.

Bloguji od 11.srpna 2008 - - k této vzpomínce přidejte 1 rok.
Jsem tady s Vámi ráda, jste zde všichni vítáni.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Střípky z jednoho života.-3.

26. března 2010 v 22:39 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
Minule jsem psala o tom, že děti té dvojice měly různé osudy. Syn celkem bez problému vystudoval a žije mimo město. Jeho bolestí je syn, který po narození dostal dětskou obrnu a je dodnes v invalidním důchodu. Dříve se o něj často babička starala, měla ho u sebe, dnes, kdy je dospělý a kvůli omezené pohyblivosti i poněkud pozastavenému vývoji duševnímu žije doma a dochází do společnosti podobně postižených lidí, kde se mu líbí.


Jedna dcera, dnes již důchodkyně, ale částečně pracující, žije na Slovensku , takže daleko od maminky. Navíc má nemocného manžela, který svou nemoc neunesl a začal pít, což ještě zhoršuje jeho nemoc- záchvaty,, nekontrolovaného" chování. Její jedinou radostí je vnouče, velmi chytrý chlapec. Manžela nemá sílu opustit, aby si něco neudělal, jak slibuje, takže žije ve stálém stresu. To její mamince určitě klidu nepřidá.
Druhá dcera žije v zahraničí. Ta se má dobře, ale to, co předcházelo, bylo by na samostatné povídání.
Seznámila se s budoucím manželem v Praze, kam se vrátil s rodiči ze Švédska. Jeho otec tam pracoval, rodina tak několik let žila. Měli tedy ve Švédsku známé, uměli švédsky, kromě toho i jiné jazyky. Vzali se a časem, když se mladý nemohl podle svého uplatnit tady, pozvali ho právě tam. Nejprve jel sám, měl povolení ve Švédsku pracovat, později za ním žena jela a nakonec tam oba zůstali. Domů mohli jen telefonovat a psát.

Následovalo odloučení rodiny na 18 let. Rodiče, přestože otec byl známý lékař, nebo možná právě proto, dceru nemohli navštívit, ona sem také nemohla a nepustili prý nakonec za nimi ani babičku- matku maminky- důchodkyni.
Po dotazech na ministerstvu, kraji, zjistili, že žádost tam ani nedošla. Zůstala v šuplíku na pasovém oddělení v okresním městě. Vysvětlení? Nějak jste museli být potrestaní- to jim řekla paní, která byla shodou okolností pracovnicí toho oddělení a znali ji. Kdo to nařídil, či zařídil, mohli si jen domýšlet.

Za ovdovělou maminkou nyní jezdí tak jednou do roka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 babka babka | 28. března 2010 v 16:02

Prostě, někdo má žíivot, jako procházku řůžovým sadem a někdo má v tom životě spoustu uzlíků a uzlů. Podáří-li se rozvázat některý z těch uzlíků,  ihned se zasukuje jiný.

2 rucuk rucuk | E-mail | 28. března 2010 v 16:27

Mě na všech těch příbězích, které slyším či znám nejvíce fascinuje skutečnost, že dost lidí si o určité rodině myslí, jak se mají dobře. Nepoznáte na jejich chování, že mají nějaké trápení. Ani poté, když se situace obrátí, zlepší, nevykřikují, že byli šikanováni, měli nějaké těžkosti. Povypráví to jen tak namátkou, když už stejně nejde nic napravit. Mládí je pryč, život málem také. Navíc tito manželé  hráli dlouhá léta  ochotnicky divadlo. Možná jejich koníček je držel nad vodou při různých těžkostech.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama






Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx