Nerudný,, děda" - 2.

15. února 2010 v 14:46 | Ruža z Moravy |  Moje povídky
Otův život byl téměř fádní. Je pravda, že si později našel přítelkyni, ale scházel se s ní jen v jejím bytě, nikdy ji nevzal domů a choval se, jako by chtěl ten vztah utajit. Vlastně chtěl, ale hlavně před tchyní a tchánem. Tchyně mu několikrát říkala, že by nebylo dobré přivést dětem cizí ženskou, která by jim mohla ubližovat a navíc je odcizit babičce a dědovi, kteří se obětovali a vychovávají je. O svou jedinou dceru přišli a vnoučata je drží při životě, jsou jejich jedinou radostí. Pokud si najde jinou ženu, ať se odstěhuje k ní a pořídí si další děti.


To už bylo na Otu moc a jen ji upozornil, že jsou v jeho domě a on přece smrt jejich dcery nezavinil. Samotnému mu chyběla a dosud chybí. Děti si vzít nedá, stará se o ně , jak může a živí je. Oni také u něho bydlí zdarma. To tchyni zarazilo a raději mlčela. Napětí mezi nimi Otu ubíjelo. Stával se doma i mezi lidmi nemluvným a to zřejmě zapříčinilo i jeho rozchod s přítelkyní.
Nechtěla uznat jeho důvody tajení a jen čekat, kdy spolu budou moci žít. Pak ještě několikrát začal se ženou chodit, ale většinou si předem zjistil, zda má zájem o trvalý vztah nebo jen o roztýlení. Vyhovovalo mu, když se jen někdy setkali, doslova jen kvůli intimnímu styku, ale nemluvili o budoucnosti.
Při jedné cestě do města se setkal Ota s bývalým spoluzaměstnancem, který mu vyprávěl o osudu Lidušky. Dvakrát potratila a lékaři jí sdělili, že jí další těhotenství nedoporučují , zjistili jí také cukrovku. Manžel si našel milenku, čekal s ní dítě a od Lidušky odešel. Po ztrátě dětí a odchodu muže se Lída zhroutila, byla na léčení a pak se vrátila k matce, která byla již dávno rozvedená.

Ota ji chtěl vyhledat, ale stále to odkládal. Uběhlo několik let, matka Lidušce zemřela. Zůstala sama, zatrpklá. Časem ji muž požádal o rozvod, aby si mohl vzít matku svých, nyní už dvou dětí a tak nakonec byla Liduška volná.
Mohlo se zdát, že by konečně mohl příběh Oty a Lidušky být šťastně u konce, ale s Otou to nebylo tak jednoduché. Nakonec sice Lidušku vyhledal, ale zjistil, že k ní cítí jen přátelství a možná soucit, protože nebyla již moc zdravá. Měla slabé srdíčko, cukrovku a navíc ztratila i tu dřívější chuť do života, kterou u ní každý obdivoval v mládí. Ota ji občas navštěvoval až v době, kdy se odstěhovala do malého bytu toho činžáku. Sblížili se nakonec, ale neuvažovali o stálém soužití. Ota kvůli dětem již téměř dospělým, Lída kvůli svým potížím. Byla šťastná, že Ota občas přišel, zůstali věrnými přáteli i v době, kdy se její nemoc zhoršila a nepomohlo léčení.

Děti vyrostly, Ota zestárl. Tchán zemřel před časem na infarkt a tchyně se po odchodu vnoučat odstěhovala do pečovatelského domu.
Dcera se vdala a odstěhovala se skoro na druhý konec republiky, syn dokonce po studiích odejel do Austrálie a dost dlouho se neozýval nakonec jen telefonicky. Cesta domů byla prý drahá a když chtěl Ota za ním jet, vymlouval se, že nemá dobré bydlení, je jen v podnájmu, zaměstnání ho nutí stále cestovat. Ota pochopil, že ho tam nechce.
Dům se pro něj stal velký, neměl ani čas ani chuť udržovat zahradu. Byla to starost i radost tchána a tchyně, pokud tam byli. Bez velké lítosti dům prodal a koupil ten byt v činžáku i s Liduškou. Nějakou dobu ještě v domě bydlel v jednom pokoji, což si vymínil s ohledem na podmínku dožití Lidušky, které lékaři předpovídali poměrně brzký konec.

Tak se Ota ocitl v tom bytě a domě. Nemíval žádné návštěvy, byl samotář, bez přátel.
Jednou k němu přijela dcera s vnučkou, kterou neviděl již od doby, kdy byla malá. Děvčátko bylo velice podobné jeho zemřelé ženě a tak trochu i Lidušce v mládí a bylo tak milé k dědečkovi, že celý ožil, obličej se mu rozjasnil a sousedé ho nepoznávali. Byla to náhoda , že se malá jmenovala také Ludmila. Zůstaly u něj celý týden, vzal se dokonce dovolenou, aby si jich užil.


Dcera mu při odjezdu slíbila, že budou jezdit častěji, protože se přistěhovali blíže, mají auto a nebude problém, aby ho vzali na návštěvu i k nim. Manžel sice nemá moc času, když si chce udržet práci, ale ona je doma, dělá účetnictví, dcerka chodí do školy, takže mu u nich nebude nic scházet. Ota si uvědomil, že má konečně zase pro co žít, nemusí jen vzpomínat na to zlé, co se mu přihodilo.

Ani jeho léta - 55, nejsou tak hrozná. Dcera mu dokonce vyhrožovala, pokud si nenajde nějakou přítelkyni, že mu ji sežene sama. To snad nebude třeba, Ota není tak nemožný. Především se změnil ve vztahu k okolním lidem.Z ,,nerudy" se stal příjemný soused.

pokračování ..... 3.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rucuk rucuk | E-mail | 15. února 2010 v 23:11 | Reagovat

Zajímal by někoho další osud staršího muže? Žádná červená knihovna, jen skutečný osud....

2 matka matka | 16. února 2010 v 8:21 | Reagovat

No to jo, až na to, že 55letého muže v nejlepších letech nepovažuju za dědu. V žádným případě :-) Tak jsem zvědavá, jak dopadne :-)

3 rucuk rucuk | E-mail | 16. února 2010 v 10:30 | Reagovat

Pokud je někdo nerudný, je to děda. Jinak je to muž středních let:-))) Jen na okraj, každý, kdo byl jen o deset let starší než my ( v mládí) byl ,,staroch" nebo stařenka, to až nám léta přibývala, jsme najednou byli všichni ještě mladí při nejhorším zralí. :-))

4 tereza tereza | Web | 16. února 2010 v 12:54 | Reagovat

Máte pravdu. Jen doufám, že už se na něj osud usměje a najde si (nebo mu najde dcera) hodnou partnerku :-)

5 kloistr kloistr | 16. února 2010 v 13:10 | Reagovat

:o)

6 Jurasek Jurasek | 16. února 2010 v 13:38 | Reagovat

ČÍNA MÁ ZLATO A STŘÍBRO V TANCÍCH NA LEDĚ-ZASLOUŽENĚ.

7 rucuk rucuk | E-mail | 16. února 2010 v 14:06 | Reagovat

6-Jurášku, oni jsou opravdu dobří a navíc umí ,,dřít" bez ohledu na čas i námahu.Měla jsem soubor, kde čínský soubor tančil ĆAJKOVSKÉHO Labutí jezero- nádherná výprava, i úžasný výkon.

8 Pavlína Pavlína | E-mail | 16. února 2010 v 14:25 | Reagovat

No, už jsem se těšila na pokračování "jedničky", velice hezký příběh. Mám na ploše fotku mého táty s mým maličkým vnoučkem Honzíkem. Sedí spolu na kolečkovém křesle a oči jim jen září. Táta je už přes rok naprosto odkázaný na péči rodiny, má roztroušenou sklerózu v těžkém stádiu, cukrovku - denně mu švagr píchá 5x insulin, manželku ztratil po její čtvrté mrtvici před 9-ti měsíci. Stáhl se do sebe, rezignoval. A stačilo tak málo, 5 kg v uzlíku a zase má pro co žít.

9 rucuk rucuk | E-mail | 16. února 2010 v 14:56 | Reagovat

8-Pavlína- děti a zvířátka dovedou člověka rozveselit právě svou bezelstností, nemohoucností. Jste hodní, že se o tatínka staráte, švagr je  dobrý. Dnes už to píchání není tak bolestivé, jehličky jsou jemné. Znám to od kamarádky.

10 Zuzana Zuzana | 17. února 2010 v 10:07 | Reagovat

Je mi z toho příběhu smutno.Je v něm několik velice důležitých momentů.Za prvé.Sobečtí prarodiče.Když nám umřela dcera,tak ty nemáš právo na život!Za druhé,jeho sebeobětování k ničemu.Děti si v životě šly svou cestou a bylo jim jedno co s tátou je.Chci tím říct,že žádný člověk by neměl zahodit svůj život.Není nutné sebeobětování.Trochu sobeckosti  neuškodí.Přeji Otovi hodnou partnerku,aby si užíval života.

11 tereza tereza | Web | 17. února 2010 v 12:51 | Reagovat

10- Zuzana - máte naprostou pravdu..

12 rucuk rucuk | E-mail | 17. února 2010 v 14:42 | Reagovat

10-Zuzana, souhlasím s vámi, že by každý člověk měl také myslet na sebe. Sebeobětování nevede k dobrému. Alespoň tehdy měl jít svou cestou, když byly děti velké a pochopily by jeho potřeby i city. Semlelo se to podivně a ani dále to jednoduché nemá nikdo.  Citové nenaplnění poznamená povahu člověka ať chce nebo nechce.

13 rucuk rucuk | E-mail | 19. února 2010 v 15:35 | Reagovat

Znám manžele, kterým zemřela jediná dcera při porodu, je to několik let. Dítě přežilo a jeho otec se po půl roce oženil. Chtěl, aby chlapec měl maminku. Rodiče první ženy mu to velice zazlívali, že tak brzy má náhradu. Matka ženy se zhroutila, nepřicházelo v úvahu, že by se o novorozeně starala, tchán také ještě pracoval. Nechtěl nechat dítě v kojeneckém ústavu. Tak mu nakonec pomáhala střídavě jeho maminka, také ještě zaměstnaná, v předdůchodovém věku. Nakonec to ale dopadlo docela dobře, chlapce si babička s dědečkem berou někdy k sobě, už běhá . Otec ho od nich neodloučil, což bylo rozumné..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx