Vzpomínka na kamaráda.

20. března 2010 v 10:06 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí

Už není, zůstala jen vzpomínka a trpký pocit, že jsme něco zanedbali. Bylo to jen pár návštěv, u nich s bratrem, který mě tam zavezl, u nás, když měli s manželkou cestu do města a bylo to zrovna v době, kdy jsme slavili narozeniny. Znali jsme se vlastně ze souboru, kde hrál na dechové nástroje.


Pěkný, tmavovlasý chlapec s modrýma očima. Líbil se mi, ale naše cesty se rozcházely. Chodilajsem s jiným chlapcem a on s mojí kamarádkou. Nevzal si ji, já toho chlapce také ne, nějaký čas jsme se jen ,,zahlédli" promluvili o osobních osudech.
Oženil se, měli tři děti, já se vdala a měli jsme tři syny.
Po delší době jsem jela služebně na podnik do Lysé. Ráno ve vlaku se ke mně přihlásil, jel také služebně, ale do jižních Čech, už nevím kam. Doporučoval mi přestoupit až v Praze, ale já jsem to měla plánované v Kolíně, takže v kupé plném lidí jsme zdřímli, po ránu nám nějak už nebylo do řeči.
Najednou se mnou zatřepal a honem, přestupovat... Tak ahoj, měj se a dobře dojeď.

Vystoupila jsem, vlak odjel a já jsem zjistila, že jsem v Hradci Králové a ne v Kolíně. Dál už to bylo přískokem vpřed- vlak, autobus, příjezd do podniku před polednem- ostuda a já jsem Honzu skoro proklínala. Přemýšlela jsem, jestli to byla náhoda nebo schválnost. Později jsme se tomu zasmáli, když jsme se potkali i s jeho ženou. Jeho žena se nám také líbila, znala jsem ji i z prodejny v obci, kde prodávala a z návštěvy u nich. Takoví upřímní, milí lidé.


Od té doby to bylo jen několik setkání, návštěv. Poslední dva roky návštěvy nějak přestaly, snad proto, že jsme nedojeli na oslavu jeho kulatých narozenin , což mě dodnes mrzí. Pak už k nám také moc nejezdili. Nebyl čas, jen jsme si párkrát zavolali, potkali se ve městě, když přijeli autem na nákupy. On ještě hrával v kapele, na zábavách, na pohřbech, doma také práce, rodina a jak to chodí, člověk stále něco odkládá... až...

Ještě ten den, kdy prý zemřel, nebylo ve známé schránce žádné parte. Po cestě k jedné paní, jsem si toho všimla a myslela si:,, lidé už nějak neumírají, to je dobře". Zakřikla jsem to, jak se říká. Zrovna ten den Honzík v nedožitých 72 letech náhle zemřel. Jak je to možné, vždyť byl plný života, takový ,,pořízek"? Dnes odpoledne se s ním rodina i známí a přátelé rozloučí.

Honzo, promiň , že jsme se už dost dlouho neviděli, teď už je pozdě litovat, že? Tak alespoň touto vzpomínkou chci Tvoji památku uctít. Tví kamarádi hudebníci ti určitě na rozloučení zahrají.

Západ slunce
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 20. března 2010 v 10:31 | Reagovat

Je to hloupé, ale i já se chovám tak jako by času bylo dost a dost. Na ledasco se chci zeptat, ledasco chci svým blízkým říct.. Než se k tomu rozhoupu tak často není  koho se zeptat a komu to říct. Mea maxima culpa.

2 palcerik palcerik | E-mail | 20. března 2010 v 12:05 | Reagovat

Je to těžké. Člověk by se měl chovat tak, jakoby žil svůj poslední den, vnímat každé vdechnutí, nezapomínat na své bližní, nekončit den v hádce.... Ale dokud jsme vemi mladí,žijeme překotně a prostě nám to nepřijde a později,  i když se budeme snažit neopomíjet své bližní, ne vždycky to dodržíme... Čas, ten nás tlačí...

3 týna týna | 20. března 2010 v 15:02 | Reagovat

snažím se právě z tohohle důvodu žít každý den přesně tak, jak říká palcerik...

také jsem nestihla dvěma lidem poděkovat za to, jací byli a mrzet to nikdy nepřestane, tak proto...

4 Zdenek Zdenek | 20. března 2010 v 17:02 | Reagovat

Vždy když má žena odchází do práce (pracuje na dost odloučeném místě a s penězy) nestydím se s ní roloučit a ríct jí jak moc jí mám rád. Ale bobužel s některými jinými lidmi na kterých mi také záleží si to neříkáme dost často. Potom se stane že dne na den že člověku zemře kamarád či kamarádka a najednou nemám jen pocit ztráty ale i dluhu který se nedá už nahradit.

5 luboš luboš | E-mail | 20. března 2010 v 17:47 | Reagovat

Pořád něco odkládáme,pořád má něco čas.A najednou už není co odkládat.Zazvoní telefon a víte,že jste prošvihli něco co jste nikdy prošvihnout nechtěli.A ani svíčka,zapálená vedle fotografie,toho co jste měli rádi Vás pocitu viny nezbaví.

6 matka matka | 20. března 2010 v 23:37 | Reagovat

Dnes jsem se stavila rovněž na hřbitově a zapálila vonnou tyčinku, tedy dvě. Nikdo mi  nic nevyčítal, ani já jim, ani sobě. Odcházela jsem uklidněna po několikadenním stresu, mám zas sílu.

7 rucuk rucuk | E-mail | 21. března 2010 v 22:55 | Reagovat

Já nechodím moc ráda na hřbitov, spíš se často dívám na fotky a připomínám si ty lidičky.. Tam mi to připadá takové neosobní, konečné, beznadějné. Nechci tomu  ani věřit, že tam ti lidé leží a představovat si,  v  jakém jsou asi stavu. Zapálím vždycky doma  svíčku a vzpomínáme, co kdy kdo řekl, jaký byl v různých situacích.

8 matka matka | 22. března 2010 v 8:00 | Reagovat

Dobrý den :-)

Také jsem to tak dříve chápala, ale včera jsem tam šla v klidu sama, nikde nikdo, jen jeden člověk upravoval hrob cízím lidem, vlastně nemohli být cizí,... všude byl klid, jen ti drobní zpěváčci prozpěvovali. Fotografie na pomníku nemáme, jen jména a data, tak jsem zapálila dvě vonné tiyčinky, ani o nic nežádala, neděkovala, jen jsem chvíli v klidu postála. A odcházela jsem uklidněna, jako bych zas sílu dostala. I díky tomu jsem zvládla zbytek víkendu tak dobře, jak jsem ani nečekala :-)

My na své zesnulé doma slovy nevzpomínáme, a tak jen já občas zajdu na hřbitov. Jsou mi bližší, než žijící zbytek rodiny, který slavil v sobotu bouřlivě narozeniny jednoho svého člena, my pozváni nebyli. A já to vše v klidu zvládla :-) Není mi již ani vlastní, něco takto bouřlivě slavit, abych mohla říci, "My na to máme,..."

9 Zdenál z Hané Zdenál z Hané | 22. března 2010 v 8:35 | Reagovat

Právě i mi zemřel před asi deseti dny kamarád,mladý tak jako můj syn Tomáš(34),a jeho o tři roky mladší brácha zemřel před dvěma roky -oba dva měli Cirhozu jater.Jejich rodiče to nesmírně bolí,protože stratili oba dva syny a už žádné děti nemají.To je řádná bolest,věřte mi Růži a všichni co tu píšete,já to moc dobře vím,vychutnal jsem si to také,mi dvě už také zemřeli-to nadělá nevyléčitelné jizvy na srdci a ty už nikdo nevyléčí.Tak kde je potom ten Bůh,co to tu organizuje?BYLI VŠICHNI TAK MLADÍ A ON JIM NEDAL ŠANCI!!!

10 matka matka | 22. března 2010 v 9:59 | Reagovat

9 Zdenál

Nevím, nevím, snad......

Mě kdysi trošičku pomohl tento článek. Nejen.

http://abramelin.blogy.novinky.cz/0811/kam-chodi-spat-muj-chlapecek

11 rucuk rucuk | E-mail | 22. března 2010 v 13:42 | Reagovat

Jak jsem psala, mamince bylo 28, tatínkovi 39 let, když zemřeli. Z celé rodiny po otci kromě synovců a neteří a jejich dětí jsem zůstala jako přímý potomek sama- nejstarší a z rodiny manžela jsou dva bratři s rodinami. On je také už nejstarší. To je život. Tak to beru ač nerada a považuji za nejtěžší úděl,, když rodiče přežijí své děti a lituji každého, komu se to stane.

Zdenku, to co píšete o Bohu, to jsem už řekla něco podobného, po smrti maminky a od té doby v něm útěchu nehledám...

12 matka matka | 22. března 2010 v 18:19 | Reagovat

No, nevím, jestli to, co jsem našla, je útěcha. V každém případě je to pro mne něco nového. :-)

13 rucuk rucuk | E-mail | 24. března 2010 v 21:55 | Reagovat

Dnes byl na babinci i spolužák- muzikant a zpěvák, zpívá se Sborem severomoravských učitelů už léta a ten se dobře znal s tím kamarádem. Hrávali spoluv kapele. Byl mu i s muzikanty na pohřbu. Sám Honzík prý ještě v sobotu hrál na pohřbu kohosi a ve středu -už nebyl.

14 matka matka | 25. března 2010 v 7:21 | Reagovat

No, víte, včera byu u nás na otočku Míšův tatínek a bratr, trošičku jsme mluvili, již se dokážeme i smát i nad tím, že dcera měla tlak na hraničních hodnotách, u nich v rodině také mnohé další přišlo, a když tak vezmeme v úvahu, jak lidé mnohdy trpí, padla dokonce i věta, jestli není lépe takto během chviličky odejít (zemřít) než se třeba dlouhé roky v bolestech trápit. Nevím. Ale důležité je myslím, zachovat si úsměvné vzpomínky na ty, kteří již s námi nejsou.

15 rucuk rucuk | E-mail | 25. března 2010 v 13:32 | Reagovat

Podle mne, je to nejlepší způsob jak odejít ze života, ale nemuselo by to být tak brzy, pokud je člověk v plné síle. I když, v těle asi něco v pořádku není, když člověk tak náhle zkolabuje.

Zrovna včera jsme probírali, jak je zlé, když člověk ve stáří ztrácí nejen paměť, ale přestane  ovládat životní pochody, jde jinam, než by chtěl, motorika mu dělá potíže. Navíc i duševní zdraví se ztrácí. Pak je pro něj vysvobozením a možná i pro jeho okolí, když se jednou neprobudí. I takový odchod není zlý. Každý člověk někomu chybí, ale nerada bych jednou byla na obtíž. Jen toho se bojím, smrti ne.

16 matka matka | 26. března 2010 v 13:05 | Reagovat

Inu, když už přijde, proč se jí bát,  že ano, stejně nás nemine. Jen kdyby to člověk uměl, důstojně odejít bez předchozího vyzkoušení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx