Nelehký úděl a pevná vůle.
8. února 2010 v 23:15 | Ruža z Moravy | příběhy ze života lidíKomentáře
Nejlepší na tom je, že o tomto osudu by se dal napsat celý román. Když jsem poslouchala- postupně, co její život obnášel a přitom se dovedla ledačemu už i zasmát (kromě úmrtí dětí) musím ji obdivovat. Dokáže i autem dojet z dálky, málem na jeden zátah, jezdí , létá letadlem a není jí již málo let. Toto není vymyšlený příběh, kdo ji zná, pozná....
Příběh potvrzuje i moje mínění. Lidství se od zvířecího odlišuje smyslem pro nutnost a povinnost. Bohužel to zvířecí v lidech potvrzuje, že člověk je jen oblečené zvíře a mnohdy převáží instinkty nad lidskými vlastnostmi.
Já v tom vidím základní vlastnost člověka, sílu nezhroutit se v žádné situaci, zvláště cítit zodpovědnost za dobrý život dítěte a to leckdy některým lidem- nejen matkám, chybí.
Tento pribeh je v necem hodne podobny pribehu me pratety. Manzel je opustil, kdyz byly jeji dceri 2 roky a protoze byl jeji tatinek velmi znamym novinarem, tak radeji s malou v cervnu '68 odjela do Vidne. Melo to byt jen na pul roku a na Vanoce uz chtela byt opet zpatky ale ... Pak uz tam musela zustat a jedine co mela byl maly kufr co si sbalili na cestu.
Věřím tomu, že existuje hodně takových příběhů. Stejně by mě zajímalo, jestli také existují ženy, které se odstěhují a nechají manželovi dítě nebo dokonce víc dětí bez rozloučení či rozvodu. To je snad jen výjimka.
6 rucuk
Tak to tedy rozhodně vyjímka není. Ale zřejmě je k tomu potřeba cosi nepochopitelného, snad i duševní poruchu, odejít, třeba i život si zmařit a děti i s manželem nechat jejich osudu. Co by za to některé ženy daly, mít rodinu, děti,...
I když na druhou stranu dostanou ti, kteří zůstávají novou šanci, jen ji chytit za pačesy a něco kloudného a třeba i lepšího z toho svého života udělat, než bylo s opouštějícím partnerem..
7-matka, věřím, že se najdou ty výjimky. Myslím, že je dost toho, když někdo ovdoví, ať muž či žena, dá se omluvit i to, když se rozejdou lidé, kteří sobě i dětem ztrpčují život hrubým jednáním a nejde to spravit. Ale ,,neklidné" prostředí, plné hádek třeba i bez bití, či alkoholu také není pro děti dobré. Jo, život je podivná směsice lidských citů a jednání...
Za odchodem od rodiny stojí velká míra sobectví, nezralost a zbabělství zvládat povinnosti, ale i privilegia vyplývající z rodičovství (nemyslím tím situaci ekonomickou). Pochopitelný (ba i důležitý) je pro mne pouze odchod z důvodu týrání a podobně. Ne to, že se mi zrovna přestane líbit manžel či manželka, vřískající dítě... Tuto situaci denně zažívá spousta lidí, jen ti silní ji zvládnou. Sama jsem se přesvědčila, že ženská toho vydrží - promiňte mi - víc jako vůl. Ženská s osudem, jako popisovaná paní, má moji úctu a (nejen obrazně) smekám před ní.
Mějte se všichni krásně :)
9-Pavlína, díky. Ta paní je jen o rok mladší než já a vitální, nehádali byste jí ten věk. Možná právě proto, že musela být silná. Ona ale měla takovou zemitou, veselou povahu, je učenlivá, chytrá žádný uplakánek. Zocelila se zřejmě utrpením.
Pavlíno, rozhodně s Vámi nesouhlasím, že za odchodem od rodiny stojí velká míra sobectví, nezralost a zbabělství. A že je pro Vás důležitý a pochopitelný jen odchod z důvodu týrání svědčí o tom, že příliš rozchodů nebo vůbec žádný za sebou nemáte. Asi je nechce nikdo, ale rozhodně si myslím, že vůbec nevíte, o čem mluvíte... Ostatně je to se vším: pokud člověk "něco" nezažije na vlastní kůži, nemůže pochopit. Tím samozřejmě nemluvím o případu s Růženčina blogu - nejspíš se pán nezachoval správně, ale (je přeci možné, že jsou tam nějaká ale, nebo ne?) To je pouze a jen můj názor a také třeba názor pro další komentáře
.
10) Růženko s čím tedy rozhodně souhlasím a vím zcela dobře z vlastní zkušenosti - že člověka opravdu velice zocelí utrpení a prožitá muka a bolesti a že i každá špatná věc je k něčemu dobrá...
12-mali-vata, mám takový pocit, že na narušení vztahu se podepsala úmrtí těch dvou dětí. Žena sice je teď silná, ale bezprostředně po porodech určitě taková nebyla. Většinou se zdá, že je muž silnější, ale podle všech příběhů lidí co znám nakonec vyzní jako zranitelnější než žena. Vemte si,, kolik je silných mužů, když onemocní? Nebo, když nejde vše podle jejich vzorce chování, událostí? No, nevím....
Ženské jedny!!! Zase jste mě rozbrečely! Vzpomínky bolí i po dlouhatánské době, ale je třeba myslet i na ostatní, své blízké a vědět, že na světě jsou lidé, kteří jsou na tom třeba i hůře, i když to v ten moment člověk nepochopí. Nechce chápat. Vnímá jenom svoji bolest. Ale už je to pryč. Jestli máme pro koho žít, zase vstaneme.
A abyste věděly, vy jedny ženské, na protest jdu spát, teď jsem dopekla makové a tvarohové šátečky a tak vám přeji krásnou dobrou noc. :))
14-Pavlína, doufám, že jste se vyspala do růžova, šátečky vám nějaké zůstaly i na snídani ke kávě. Život je opravdu spíše o bolesti a té radosti je pomálu. Musíme si říkat, jiní jsou na tom hůře, dokud nám to myslí trochu slušně, můžeme se hýbat, o čemž svědčí to, že ťukáme do klávesnice a jiní to čtou a možná se tím zaplní jejich čas, případně se pobaví, je to dobré.
Bať, bať. Máte pravdu, je to tak.
A´propós, kdybych 2 ze tří plechů šátečků zavčasu neschovala, manžel by je všecky - bez pardonu - sežral!!! Přišel ve tři v noci z práce a prý to venku vonělo jako v pekárně. Dopoledne přišla dcerka s vnoučkem a tak bylo i pro ni a pro zeťáčka do košíku. A to se mi moje mladší dcerka smála, že peču jak pro regiment vojáků :)))
To znám, když je něco opravdu dobrého, zvláště takové koláče, či šátečky, buchty, tak se podělíme a je to pryč. No, manželovi se nedivte, hlad a k tomu vůně, to je zrádná kombinace. Naši mají mák rádi, já zase více tvaroh, povidla. Dělám také ořechovou nádivku a to namíchám strouhané ořechy s marmeládou nebo povidly a to je mňam a rychlé. Páni, zase! Já se tu odbývám jogurtem a píšu o takových dobrotách)
A to jen ořechy smícháte s marmeládou? Tak to zkusím. Já se s tím piplám a vařím v mlíku nebo smetaně a přidám povidla. Plním tím i kynuté knedle na páře dělané a domácími mletými sušenými jablíčky je posypávám. Když do této plnky dám ještě po vychladnutí kousek másla, tak ji dávám na dort. Ach jo. A zase je to o žvanci. :)))
18-Pavlína, naučila jsem se to od tchyně. My jsme také doma mák pomleli, vařili v mléce, přidávali cukr a strouhaný perník , takový ten cihlový, nesladký. Ten to zahustil. Mama (mužova) smíchala je hustou meruňkovou marmeládu s pomletými ořechy, dala to do buchet nebo koláčů , navrch drobenku a hotovo. Marmeládu meruňkovou vařila z mletých meruněk a cukru poměrně dlouho, skoro jako povidla- do těch cukr nedávala, švestky nemlela..
Tak o vaření, pečení, zavařování, marmeládách, masitých pokrmech a vůbec výrobě všech dobrot bych si povídala asi dlouho. Je to jeden z mých koníčků a dá se říct, že kolem kuchyně se točí celý můj život. A taky je to pro mě protistresový lék. Zvláštní taky je, že vždy, kdokoliv k nám přijede, ať rodina, přátelé a známí, sousedi, vždycky se všichni "nacpeme" místo do obýváku do kuchyně. A to mám kuchyňku jen o ždibíček větší, než v paneláku.:))
21-Pavlína, je pravda, že o vaření se dá bavit a zajímavé, že i muži, aspoň někteří, jsou většinou kreativnější v tom vaření a pustí se do experimentování častěji než ženy. No ty, které vaří rády mají své fígle a také zkouší ledaco. Však můžeme si ,,zavařit" i v Kavárně. My aspoň na ,,babinci-klubu 58" často sdělujeme nějaké novější poznatky z vaření. Jak kdy...
Obdivuhodný! Člověk prostě v sobě musí najít sílu a bojovat i tehdy, kdy už nevidí východisko. V mém okolí takto bojují především ženy..