a stále povídali, i v autobusu, nestalo se, že by zlobili. Místo napomínání bylo lepší je nějak zabavit. I menší dítě pochopí, když mu vysvětlíte, že na tu drahou hračku právě nemáte peníze a řeknete rozumný důvod, ovšem nesmí být zvyklé, že vždy dostane všechno. Hlavně s dětmi mluvit o všem možném a neodbývat je. Rozčílí mne, když vidím matku, jak odbývá v dopravním prostředku zvídavé dítě, a dítě pak zlobí. Kdybyho zabavila povídáním třeba o tom co vidí z okna, raději ho napomíná.

15 Pavlína Pavlína | E-mail | 7. září 2010 v 10:20 | Reagovat

Starší dcerka měla asi 5 let a byly jsme v Olomouci v Prioru. Chodila po hračkářství a začala po mě loudit vcelku drahou panenku. Loudila a loudila, a když jsem jí posté řekla ne, švihla sebou na zem a pěstičkama mlátila do země. Zírala jsem na ni, takovou jsem ji neznala. Na mě zase zírali zákazníci a prodavačky a čekali, co udělám.

Byla tam police s porcelánem a uviděla jsem tam terinu, která se mi líbila. Začala jsem ječet, tu chci, ježíš, já ji chci a chci, prosím, můžu si ji koupit? Já chcíííííííí!!!! Prodavačky se začaly smát a dcerka vstala a chytla mě za ruku a prý - prosímtě pojď, nedělej mi ostudu. Když jsme odcházely, mrkla na mě prodavačka, jako že dobrý :))))))

Už to nikdy neudělala.

16 rucuk rucuk | E-mail | 7. září 2010 v 15:33 | Reagovat

Hanako, to byla náhodou dobrá metoda. Já jsem od malička s dětmi hodně zpívala. Když jsem  třeba vařila, kluk si u stolu maloval nebo jen tak hrál, tak jsem ho učila písničky. Musely být  trochu driáčnické- takové- A pršelo, jen se lilo a tele doma nebylo, jela Anička  na kole, hledat to tele do pole. A přišel na ni Pepíček atd. Nebo Tam daleko v Africe, stojí velká věznice ach ouvej...    nebo Andulka konopí močila, žabka jí do kapsy skočila ....

No, pak se stalo, že prostřední syn zazpíval tu ,,věznici" v LŠU, když chodil do hudební nauky a líbilo se jim to. Také ten  nejmladší, když jsme  jeli do Ostravy autobusem na lední revui (měl tak 3,5 roku, začal zpívat Tam daleko v Africe a ostatní děti kolem něho mi říkaly - nechte ho to je sranda- jde mu to.

17 rucuk rucuk | E-mail | 7. září 2010 v 15:38 | Reagovat

15-Pavlína, také dobrá metoda. Záleží právě na tom, zda dítě toto udělá jednou a dost, nebo si uvědomí, že křikem něco dosáhne, tak ho používá. Ne každý, kdo má dítě hned všechno ví, ale záleží také na tom, jak to měl doma. Když matky musely na pole, od rána do večera dělaly třeba ve fabrice (jako naše babička, když zůstala s 3 dětmi sama a dědeček byl ve válce) nebo mužova matka s dítětem musela na pole, tata jezdil za prací na celý týden pryč, tak toho moc nenazpívala  a nenapovídala....Někdy byly dobré babičky, které se staraly o vaření doma a o zvířata, tak si někdy našly chvilku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx