Gábi a Irma - 9.

20. července 2010 v 23:50 | Ruža z Moravy |  Moje povídky

Irma a Gábi nevěděly, jestli nemají raději odjet zpět, alespoň na dobu prázdnin. V Michově to nevypadalo na klidné období. K příteli Hansovi přijeli nejstarší syn s rodinou, dcera s manželem a tak byla celá rodina pohromadě.


Nejstarší syn, který žil delší dobu v Anglii, odkud měl i manželku se zřejmě cítil trapně, že nepřijel již dříve a dceru zajímalo nejvíce to, jestli maminku něčím nerozčilil Karl nebo otec. Vůbec jí nebylo divné, že sama rodiče neviděla více než rok a její zájem se dříve omezoval na krátké rozhovory s matkou nebo otcem.

Jejich návštěvu však matka nevnímala, protože měla znovu záchvat mrtvice a tak chvílemi jen otevřela oči, dívala se, ale nemohla pohnout ústy ani rukama. Pohybové centrum bylo téměř vyřazeno ze své funkce. Lékaři jim nedávali naději, že by se z tohoto stavu dostala bez následků a varovali , že sebemenší podnět může způsobit zhoršení. Hans se s rodinou moc nebavil, byl duchem úplně mimo. Když mu Irma volala, zvedl jeho telefon Karl a omlouval otce, že není schopen s nikým mluvit, ani s vlastní rodinou skoro nemluví.

Irma se připravovala na odjezd, Gábi ji chtěla pozdržet, protože jí volal Honza, že má náhodou cestu do Německa a chtěl by přijet do Mnichova. Měla by mu popsat, kam za ní může přijít. Domluvila se tedy s Irmou, že ještě pár dní zůstanou, ale s Hansovou rodinou se raději nebudou přímo stýkat. Jen pokud by Hans, či Karl sami přišli. Nevypadalo to tak zatím.

V domě to vypadalo také nějak divně . Karin byla již nějaký týden v nemocnici, ležela a lékaři ji hlídali, aby donosila dítě. Jürgen byl většinou ve firmě a pokud byl doma, starala se o něj Gita, která se cítila jako domácí paní. Také se tak chovala k Irmě. Jen Gábi si předcházela, protože ta mohla kdykoliv přijít do bytu a sledovat co se tam děje.

A dělo se. Jednou přišel Jürgen z nějakého posezení s obchodními partnery v bujném stavu a spletl si dveře do ložnice s dveřmi pokoje Gity. Svlékl se, pohodil šaty u postele a vlezl do ní. Gita ho poznala a skrčila se v posteli co nejvíce ke kraji. Za chvíli Jürgen chrápal a nevěděl o světě.
Gita uvažovala, co má dělat. Nakonec usnula a když se ráno probudila, zjistila, že tam pán ještě leží. Postel byla poměrně velká, takže si zřejmě myslel, že je doma. Čekala, až se probudí. Chtěla, aby viděl, kde spal, mínila z tohoto jejich ,,společného spaní" vytěžit , co se dá.

Dopadlo to nakonec tak, jak si představovala. Jürgen uvěřil , když viděl její jakoby uplakané oči, že využil situace. Ona nekřičela jen proto, že ho už dávno obdivuje, má jej ráda a pokud by ji potřeboval, je mu k dispozici. Jeho paní , ani nikomu jinému nic neřekne, pokud se bude k ní chovat slušně a zajistí jí dobrou pozici ve svém domě. Slíbil, nic jiného mu nezbylo. Tak se stalo, že po dobu, kdy byla jeho paní v nemocnici, navštěvovala ho Gita v noci, chovala se jako jeho milenka, když byli spolu sami. Byla natolik chytrá, že nedala jejich vztah před nikým najevo. Byla spíše odtažitá, upjatá.

Honza přijel do Mnichova a Gábi ho vřele uvítala. Vyprávěl jí, že ji hledal, co mu řekla Pavla a vyznával jí lásku na každém kroku. Mezitím se seznamoval s prostředím, kde žila s Irmou a když se dověděl, že je vlastně jednou z dědiců dědečka, divil se, proč už nepožádaly o větší a důstojnější bydlení. Místností bylo v celém domě dost, byt po dědečkovi byl vlastně také ještě volný, tak proč by se nemohly přestěhovat. Pokud by jej chtěl Jürgen kvůli rodině, kterou čekají, mohl by jim přenechat svůj dosavadní byt.
Irma s Gábi jeho řeči vyslechly, ale z jejich hlediska jim byt stačil a pokud by chtěly další místnost, tak snad pro Irmu, aby se Gábi mohla později osamostatnit. Irma stejně bude trávit většinu času v Čechách, kde má vnoučata. Gábi bude studovat a zatím je zbytečné, aby měla svůj byt.

Honza byl zklamaný, protože si představoval, že by mohl v Německu zůstat a žít u nich, čímž by se mu náklady na studium snížily. Umínil si, že si Gábi omotá kolem prstu, zpracuje ji narážkami, aby mu sama navrhla bydlení u nich.

Navštívil je zase jednou Karl, který už byl ze situace u nich doma nešťastný, tak si šel popovídat s Irmou a hlavně chtěl vidět Gábi. Honza se cítil nesvůj pod jeho zkoumavým pohledem, vymluvil se na nějakou pochůzku a nechal je o samotě. Karl se na něj vyptával, ale opatrně, aby Gábi nemyslela, že ji bude přemlouvat ke skončení té rychlé známosti. Tu to ani nenapadlo, vyptávala se na jeho maminku, litovala ji, ale hlavně na pana Hanse i jeho pocity.Irma mu prozradila, že chtějí odjet , zdržel je jen příjezd Honzy. Karl si pomyslel, že si zřejmě Honza chce udělat pěkné prázdniny a vetřít se do rodiny. Uvědomil si, že obyčejně na Honzu žárlí. Ale ať, dá si pozor, není všem dnům konec.

Prázdniny rychle ubíhaly a v Mnichově i v Čechách se schylovalo k událostem spíše nemilým...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 22. července 2010 v 11:52 | Reagovat

Autorce.

Až dnes jsem si pokračování otevřel. No klobouk dolů, umíte si poradit, je to známá spisovatelská finta, roztáhnout příběh do šířky, jenže to má svá úskalí. Ženské vnímání má rádo takto košaté příběhy, kdežto mužské osazenstvo není schopné ani trpělivé, při sledování příběhu. Tím se nepřímo řadíte do omezující kategorie.

Přesto si myslím, že si udržujete určitou hladinu.

Horší to bývalo, když se psalo pro časopisy na pokračování.

Byla to spisovatelská nádeničina, vrazilo se do toho kde co. Nejhorší bylo přerušení, když autor nedodal pokračování ( třeba pro nemoc nebo odcestoval ) to nastala šéfredaktorovi těžká chvilka. Řešilo se to všelijak. Když to byl zavedený spisovatel, musili zabrat redaktoři a kompilátem se pokračování zalátalo. Když to byl příběh jen na vyplnění prostoru, dostal příležitost redakční elév. To byly potom kotrmelce. V jedné kovbojce nechal takový elév rovnou oběsit úplatného šerifa a když se autor vrátil chytil se za hlavu. "Člověče, co jste to udělal, ten šerif musí  udělat třikrát tolik lumpáren, než ho budu soudit. To jste mně pěkně zavařil? Ještě štěstí, že jste ho pověsil ze sedla koně.

O nohách jste se nezmínil. Takže nohy mu zůstaly ve třemenech  a kůň ho za ně strhl a zlomil větev té sekvoje".

Ale já napsal, že kůň odběhl, " správně, ale jen na délku třmenů, no vlastně jste to udělal dobře".

Takže vlastně nejde ani tak o to, co se napíše, ale jak se bude pokračovat. Držím Vám palce.

2 rucuk rucuk | E-mail | 22. července 2010 v 12:46 | Reagovat

1-nar.soc.- Vám to připadá ,,košaté"?   Chápu, že technik jako vy,  má rád popis přímých cestiček  života (jen na okraj- váš život nebyl asi  zrovna jednoduchý a zrovna tak není ani jiných lidí) popisem jednání dalších osob je kolikrát podmíněno  chování hlavních postav. Nikdo nejde životem sám- pokud si to sám nezvolí. Nebude to už dlouho trvat, své povídky nekončím smrtí hlavních postav- tedy většinou, že?

Čtení je činnost zcela dobrovolná a jsem ráda, pokud se to aspoň někomu líbí, pobaví to. Honorář na rozdíl od pisatelů těch příběhů na pokračování do časopisů já nemám :-))))))))Nemám tedy ambice roztahovat něco zbytečně. Prostě mi ještě zápletky zcela nedošly, tak jedu dál:-))

3 JM JM | 23. července 2010 v 0:02 | Reagovat

Vaše povídky se dobře čtou, jen tak dále.

Obsah Vašeho příběhu je víc než realistický. Vždycky se může najít někdo, využívajic zamilovanosti mladé holky.

Momentálně mám  pocit, že je v podobné situaci naše vnučka. Od táty má k dispozici natankované auto a jen si jezdí. Moc se to mladému líbí. Mně vůbec. Jen tiše zuřím a to je tak všechno, co můžu.  A ten můj syn - pitomec - nechápu.

4 rucuk rucuk | E-mail | 23. července 2010 v 11:12 | Reagovat

3-JM, to bude tím, že každý má jinou představu dobrého života. Mladí na to také přijdou, ža jim nastanou starosti s prací, domácností a papínek už nebude dotovat. On snad jim chce usnadnit život a netuší, jak jim dělá medvědí službu. Nejsme v podstatě jiní, třeba nenápadně snažíme se umetat cestičku alespoň jednomu potomkovi po druhém a oni si to nakonec vyřeší po svém a na nás pak hledí jako na konečnou přítěž. Nemusí to ani dávat najevo, ale to člověk vycítí, že je lepší, když nic po nikom nechce, protože mají svých záležitostí dost. Nebyli jsme možná jiní, jen jsme si dovolili méně vůči rodičům a prarodičům. Co si budeme namlouvat, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx