Zatoulaný klavír.

18. prosince 2009 v 17:24 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
Anna s Františkem bydleli ve staré zástavbě v poměrně velkém třípokojovém bytě. Zařídili si ho prostě a s vkusem. Obývacímu pokoji vévodila větší knihovna a značkový klavír, na který hrával více František- učitel hudby v Hudební škole a Anna občas. Hrála si jen tak pro radost, přestože to také slušně jako učitelka v mateřské škole uměla.



Narodila se jim dcera Jiřinka, která časem šla ve šlépějích otce. Jen na rozdíl od něj nechtěla učit v hudební škole, ale chtěla hrát v orchestru nebo jiném uskupení. Učila se i jazyky, protože byla přesvědčená, že bude cestovat a hledat ten pravý pro ni vhodný orchestr.

Druhé dítě již neměli. Po dvou samovolných potratech to na doporučení lékařů vzdali a věnovali se zcela dceři. Vystudovala a skutečně se na konkurz dostala do německého orchestru.
Zůstali sami a jen vždy čekali na návštěvu dcery. Zpočátku jezdila domů dost často, ale po čase se zamilovala do kolegy v orchestru, pronajali si v Německu byt a jezdili za rodiči vlastně jen o Vánocích, Velikonocích a na narozeniny. Dovolenou obvykle využili tím, že se nechali najmout na zábavní loď do kapely,aby si přivydělali na zařízení bytu. I pianino si pořídili a různé hudební nástroje. Jako otec, uměla dcera hrát na několik nástrojů.

Když bylo Anně 56 let a měla odejít do důchodu, manžel dostal infarkt a podlehl mu. V 60 letech. A to se těšil do důchodu, že pojedou častěji za dcerou .
Anna zůstala sama, ve velkém bytě, s knihovnou a klavírem. Jen občas ji ve školce či ve školní družině zaměstnali při nemoci některé učitelky. Nájemné v bytě bylo velké, důchod nebyl vysoký. Od dcery by Anna nic nevzala, ani ta neměla žádné bohatství, dokonce uvažovala , že dítě budou mít až později.

Anna si sehnala garsonku v činžovním domě. Jen zařízení musela hodně omezit. Některé kusy nábytku se hodily dceři, pomohl jí kamarád, který měl zasilatelskou firmu a do Německa je dovezl. Ovšem další klavír by se jim už do bytu nevešel, prodat ho Anna nechtěla. Dohodla se s ředitelem Hudební školy, že klavír umístí do auly, kde občas poslouží jako koncertní nástroj. Prozatímní řešení.

Netrvalo dlouho a nový ředitel Hudební školy jí sdělil, že bude muset klavír odstěhovat z auly. Bude se tam malovat a dělat rekonstrukce, takže klavír by tam překážel. Měl by prý na něj i kupce, mladé rodiče, kteří i přes vysoký odhad by si vzali případně půjčku a klavír koupili pro své dítě. Anna souhlasila, ale sama snížila cenu, když slyšela o půjčce. Nakonec peníze se jí budou hodit na případné cesty za dcerou. Doma však prodej oblíbeného nádherného nástroje oplakala. Považovala klavír za poslední pojítko jejich rodiny.

Anna se nejdříve cítila sama v novém domově, ale časem se seznámila s mladými sousedy a jejich dcerkou, která byla nadaná a ráda by hrála na piano. Rodiče jí slíbili, že do hudební školy bude chodit a zatím koupili malý elektrický klavír. Občas ho Anna slyšela až na chodbě, když se vracela z procházky či nákupu. Nebyl to ale tak nádherný zvuk, jako u jejich klavíru.


Těšila se na Vánoce, na příjezd dcery a jejího manžela. Jiřinka jí však zavolala, že mají nějaké vánoční koncerty a dostanou se domů až na Silvestra a Nový rok. Tak bude opět sama. Ani se jí nechtělo kupovat kapra, vařit polévku. Udělala si řízky z filé, bramborový salát a chystala se, že bude vzpomínat na Františka a dceru při koledách v televizi nebo rádiu.

Při návratu z odpolední procházky na ni čekala u dveří sousedka a pozvala ji k nim na večeři. Aby prý nebyli tři u stolu. Všimla si, že Anna nemá doma žádnou návštěvu, tak se s mužem a dcerou dohodli, že sousedku, milou paní, pozvou. Anna souhlasila, ale spěchala domů, aby připravila alespoň nějaké dárky. Děvčátku věnuje noty pro klavír, mladým manželům malý originál - obrázek, který se mladé paní u ní jednou velice líbil. Vezme i talíř cukroví, které napekla.

Sousedé měli 3 pokojový byt. Z toho jeden pokoj ten dceřin byl zavřený, byl tam krásně nazdobený stromeček. Povečeřeli v jídelně a odebrali se do pokoje ke stromečku. V rohu pokoje byl zakrytý kus nábytku. Rozdali si dárky, Anna dostala jemnou voňavku a mýdlo, manželé i jejich dcerka měli radost z dárků od Anny. Nakonec tatínek odhalil dárek pro dceru a Anna fascinovaně zírala na klavír. Jejich klavír. Tak těmto lidem byl prodán. Ona o nich nevěděla, nechtěla vědět, kam klavír z jejího života zmizí.

Z radosti nad tím, že klavír nebude daleko, mají ho lidé, kteří obětovali pro dceru a její zálibu celé úspory a zadlužili se, slíbila, že bude alespoň ze začátku holčičku učit zdarma hrát. Potřebné noty samozřejmě všechny má a dá jí je postupně. Zahrála pak na klavír několik skladeb a koled, které si společně zazpívali. Naučila jednoduchou skladbičku i děvčátko a později se rozloučila s pocitem, že tak krásně prožitý Štědrý večer již dlouho nezažila. O to více se těšila na návštěvu dcery a na to, jak jí řekne, kam se jejich klavír nakonec zatoulal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Věra z Vysočiny Věra z Vysočiny | 18. prosince 2009 v 21:17 | Reagovat

Nádhera.

2 Paolo Paolo | 19. prosince 2009 v 7:50 | Reagovat

Paní Ruženko, kam na ta témata chodíte? Prozraďte. Blahopřeji a děkuji za to, že do této citově vyprahlé společnosti přinášíte alespoň trochu této nedostatkové komodity.

3 caracola caracola | 19. prosince 2009 v 11:03 | Reagovat

Pěkný příběh. Člověk v životě vstupuje do tolika interakcí s okolím,že podobné náhody jsou nejen možné,ale i velmi pravděpodobné,

4 rucuk rucuk | E-mail | 19. prosince 2009 v 13:27 | Reagovat

2,3-pánové- je to jako naše sny. V mozku se nám ukládají události, fragmenty příběhů, jejichž podrobnosti moc neznáme, snad jen někdy z vyprávění účastníků.. Děje se mi to za stavu takového snění s otevřenýma někdy i zavřenýma očima, že hlavní ,,hrdina" příběhu mi někoho připomíná. Najednou se tam nabalují události, částečně vázané k němu a možná i z některých jiných. Každý člověk si někdy vymýšlí. Vezme si děti od malička do dospělosti - co si někdy vymyslí za neskutečné báchorky. Dospělý člověk to snění někdy potlačí, jiný ho podporuje vědomě, jako takovou citovou berličku. Jak by to mohlo být, jak to někdy je nebo není. To jen k tomu, kam na ta témata chodím. Jen mě kolikrát mrzí, že u těch smutných mi kapou slzy a musím kolikrát přestat psát a moc to po sobě nečíst. To je ale normální život, že? Už mě zase straší jedna postava a dokud to nenapíšu, budu si to převracet v hlavě i při práci doma- tedy, pak se mám na něco soustředit....O((

5 rucuk rucuk | E-mail | 19. prosince 2009 v 13:28 | Reagovat

Vemte si děti...

6 matka matka | 19. prosince 2009 v 17:49 | Reagovat

Já četla i první verzi příběhu, než zmizela. A jsem ráda, že se klavír "našel".

Víte, dnes bylo u nás vystoupení pěveckého sboru Vítězslav Novák ze Znojma a v jeho dirigentovi, starším pánovi, jsem poznala bývalého spolužáka z Lidové školy umění. Vzpomněla jsem si na svá dětská léta, kdy jsem se učila hrát na klavír, při škole byl dokonce orchestr, ... nádherná doba dětství :-))))))

7 rucuk rucuk | E-mail | 19. prosince 2009 v 21:06 | Reagovat

6-matka- Vy také? Já jen tři roky, pak jsem přestala do LŠU chodit, ale hrát jsem nepřestala. Doma, potom v sanatorce každý den 1,5 hodiny povolené lékařem ve společenském sále. Naši mi poslali noty- U krále valčíků, Lemoina, a ještě nějaké, abych nevyšla ze cviku, ale stejně jsem nejraději hrála po svém, písničky a dokonce skládala melodie k lehkému cvičení dětí na nějaké společenské akci těch negativních pacientů. Doprovázela jsem je na klavír, sama sobě jsem se divila:-))) Páni, to je už asi opravdu počátek stáří, když vzpomínám na dobu před kolika????-moc lety :-((( Orchestr při LŠU je u nás pořád, už dlouho.

8 matka matka | 20. prosince 2009 v 9:40 | Reagovat

Učila jsem se snad 6 let, ale to bylo spíš hraní etud,... sama jsem se hrát třeba písničky nenaučila. Dnes bych to své hraní "pojala" úplně jinak. Škoda toho. Měla jsem křídlo, pak ho naši prodali, protože zabralo celý pokojíček a prý stejně nehraju. Škoda, dnes bych snad na to měla více klidu, když bývám velmi často sama doma. :-)

9 rucuk rucuk | E-mail | 20. prosince 2009 v 20:51 | Reagovat

8-matka, to víte, že by vám přišlo vhod si sednout ke klavíru a zahrát si. Třeba i ty etudy. Některé byly docela pěkné a na procvičení to stačilo. Člověk se odreaguje a přitom má i pohyb prstů, což je dobré na klouby- aspoň pro mne ano.:-)))

10 rucuk rucuk | E-mail | 3. března 2010 v 15:49 | Reagovat

Jednou syn nadhodil, že to piano zabírá místo,  ať ho prodám, ale řekla jsem - Až mě ponesete nohama napřed, jinak ne. Pak si dělejte co chcete- to jsem ale už jednou psala a trvám na tom.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx