Vzorné manželství... I.

18. srpna 2010 v 23:59 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
Olina a Zdeněk byli pár, který mohl být vzorem manželského štěstí. Brali se po víceleté známosti. Oba dostudovaní, on i po vojně. Rodiče obou známost podporovali. Měli oba střední ekonomickou školu s maturitou, kde se poznali. V té době bylo u muže střední vzdělání s maturitou zcela dostačující, aby dostal lepší zařazení a tím i lepší plat než stejně vzdělaná žena.

Navíc skutečnost, že žena může zůstat doma s dětmi, byť na poměrně mnohem kratší mateřskou dovolenou než později, dávalo mužům punc žádanosti pro každý podnik.

Jejich život byl takový obyčejný, jako u mnoha manželských párů, ale podle nich i rodičů ideální.
Po roce manželství se jim narodil syn. Olina byla doma jen půl roku, pak nastoupila do práce do zásobování jednoho podniku jen jako písařka, takové děvče pro všechno, prý zatím.. Její muž tam byl zástupcem vedoucího finanční účtárny a plánování. Měl zaručený postup, protože jeho vedoucí měl jít po pěti letech do důchodu.
Dítě jim krátkou dobu hlídala Olinina matka, která si vzala neplacenou dovolenou, aby Olina nepřišla o zaměstnání, tedy spíš o tu určitou funkci. Matka byla zdravotní sestra a nakonec změnila kvůli vnoučeti zaměstnání, vzala místo sestry v jeslích, aby mohla být nablízku vnoučeti, které tam i z jejich domu vozila. Olina chodila do práce na 6 hodin ráno a odpoledne spěchala v 14,30 hodin domů, aby vyzvedla syna , nakoupila a věnovala se dítěti a domácnosti.

Zdeněk dělal často přesčasy, také začal chodit na vykládkovou službu vagonů s materiálem pro podnik, aby si přivydělal. Toužil totiž po autu. V závodě měli dostat od podniku pro ředitele nové, větší auto a byla možnost odkoupit to závodní. Měl o něj sice zájem i náměstek ředitele, ale pak se mu podařilo sehnat nové a Zdeněk ho měl slíbené.

Podařilo se a on se stal majitelem auta. Musel dělat opět přesčasy, aby bylo na benzin a případné výlety. Doma zůstávala práce na Olině. Hospodaření s penězi převzal Zdeněk. Dával určitou částku na domácnost, na mimořádné výdaje jako oblečení, zařízení domácnosti a odkládal vše co zbývalo. Ukládal peníze na knížku, vyřizoval i splátky bezúročné půjčky na družstevní byt, doplňkové půjčky na nábytek, který si pořizovali po částech. Rozhodoval o hlavních záležitostech rodiny, Olina sice z počátku chtěla určité věci také ovlivnit, ale postupně se podvolovala. Přesvědčil ji, že má sama starostí dost a on přece plní všechna její přání.

Olina se po celé další roky nemusela starat o finanční záležitosti. Nebyli nikdy bez peněz, museli sice neustále šetřit, ale půjčky brzy splatili a Zdeněk si přál mít někde poblíž chatu. Rodiče Oliny měli chatu v nedaleké rekreační oblasti a považovali za zbytečné, aby si kupovali mladí novou . Mohli se přece střídat, případně trávit dovolenou společně. Bydleli sice ve stejném městě, ale moc často se neviděli, protože byli zaměstnaní a ještě poměrně mladí a měli svůj život. Pokud jim budou pomáhat tu chatičku udržovat, nakonec jim ji stejně dají. Olina byla jedináček. Byla vždy opečovávaná, ale matka ji naučila postarat se o domácnost. Byla zaměstnaná a tak jí musela Olinka pomáhat při práci doma i na chatě.

Tak se stalo, že Olina, která za pár let měla další dítě, dceru, byla zvyklá o nic se nestarat kromě zajištění domácnosti, dětí a manželova pohodlí. Pravda, věnoval se rodině, chodili všude spolu. Hlídání jim rodiče rádi poskytli, dokud byly děti menší, ale celý život Zdeněk rozhodoval, kam se půjde, co se koupí, na co se bude šetřit, aby byla domácnost vybavená. Pořídili si dost brzy i automatickou pračku, Olina měla spotřebiče v kuchyni, které byly zrovna moderní. Domácnost musela vypadat dobře, aby Zdeněk mohl občas pozvat spolupracovníky a tak trochu se pochlubit, co vše dokázali. Byl již vedoucím účtárny a bylo mu naznačeno, že by si mohl udělat vysokou školu dálkově, na doporučení podniku a tím pak mít možnost postupu.

Děti odrostly, Olina byla zaměstnaná stále v zásobování, ale již jako referentka a ne jen písařka jako dříve, Zdeněk začal studovat. Měl nějaké placené studijní volno, musel se ale učit v každou volnou chvíli. Rodině se nemohl již tak věnovat. Olina občas zašla do kina s dětmi nebo kamarádkou, ale byla zvyklá všude chodit s mužem a tak se věnovala domácím pracem, dětem, občas navštívila rodiče. Léta ubíhala, Zdeněk dostudoval a čekal, že dostane vyšší funkci. V závodě však pro něj nebyla, tak mu ji nabídli v hlavním podniku, nedaleko místa bydliště. Musel by dojíždět, ale plat byl o tolik vyšší a funkce náměstka ředitele lákavá, že přestoupil ochotně.


Dokončení příště..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pavlína Pavlína | E-mail | 19. srpna 2010 v 12:14 | Reagovat

Krásný dobrý den přeji.

No, pro ženskou není moc dobře, když se jen tak nechává pasivně vláčet životem. Jak už jsem řekla. U nás děláme a rozhodujeme oba, zvažujeme, pracujeme, vychováváme... U mých rodičů to bylo také tak. Pořád se na něco šetřilo - zahrada, auto, výlety, střecha... Máti měla kasu, kdykoliv někdo potřeboval, mohl jít a vzít si kolik potřeboval, pak se doložilo... Kapesné táta nepožadoval, měl "fušky", spravoval auta, pomáhal při stavbách... V dobrém i ve zlém spolu byli 56 let.

Manžeství uzavírají dva dospělí lidé a oba jsou PARTNEŘI - měli by být na celý život. Jenže život není ideální a mnohdy opravdu bolí.

Lidé si za to ale mohou sami. Vždy máme na výběr.

2 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 19. srpna 2010 v 14:29 | Reagovat

Zdeněk rozhodoval, kam se půjde, co se koupí, na co se bude šetřit, aby byla domácnost vybavená.

Pěkně děkuji, za takové uspořádání!  V manželství rozhodují oba po dohodě. Jak k ní přijdou, to si musí ujasnit, než vlezou do "chomoutu".

Muž by neměl být puntičkář a žena "slepice".

( Příklad ze dvora, kouhout chodí po dvoře a najde něco k sezobnutí. Stoupne si nad to sousto a zvláštně svolává  KUKUKUK. Poslušné slepice se seběhnou. Ta na niž padlo zálibné oko kohoutovo si smí sousto vzít. Když to sezobne jiná, klovne ji kohout bolestivě do hlavy. Některé slepice, ale kohouta ignorují, na jeho svolávání neragují. Ty jsou následně předmětem kohoutí agresivity ).  

Když se nemohou manželé domluvit, měla by nastoupit k rozhodování početní metoda. Lichý den muž, sudý den žena. Případně teď ty, po druhé já.

Upravit přehledně rozhodování, je hlavní předpoklad trvalého a pevného svazku dvou lidí.

U nás je řešení přehledné. Velké a nepříjemné věci po vyslechnutí dopozičního názoru (manželky) rozhoduji já.

Příjemné věci a běžnou kasu vede manželka. Vždy měla a má ve mně oporu a snažím se nevyužívat její obětavost.  

Kapesné jsme zavedli už u dětí od školních let, aby znaly cenu peněz i práce, kterou se opatřují.

3 rucuk rucuk | E-mail | 19. srpna 2010 v 17:36 | Reagovat

Na něčem se dohodneme bez problémů, něco ohádáme, něco udělám , když není muž doma- takové ty úpravy v bytě,které považuje za zbytečné- ,,okecá to sice", ale nakonec se smíří. To bychom neměli skoro nic, kdyby to bylo jen na něm. Nejvíc mne mrzí, že přitom je moc šikovný a dovede udělat ledaco. Jen musí na to mít náladu.

4 rucuk rucuk | E-mail | 19. srpna 2010 v 17:37 | Reagovat

Leckde je to stejné, jen to možná někdo nepřizná:-)))

5 Pavlína Pavlína | E-mail | 19. srpna 2010 v 21:10 | Reagovat

Ale je to tak. Prostě je to naprosto normální život. Každý si pobrblá :)))

6 rucuk rucuk | E-mail | 19. srpna 2010 v 21:38 | Reagovat

A je to někdy fajn, si pobrblat, ulevit. Paradoxně to některým mužům asi nevadí. Náš dědeček, který byl s babičkou 61 let (než zemřel, ona ho o dva roky přežila) jednou říkal: I když mama je ubrblaná, mám ji pořád stejně rád. Taky se o něj starala, byla v domácnosti, obdělávala zahrádku (on málokdy) dědeček se staral jen o nářadí potřebné k obdělávání. V domácnosti  jsem ho neviděla dělat nic. Byl ale dlouho zaměstnaný, nadělával na důchod, protože staré pojištění mu už po válce neplatilo. Líbilo se mi, že si říkali mamo, tato- nikdy bábo, dědo, ani tak o sobě nemluvili.   Jakpak si doma říkáte? My pořád  křestními jmény, jen někdy ve zlosti dědku, babko-spíše ale žertem.

7 marie marie | 20. srpna 2010 v 11:08 | Reagovat

naši byli spolu 53roků - brali se hodně pozdě- až jim bylo 32roků - mě měla maminka až ve 40 letech, ale manželství měli pěkné, žádné nadávky a hádky- říkali si tato a matko, ale pro nás to vždy musel být tatínek a maminka - na to oba dbali.Maminka zemřela také dva roky po tatínkovi - bylo jí 90 a byla u nás. My budem spolu příští rok také padesát roku, jestli se toho ovšem dožijem!

8 rucuk rucuk | E-mail | 20. srpna 2010 v 13:46 | Reagovat

7-marie, tak to budete mít stejné jako my. Bohužel nemohu říci, že bychom žili bez hádek. Jen trucování nám nějak nejde. Musíme spolu mluvit (nejen dříve kvůli dětem) z ,,provozních důvodů" a nějak zapomínáme, o co vlastně šlo. Nebo si to vyříkáme, aby se to nějak srovnalo, ale mám pocit, že děláme oba někdy stejné věci, které druhého prudí. V žádném případě se nenudíme. Dá se to říci tak - potřebujeme se a myslím, že se asi máme rádi, jinak to není možné:-)))))

9 Pavlína Pavlína | E-mail | 20. srpna 2010 v 13:46 | Reagovat

My si říkáme jménem, ale když se škádlíme, říká mi Máňo a já jemu dědku plesnivej :))) Kupodivu to tak berou i děcka, že je to jen ze srandy.

A mě už malý říká Ba :)))))) A na psa Héj :)))))) Jídlo Ham :)))))) Na auto - Toto :))))))

10 rucuk rucuk | E-mail | 20. srpna 2010 v 13:49 | Reagovat

A kluci nám říkají, mami, tati nebo maminko, tatínku, když byli mladší. I babičce jsme říkali bábi, bábinka, dědečku. Nějak se bi nelíbí bába, děda. Vnučky říkali babčo, dědo, ale to bylo spíš jako humorné...podle gumítků, prý...

11 rucuk rucuk | E-mail | 20. srpna 2010 v 13:50 | Reagovat

Vnučky říkaly babčo, vnuk bábi.

12 marie marie | 20. srpna 2010 v 14:12 | Reagovat

8 - rucuk - my jsme hned v sobě, ale zase se tomu hned zasmějem- dřív jsem dokázala mlčet - hněvat se, ale teď, když jsme doma sami, tak potřebujem mluvit - televize nestačí - také se mi zdá, že je hodnější a není vybíravý v jídle, což dříve byl.

13 rucuk rucuk | E-mail | 20. srpna 2010 v 17:53 | Reagovat

Můj, nikdy nebyl zvlášť vybíravý v jídle, byl vlastně ,,odchován" jídelnou v závodě, ale je fakt, že některá jídla mu tam chutnala skoro více po jejich způsobu vaření než jak jsem byla zvyklá já z domu.Příklad? Kapusta- my jsme ji vařili s bramborami, se zásmažkou a kousky masa- takový eintopf, holt Sudety, on to má rád řidší, víc kořeněnou s masem zvlášť a s chlebem. Tak mu ji dělám jak to má rád. Vlastně jsem jídla, která třeba kluci ,,nemuseli" nevařila a přitom se časem naučili jíst všechno. Snad jen ,,tlusté " maso a některé věci, po kterých jim někde bylo zle vynechávají.

14 rucuk rucuk | E-mail | 20. srpna 2010 v 17:57 | Reagovat

12-marie, už jsem to někde psala, že jsem ten typ, který sice je více mluvný, ale při nedobré situaci, hněvu ,,nafouknu pusu" a nemluvím. To u mne každý poznal doma hned, že se zlobím nebo jsem uražená...Babička říkala, že mám pusu jak páskový papuč. Asi takový ten na nártě s tím zaklapovadlem:-))

15 marie marie | 20. srpna 2010 v 18:27 | Reagovat

14- rucuk, no to je moc pěkné přirovnání to zaklapovadlo - u nás se říkalo " nafouklá jak papuč ", takže jsme pořád u těch papučí. Tu kapustu dělám jak vy s těmi bramborami a zásmažkou a chutná.

16 rucuk rucuk | E-mail | 20. srpna 2010 v 20:17 | Reagovat

Taky se mi docela líbí rčení: co koukáš do pitoma? Když jsem se zamyslela a koukala do neurčita, tak teta se mě ptala, co je, že zas koukáš do pitoma?

17 rucuk rucuk | E-mail | 20. srpna 2010 v 20:18 | Reagovat

Jo a do té kapusty si dáváme trochu octa- mňam.

18 mali.vata mali.vata | 21. srpna 2010 v 14:04 | Reagovat

Ano, příběh ze života, takový obyčejný, jaký zná asi každý. Mám stejný názor - rozhodně není dobré, když se žena "jen tak" nechá vláčet životem a nežije také "podle svého". Takové většinou po rozchodu bývají nesamostatné, nešťastné a naprosto zdrčené, protože si život samy vůbec neumějí představit. To je šílené.

19 mali.vata mali.vata | 21. srpna 2010 v 14:11 | Reagovat

S manželem jsme měli přezdívku, oba stejnou a oba jsme se takto celý náš společný život nazývali. S přítelem jsme si pak říkali jmény, když jsme byli nahněvaní, tak jsem mu já říkala třeba bubáku a on mě třeba Krasomilo. Při těch "slunějších dnech" pak máme naopak přezdívky ze zdrobnělin, takové ty myslím také běžné - miláčku, zlatíčko, pusinko, broučku, poklade atd. Myslím, že ženám je vůbec dáno "být uražené", mlčíme, bubákujeme, blbláme si pod fousy a čekáme, až naše drahé polovičky přijdou a začnou komunikovat - případně se omluví, odprosí atd..:-).

Uvědomuji si, že mí rodiče, kteří jsou spolu také 45 let si říkají dědečku a babi nebo jménem, ale ani nevím, jestli se tak nazývají i když jsou naprosto o samotě. Fakt nevím:-)

A děti, tedy já s bratrem jim říkáme maminko a tatínku, nebo mamčo a taťko, případně mami a tati (málokdy), když jsou tam ve společnosti naše děti, tak poté babi a dědo.

20 rucuk rucuk | E-mail | 21. srpna 2010 v 17:35 | Reagovat

19-mali-vata, nevím proč, ale ani v soukromí jsme si nikdy neříkali miláčku, zlatíčko. Asi na to nemáme povahu, doma jsme to neslyšeli, moji rodiče se prý měli moc rádi (podle tety, sestry otce se pořád drželi za ruce a pod), ale byli jsme málo doma a brzy o ně přišli. K dětem jsem mazlivá byla a jsem, asi proto, že mi to v dětství i potom chybělo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx