Příběh Zory -11.

5. prosince 2009 v 16:04 | Ruža z Moravy |  Moje povídky

Po odjezdu maminky žila Zora s dcerkou celkem spokojeně. Občas ji navštívila Iva, které případně zavolala o radu, ale vzdělání pedagožky jí pomáhalo v péči o dítě.
Martin jednou přijel na rychlou návštěvu. Obdivoval malou Zuzičku, jméno se mu líbilo. Prozradil Zoře, že syn se jmenuje Jean - Jan a je již celkem v pořádku. Jen je plachý v přítomnosti své matky, protože na ni není moc zvyklý. Jenom na chůvu, Martina a někdy radostně vítá i rodiče manželky, kteří ho rozmazlují, ale naštěstí nejsou s ním tak často.

Bylo na něm vidět, že by rád zůstal, oddaloval odchod, neustále něco povídal, ale nakonec předal Zoře dárky pro malou i pro ni, dohodnutou částku na dítě, přidal něco i pro ni. Určitě nepohrdne nějakým vybavením pro potřeby dítěte.
Zoře to příjemné nebylo, ale musela uznat, že bude dobrá určitá rezerva. Martin má svoji rodinu, může se cokoliv stát a ona by byla odkázaná na rodiče, či cizí pomoc.

S Ivou si Zora domluvila, že jí sežene nějaké překlady za úhradu. Také by mohla případně dávat někomu hodiny angličtiny, francouzštiny, kterou se neustále sama doučovala, možná i základy italštiny. Jak je dobré, že zná cizí jazyky. Opačně by mohla zase překládat i do češtiny . Nebylo by to sice moc a pravidelný příjem, ale nebyla by tak závislá na jiných.

Martin se vrátil domů k synovi, manželka byla doma také. Uvítala ho, jako by se viděli teprve před pár hodinami. Přitom nebyla doma , když Martin odjížděl a nebyl si jistý, kam vlastně zase šla. Delší dobu mu to nesdělovala a on se jí zeptal jen jednou a po její vyhýbavé odpovědi , že tak různě, na několika místech, se přestal ptát.

Cítil, že manželku nezajímá ani on, ani syn. Na jeho dotaz, co jí chybí v jeho a synově společnosti, mu odpověděla, že přece manželstvím život ženy nekončí a ona se nemíní při svém mládí nijak omezovat. Pokud se mu to nelíbí, ať si najde také jinou společnost, sportuje, chodí na kulturní akce a podobně a nezavírá se po zaměstnání doma. Vysvětlil jí, že on má syna rád a nemíní ho nechávat bez potřeby jen s chůvou. Měla by si také uvědomit, že být matkou znamená starat se o dítě, když už se nestará o muže. On si poradí, mají přece pomocnici v domácnosti.
Jean je ještě malý a matku potřebuje. Sofie se urazila, řekla, že v jejich společnosti to je tak zvykem a jestli je zvyklý na maloměšťácký život, neměl si brát Francouzku z lepších kruhů.

Jejich manželství bylo delší dobu chladné. Martin si jednou promluvil s tchánem. Nadhodil, že to tak dále nejde, co má dělat? Tchán ho chvíli poslouchal, pak zopakoval v podstatě to, co mu řekla Sofie a nakonec mu řekl, že nemá o rozvodu uvažovat ani ve snu, v jejich rodině se to nedělá. Mají syna, pokračovatele rodu a musí mít oba rodiče.

Martin byl překvapený , protože věděl, že ve Francii jsou rozvody dost běžné a nečekal, že zrovna u vysokoškolsky vzdělaných lidí se dočká tak konzervativního myšlení. Zeptal se ještě, co by dělali, kdyby odjel pryč a syna by chtěl vzít sebou? To by byl únos, pokud by k tomu nedala Sofie svolení.

Martin byl zoufalý, nevěděl, jak se má zachovat. Rozhodl se, že zkusí ještě jednou se Sofií promluvit. Jenže, kam by se synem jel? Je ještě malý, mohl by onemocnět a on by nemohl pracovat, pokud by ho měl u sebe.

Vzpomněl na Zoru a její přístup k mateřství. Kéž by mohla být s ním. Nebo alespoň ve Francii bydlet, být mu nablízku. Teprve teď si uvědomil, jak mu je ona i dceruška milá. O syna však nechtěl také přijít. Musí za nimi častěji jezdit a pokud bude mít možnost, vzít sebou i syna. Jen na návštěvu ho snad Sofie pustí, když řekne, že pojede ke kamarádovi na víkend.

Chtěl, aby Zora jeho syna poznala, počítal s její velkorysostí a láskou k dětem. Pak by snad v budoucnu nebylo těžké návštěvy prodlužovat, děti seznámit . Martin si dělal naděje, že se jejich život změní a z plánů nějak vypadla jeho manželka Sofie, což si ani neuvědomil. Zavolá Zoře, zjistí situaci, zda bude v určitý čas doma.


Pokračování...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rucuk rucuk | E-mail | 7. prosince 2009 v 0:04 | Reagovat

Tak teď sama nevím, jak se to zašmodrchá.....

2 Zdenka-matka Zdenka-matka | 7. prosince 2009 v 12:10 | Reagovat

K dobrému prosím, k dobrému.... :-)

3 rucuk rucuk | E-mail | 7. prosince 2009 v 18:24 | Reagovat

2-Zdenko, ráda bych, ale co je dobré pro jednoho, nemusí být pro druhého. Navíc by mi bylo vyčítáno, že to není ze života skutečného, ale červená knihovna (:-((

4 Zdenka-matka Zdenka-matka | 8. prosince 2009 v 8:58 | Reagovat

Nááááhodou, jako mladičká děvčica jsem u babičky čítávala i tu červenou knihovnu. :-))))) A věřte, nebo ne, bylo to krásné, mít naději, že alespoň v knihách občas vše dobře skončí. Že takový skutečný  život není? Ale to přeci všichni moc dobře víme, že štěstí si málokdy usedne tak, abychom ho vnímali....

5 rucuk rucuk | E-mail | 8. prosince 2009 v 14:14 | Reagovat

4-Zdenko, Ignát Hermann měl takové knihy také- třeba Do panského stavu, Otec Kondelík, ženich Vejvara-, to všechno jsme doma měli a hltala jsem to také. I tu červenou knihovnu. Po utrpení přišlo štěstí a byla to docela pěkná pohádka pro dospělé, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx