Marienka-obyčejný život -4.

10. května 2010 v 22:25 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí

Marii začal zcela obyčejný život se čtyřmi dcerami. Rostly, chodily do školy, kromě nejstarší dcery, která myšlením zůstala ve školních letech. Uměla některé domácí práce, dělala však spíše jen, když se jí chtělo. Měly dvoupokojový byt, takže jeden byl ložnicí, kde spaly na manželských postelích obě Marie, na otomaně před postelemi nejmladší Miládka. V pokoji pak kralovaly dvě zbývající dcery. Julinka bydlela již jinde, ale maminku občas navštěvovala.



Práce, domov, sem tam nějaká sousedská návštěva kamarádky z práce, akce v závodě, šití na sebe i na děvčata, to byl život Marie. S děvčaty postupně nastaly starosti jak dospěly. Jedna se zamilovala do ženatého muže, ale on stejně byl již v rozvodovém řízení, takže byla poměrně brzy svatba.

Druhá si namluvila sice svobodného, ale byly zase trable s bydlením a museli tedy nějakou dobu žít s maminkou. Mladý byl bouřlivák, občas se napil , měl zuřiou opici a dokonce ženu jednou i propleskl. Marie mu pohrozila vyhazovem z domu. Časem si dal říci. Stejně trvalo nějakou dobu, než se jejich vztah urovnal. To již bydleli ale jinde a měli děti.

Poslední , nejmladší dcera se zamilovala do bratra svého švagra, vzali se a měli syna. Ani to nebylo příliš šťastné manželství a tak se Miládka i s malým synem záhy přistěhovala k mamince nazpět. Její muž se znovu oženil. Ona neměla moc štěstí na muže. Narazila opět na ženatého, který sice tvrdil, že se ženou již nežije, ale když pak - už těhotná- zjistila, že jeho žena také čeká dítě, ustoupila, ale dítě porodila. Naštěstí dostala brzy malý byt, takže se mohla odstěhovat. Již se nevdala a mužům se spíše vyhýbala.

V té době to šlo již s kopce s nejstarší dcerou, která si však předtím umínila, že má také nárok na štěstí. Někde při pobytu v sanatoriu se seznámila s poněkud fyzicky postiženým mládencem o něco mladším, trvala na tom, že si ho vezme. Nedošlo k tomu a s Marií nebylo již možno bydlet pohromadě. Měla nečekaně zuřivé nálady , nechtěla jíst, hrozilo, že nechá zapnutý plyn, případně ublíží sobě. Nemohla být sama doma a musela nakonec jít na léčení. Jak to bývá, dlouho tam nepobyla, zemřela , když jí bylo kolem 40 let.

Marie zůstala sama. Chodila do práce, našla si i kamarádku, která se přistěhovala také ze Slovenska. Její osud je popsán v článku z října 2008 -Jedna bílá macecha. Byla to opravdu dobračka a Marie jí přála, když se provdala za vdovce a stala se matkou jeho dětem. Pak už na kamarádku neměla tolik času a Marie se začala rozhlížet po mužích.

V touze seznámit se s nějakým hodným mužem, odpovídala Marie dokonce na inzeráty a občas se i s některým mužem sešla. Domů je nevodila. Byla opatrná. Stejně ale jednomu naletěla. Byl docela pohledný, důchodce, ona už vlastně v té době také byla v důchodu, ale chodila do stejného závodu uklízet, aby si přivydělala a nebyla doma tak sama.

Ten pán se razantně cpal k ní domů. Tak dlouho jí nosil kytky, bonboniery, když jezdil na návštěvy, až se mu podařilo nastěhovat. Marie z toho byla tak překvapená, že mu dovolila vystěhovat svůj pokojový nábytek, takový ten standartní, přírodní, sektorový a nahradit jej vlastně zcela stejným, jen trochu zachovalejším.

Po nastěhování dodatečně zjistila, že si vlastně vzala do bytu jen strávníka, který po infarktu nebyl schopný žádné práce ani pomoci doma. To jí také neřekl předem. Vyžadoval dietní pravidelnou stravu a hlavně pohodlí a klid. Nakonec z něj vylezlo, že hledal ženu proto, aby se měl o něj kdo starat a svůj pěkný byt nechal synově rodině.
Přispíval jen na stravu, ale o druhé výdaje se nestaral. Peníze odděloval na svoje a ,,společné". Neviděl rád, když chodily dcery na návštěvu, projevil se jako sobec. Vadilo mu , když Marie něco šila, začal jí mluvit do všeho a na to ona nebyla již zvyklá.

Byl u ní půl roku a dopadlo to tak, že se nakonec k velké radosti nejen Marie , odstěhoval. Ponechal jí samozřejmě nábytek, musela mu ho zaplatit. Zařekla se, že už žádného muže do domácnosti nastálo nechce. Ještě jedna kapitolka jejího života však ukáže, jak člověk míní a osud mění...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sona sona | 10. května 2010 v 23:32 | Reagovat

Tak snad uz ta Marika konecne pozna muze o ktereho se bude moci doopravdy oprit..je to poutave a bavi me to.

Diky a dobrou noc:-))

2 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 11. května 2010 v 7:22 | Reagovat

Dobrý den.

S volnými padesátníky je těžké pořízení. Ještě dost dobře "vypadají", hodně si o sobě myslí a sebe si cení nadevše. Každá žena musí být opatrná. Každý z nich už má něco ( nebo skoro ) vše za sebou. Do baráku se obvykle dere zvlčelý samorost. Co se na chlapovi nezněmí do 25 let, to mu už zůstane.

Takže nezbývá než řádná "příjímací zkouška". Jenže, kde na ni Marienka má vzít fištron. Žila s dcerami a vykuka, jen tak neodhalí.

Měla by nasadit heslo, kdo nepracuje,  ať nejí. Když se ukáže chlap jako schopný, měla by hospodyně svým umem přispět, potvrdila by se stará pravda, že i pozdní láska prochází žaludkem.

3 rucuk rucuk | E-mail | 11. května 2010 v 10:37 | Reagovat

Je pravda, že neměla moc možností poznat jiné muže. Na statku byla většinou s dětmi, chlapů tam moc také nebylo, potom byla s dcerami a dělala v závodě, kde byla přesila žen. Vybavovat s ženskými se také neměla čas. První zeť byl slušný muž , ale kromě nějakých svátků a narozenin mamu nenavštěvovali, protože se zařizovali, pak měli dceru a tu jim občas, pokud byla ještě schopná hlídala nejstarší dcera Marie. Tedy spíše povozila, pohlídala ji, když spala. Uměla něco zašívat, tak se tím přitom bavila, sem tam jim umyla nádobí a pod. Však podle skutečnosti možná další léta Marii vynahradí její  poměrně těžký život.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx