O jednom děvčátku.

7. prosince 2009 v 1:30 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí

Martinka byla malá, drobounká, když se narodila. Měli ji moc rádi, protože byla vytoužené dítě. Rodiče, vzdělaní, milí lidé, ji zahrnovali láskou. Měli o ni strach, protože jak jim lékaři řekli, další dítě již mít nemohou, kvůli zdravotnímu stavu paní.
Uvažovali o adopci dalšího dítěte, ale nakonec si nevybrali z několika možných adeptů . Chlapec, který se jim líbil a mohl být adoptován, najednou vážně onemocněl a zemřel dříve, než si ho mohli vzít domů.


Považovali to za znamení, že jim musí stačit dcera a již se nesnažili adopci uskutečnit. Upjali se na dceru. Učila se dobře, byla hodná, také zesílila, vyrostla a matka i otec mohli být spokojeni. Zdravá byla, kromě nějakých dětských nemocí, žádnou zvláštní nemocí netrpěla.

Stalo se ale, co se často stává, žena otěhotněla, když to již nečekala. Dcera měla sedm let, když se narodil syn, zdravý, silný. Byli šťastní, všichni. Rodiče, obojí prarodiče i malá slečna. Byla ve věku, kdy si děvčata přejí sourozence. Mají je za takovou za živou hračku. Tak spolu vyrůstali, rodičům pro radost.

Když bylo Martince skoro patnáct let, onemocněla . Chorobou, která je někdy i vyléčitelná. Bylo to v době, kdy už bylo o rakovině známo skoro vše. Nejhorší na tom bylo ale to, že nádory na mozku jsou většinou neoperovatelné, pokud existují metastázy. To byl i Martinčin případ.
Zoufalství rodičů i všech příbuzných nelze popsat. Nepomohla péče a léčba v Motolské nemocnici v Praze, Martinka podlehla chorobě ve svých patnácti letech.

Jaké to zanechalo následky na zdraví matky, zoufalství otce i prarodičů nechci popisovat. Navíc to bylo děvčátrko, které jsem osobně znala. Neuvádím údaje přesné, jen přibližné, ale vzpomenu-li si na ni, je mi smutno ještě dnes, po mnoha letech. Ještě štěstí, že syn žije.

Jak je nutné si vážit zdraví, být vděčný za každý rok života. Bolest rodičů při odchodu dítěte nelze vyjádřit. Tvrzení, že je nejhorší , když rodiče přežijí své děti- je známé a pravdivé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Míla Míla | 7. prosince 2009 v 17:24 | Reagovat

I když věda pokročila, u této nemoci, zatím, mnoho ne. Můj manžel před dvěma lety zemřel na totéž. Nikomu bych nepřála, aby se musel dívat, jak jím milovaný člověk strastiplně odchází. V takových chvílích by člověk dal za jeho zdraví i "poslední košili", ale není ten, kdo by ji za ně vyměnil.....

2 rucuk rucuk | E-mail | 7. prosince 2009 v 18:20 | Reagovat

1-Mílo, odchod blízkého člověka je hrozný, ať již je to jakýmkoliv způsobem, ale nejhorší je dlouhé beznadějné trápení. Nerada o tom píši, ale život i tyto situace obnáší a mnoho lidí si neuvědomí, jak jsou vlastně šťastni, když nejsou sami, přestože jim někdo blízký odešel. Zdravím vás.

3 Lin Lin | 7. prosince 2009 v 22:37 | Reagovat

Moje kamarádka a spolužačka měla dvě děti - krásné a naprosto zdravé. Obě nadané, inteligentní, milé, bezproblémové, dobře vychované... od malička vedené ke sportu.  

Když už je obě dovedla skoro až na práh dospělosti, objevila se - nikým nezvána - leukémie.

A dneska má jen jedno.

Já od té doby už netvrdím, že o sobě vím, jak bych kterou situaci zvládla a jak bych se zachovala - přestože o sobě vím dost a dost jsem toho absolvovala "v praxi".

4 rucuk rucuk | E-mail | 7. prosince 2009 v 22:50 | Reagovat

3-Lin, všichni tři synové byli ohroženi na životě, každý jinak,  prožili jsme si v jejich určitém věku hodně strachu. Na štěstí  díky lékařům pohotovým, kvalitním , přežili . Myslím, že je dost rodičů, které něco takového potká, ale pokud to dopadne zle, raději nemyslet...

5 velká voda velká voda | E-mail | 7. prosince 2009 v 23:59 | Reagovat

Ruženko, mojí blízké kamarádce umřel jediný syn minulou sobotu - na prasečí chřipku. Jí je čtyřiapadesát, jemu už nebude třicet. Vdova, v invalidním důchodu.

6 týna týna | 8. prosince 2009 v 9:18 | Reagovat

běhá mi mráz po zádech, ten příběh co tu vyprávíte je přesně jako ten našich sousedů, souhlasí jména i věk, ale to jistě není možné, protože žijete jinde, takových příběhů je mnoho a nelze s tím bohužel nic dělat, ani lékaři nejsou všemocní, bohužel :-(((

7 rucuk rucuk | E-mail | 8. prosince 2009 v 14:07 | Reagovat

5-Nadi, tak to je tragedie. Náš nejmladší bude mít v březnu také třicet, není sice jediný, ale dovedu si představit ztrátu ani jednoho z potomků. Chuderka, ta paní, ještě k tomu vdova, sama..

8 rucuk rucuk | E-mail | 8. prosince 2009 v 14:11 | Reagovat

Nedovedu, nechci si představit...

9 Lada Lada | E-mail | 8. prosince 2009 v 22:00 | Reagovat

Setkal jsem se s takovými případy. Nejhorší je, když jde o lidi nevěřící, není čím je v jejich nekonečném zármutku potěšit. Věřící jsou na tom lépe. Jednou jsem dostal parte od rodičů, kterým zemřel malý chlape. Stálo na něm: "...věříme, že v Království Božím nám náš malý Adámek přiběhne naproti zdravý...". Byl jsem mu na pohřbu, rodiče to nesli velmi statečně.

10 rucuk rucuk | E-mail | 8. prosince 2009 v 22:16 | Reagovat

9-Lada. Jako útěcha snad, ale smutek to nezmenší.

11 týna týna | 8. prosince 2009 v 23:36 | Reagovat

(9) Lada

možná se mýlím, ale nejspíš jste se s tím nesetkal osobně, řekla bych, že byste mluvil jinak, i kdybyste byl věřící, ten smutek nikdy nepomine

12 Lada Lada | E-mail | 9. prosince 2009 v 17:26 | Reagovat

Bolest prožívají stejnou, jen těm jedněm svítí naděje na shledání.

13 Zdenka-matka Zdenka-matka | 9. prosince 2009 v 22:01 | Reagovat

Až každý jednotlivec přijde o skutečně milovanou bytost, pak snad pochopí.

14 rucuk rucuk | E-mail | 9. prosince 2009 v 22:59 | Reagovat

Je pravda, že ztráta nejbližších lidí nepřebolí nikdy. Viděla jsem své rodiče naposledy v 6 letech a to mě prakticky převezla maminka z léčebny v Košumberku po krátké době do Dětského domova v Černovicích u Tábora. Poslední vzpomínka byla, že mi zlaté křestní náušničky z uší  musela odebrat- aby se prý neztratily- pak se rozloučila a už jsem ji neviděla.  To bylo v lednu .Tatínek téhož roku v červenci zemřel, maminka pak putovala ze sanatoria v Humpolci  do nemocnice sv. Anny v Brně, kde přesně za 2 roky také v červenci zemřela ve svých 28 letech. Je to  již  přes 60 let. Jak dlouho trvá smutek dítěte po rodičích? Je to prostě ztracené dětství, přes veškeré další události a setkání s lidmi.  Totéž myslím cití rodiče, když jim dítě zemře. Není o čem uvažovat a srovnávat. Víte, tehdy jsem přestala věřit na nějakou božskou spravedlnost. Za co trestá,, Bůh" malé děti, když jim bere rodiče a za co, když bere život maličkým, bezmocným...

15 matka matka | 10. prosince 2009 v 13:10 | Reagovat

k 14

pak víra nestačí. Je třeba více. Já měla "štěstí", že jsem ty odchody přežila.

16 rucuk rucuk | E-mail | 10. prosince 2009 v 15:11 | Reagovat

15-matka, jste silný člověk. Přežít se musí, znám případ  lidí, kdy té paní, zdravotní sestře ,,odešli" dost tragickým způsobem dvě děti, nedávno zemřel  i manžel, se kterým žila velmi spokojeně a pomohl jí přežít (vlastně tak přežívali spolu). A žije, normálně, určitě se smutnými vzpomínkami, ale nezatrpkla vůči jiným lidem.

17 matka matka | 10. prosince 2009 v 21:15 | Reagovat

Silná? Chce se mi říci silná jak silnica .. :-)

Snad je to jen maska.

18 rucuk rucuk | E-mail | 10. prosince 2009 v 21:18 | Reagovat

17.matka- tak spíše statečná, jak jsem už stačila zaregistrovat. Maskujete to sice úspěšně, ale co si budeme vyprávět, že? Přeji vám více pěkných chvilek a výdrž.

19 Lada Lada | E-mail | 12. prosince 2009 v 20:17 | Reagovat

Připojím ještě dva příběhy. Prvý se odehrál v Holandsku. Před několika lety tam při autohavárii zahynul otec a dvě malé děti, matka přežila. Trpěla pak depresemi a požádala o smrtící injekci. Lékař jí vyhověl. Případ vzbudil diskuze.

Druhý příběh uvádí psychlog Frankel. Před léty potkal ženu s podivným náramkem. Tvořilo ho šest jakýchsi perliček, na nich bylo napsáno: David, Ester... "Co to je?" ptal se. "Náramek z prvých zoubků mých dětí." - "Tak vy máte šest dětí." - "Ne, měla jsem. Všechny i s manželem zahynuli v Osvětimi, já jsem přežila." - "A to můžete ten náramek nosit?!" - "Můžu. Ujala jsem se šesti dětí, které tam ztratily rodiče, a starám se o ně."

Nic takového jsem neprožil, nemohu soudit. Jen pro sebe si říkám: "Vše je otázka síly. I zde platí Churchilovo: Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávat."

20 rucuk rucuk | E-mail | 12. prosince 2009 v 20:36 | Reagovat

19-Lada- Tak to je zrovna příklad lepšího řešení v tom druhém příběhu. Kolik rodin takto dopadlo a kdyby všichni pozůstalí dobrovolně odešli, jak by to leckde vypadalo?  Dospělý by měl vydržet nejméně to, co osiřelé dítě, ať již způsob odchodu je různý. Je to stejná ztráta.

21 týna týna | 14. prosince 2009 v 19:19 | Reagovat

nad touto diskuzí mne mrazí silně v zádech, obdivuji všechny, kteří se vyrovnávají s podobnými tragédiemi

nejhorší je přežít první měsíc, potom to pomaloučku jde, po milimetrech, ale pokud máte někoho kdo stojí po vašem boku, děláte každý den malé pokroky a navracíte se k normálnímu životu, ale stejně nikdy nezapomenete, ani když máte naději

22 rucuk rucuk | E-mail | 14. prosince 2009 v 19:53 | Reagovat

21-týna- To patří k životu.Nejsou jen pěkné chvilky, těch horších je podstatně více, bohužel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx