Maminko, já ti pomůžu...

17. prosince 2009 v 17:35 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
Alena si připravila na desku kuchyňské linky sáčky s cukrem, moukou, košíček s vejci, talířek s máslem a margarínem, dózu s ořechy - vyloupanými a skleněnou s nastrouhanými, kokos, kakao, prášek do pečiva, váhu. Stáhla trochu světlo nad stůl. Byla zvyklá péci poslední dobou těsně před svátky, ze soboty na neděli a co bylo potřeba, pak v neděli večer dodělat, dozdobit.



Když byli kluci malí, rádi pomáhali hlavně u těch druhů cukroví, kde bylo sladké těsto a oni mohli uždibovat. Měla vždy strach, že jim bude špatně, mouka syrová, vejce. Dalo by se to čekat, ale nebylo. Pak vyrostli a ztratili zájem o pomoc, jen snad při návštěvě kuchyně sem tam ochutnali kousek z těsta. Pekla čím dál méně druhů, vybírala jen ty, které měli všichni rádi a některý oblíbený jedním z nich. Bylo z toho nakonec jen 5 , které obvykle rychle mizely ještě před Vánocemi a musela několik kousků od každého druhu schovat. Tvrdili jí, že cukroví je nejlepší sníst tehdy, když je na ně chuť a ne v době, kdy je i jiné jídlo a člověk nestačí všechno najednou vychutnat .

Na stole, kde obvykle jedli měla vál, připravené válečky dvou velikostí na rukojeti, rádýlko jednoduché i dvojité - to na tyčinky, nůž a folii, ve které těsto vyvalovala. Vše tak, jak byla zvyklá a během let se naučila. Chtěla připravit těsto, které potřebuje uležet v chladničce, pak udělat tyčinky, které se naopak musí udělat rychle a lehce péci v mírně teplé troubě. Prostě postupně.
Při vypracovávání těsta přemýšlela a vzpomínala na dceru Marcelku, která zemřela v osmi letech na selhání ledvin. Uložila hotové těsto do chladničky a sedla si chvilku ke stolu, hlavu opřela o dlaň. Zdálo se jí, že slyší jemný hlásek Marcelky a znovu si v duchu přehrávala ten smutný příběh jejich dcerky.


Byla nemocná od malička, jezdili s ní do nemocnice, někdy tam zůstala i několik týdnů. Dali ji jakž takž do pořádku, ale za pár měsíců, přes veškerou opatrnost opět opuchla, ledviny přestaly pracovat. Nejhorší bylo, že jednu ledvinu museli nakonec odejmout a ta druhá nebyla také moc v pořádku. Transplantace ledviny prý z nějakého zdravotního důvodu nepřipadala v úvahu. Dcerka byla velmi milé a tiché děvčátko, zřejmě ji ta nemoc naučila trpělivosti. Také byla menší než děti jejího věku. Byla velmi chytrá a přes svou nemoc nebyla ani ve škole pozadu, vždy se látku lehce doučila.

Dva jejich synové byli zdraví, silní, sestřičku měli velice rádi a nezvykli si ji ani škádlit a zlobit, jak obvykle bratři dělají. Měli ale své zájmy a tak holčička trávila čas stále více s maminkou Alenou, která dokonce zůstala s malou doma a později si vzala úvazek jen na půl dne, když byla Marcelka ve škole. Poslední dobou to vypadalo, že je dlouho klid, chodila s dcerkou na kontrolu a připravovaly se, že budou péci na svátky. Marcelka jí slibovala: Maminko, já ti pomůžu, aby toho bylo víc pro kluky i tatínka.


Ten musel jezdit na montáže, aby více vydělal a proto byl doma jen jednou za 14 dní. Kluci byli na štěstí dost rozumní, aby nepřidělávali svým chováním rodičům starosti.

Alena s dcerkou nakoupily potřebné věci a kluci jim to pomohli donést domů. Naplánovaly si pečení na sobotu odpoledne, protože tatínek byl už od pátku náhodou doma a měl jít i s kluky k babičce do vedlejší vesnice- pěšky, ty tři kilometry nejsou tak zlé.

Marcelce se však udělalo v pátek najednou zle a Alena neváhala a zavolala sanitku. V nemocnici je již znali a volali dokonce domů lékařce, která děvčátko obvykle ošetřovala. Byla naštěstí doma a ochotně přijela. Podle stavu děvčátka však poznala, že je tentokrát zle. Přes veškerou péči Marcelka třetí den zemřela.

Alena myslela, že pro ni skončil život. Ten rok u nich Vánoce nebyly. Kluci zůstali přes vánoční prázdniny u babičky, manžel byl sice také smutný, ale viděl, že bez jeho pomoci se Alena neobejde, tak dělal co mohl, aby do ní dostal alespoň trochu jídla a pití. Neustále jí říkal, že mají také syny a ti ji potřebují.

Od té doby uplynulo již hodně let, synové se osamostatnili, manžel přestal jezdit na montáže, našel si práci v místě , aby byl více doma. Vánoce se pro Alenu na dlouho staly připomínkou odchodu milované dcery. Zněla jí v uších ta její větička: Maminko, já ti pomůžu....

Alena se probrala, měla v očích slzy. Vzpamatovala se a honem se začala zabývat pečením. Přijdou na svátky domů synové s rodinami. Když manžel přišel domů zvenku, kde něco kutil v garáži, krátce na ženu pohlédl, podíval se na připravené těsto a zeptal se: mám ti něco pomoci?
,,Dones ještě marmeládu ze sklepa, nějak jsem na ni zapomněla." Odešel, dělal, že tu kapičku u jejího oka nevidí, sám dojat náhlou vzpomínkou.
,
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 týna týna | 17. prosince 2009 v 18:57 | Reagovat

Růženko, pročpak nám to děláte? Takové smutné příběhy, ale svým způsobem krásné, takové posvátné...vím, že život není lehký a přináší bolest, ale příště zase trochu něčeho veselého ano?

2 rucuk rucuk | E-mail | 17. prosince 2009 v 19:10 | Reagovat

Omlouvám se, ale mám asi takovou tu vzpomínací  náladu i na lidi, kteří mají se svátky spojenou vzpomínku ne zrovna radostnou. Tento příběh se sice stal trochu jinak, ale výsledek byl bohužel stejný. Týkal se 13 chlapce, jedináčka a pokud bych ho napsala tak, jak se stal, sice už dávno a dokonce jsem toho chlapce viděla zrovna v nemocnici, nevím.... bylo by to ještě smutnější. S jeho maminkou jsem tehdy mluvila.....

3 rucuk rucuk | E-mail | 17. prosince 2009 v 19:11 | Reagovat

Slibuji, polepším se, musím popřemýšlet, zavzpomínat na něco veselejšího....

4 týna týna | 17. prosince 2009 v 19:16 | Reagovat

nic se neomlouvejte, všechno to k životu patří, naštěstí já mám prozatím vzpomínky kolem Vánoc jen hezké a doufám, že pokud přijde nějaký smutek, vybere si jiné období

5 Lin Lin | 17. prosince 2009 v 20:03 | Reagovat

Krásné, Růženko....

Je dobře si čas od času připomenout (a uvědmit),  že každý náš blízký a milovaný člověk je taky smrtelný a kdo je s námi dneska, zítra být nemusí. Většinou si to uvědomíme až když už je pozdě.

Nějak mi to nejde ani srozumitelně psát. Ale snad chápete, co jsem to chtěla :-)

6 člověk člověk | 17. prosince 2009 v 22:49 | Reagovat

Tak dojemný příběh jsem dlouho nečetl. Je to velmi smutné, ale taklhe to dokáže napsat jen někdo, kdo má velké srdce.

7 matka matka | 18. prosince 2009 v 10:11 | Reagovat

Až každý jednotlivec přijde o skutečně milovanou bytost, pak snad pochopí.

Tolik let a ještě to bolí, Mikuláš, vánoce....

Ale dětské oči chci i tak rozzářit....

8 rucuk rucuk | E-mail | 18. prosince 2009 v 14:11 | Reagovat

7-matka- Dávno jsem pochopila vaši bolest, přestože ji dost skrýváte. Nepřebolí, nezapomenete, ale přežijete ji, musíte, již kvůli vašim blízkým.

9 matka matka | 18. prosince 2009 v 16:58 | Reagovat

No, ledasco už přebolelo, a tak odpoledne na Štědrý den jsme brávali sáňky s dvěma dětmi, třetí do sedačky na záda a šli jsme do revíru, obejít zásypy. Nesli jsme s sebou pro zvěř kukuřici, řepu, trošku sena, jablka,... prostě co dům dal. A když v mraze jiskřil sníh, všem zrudly tvářičky, rozhled daleký, až k Pálavě. A tak chodíváme každý rok, dnes již každý šlape sám :-)

10 rucuk rucuk | E-mail | 18. prosince 2009 v 17:27 | Reagovat

9-matko, pokud má člověk vzpomínky, nežil naprázdno, může být spokojený, přestože neměl život vždy lehký :-))

11 Pavlí­na Pavlí­na | E-mail | 19. prosince 2009 v 14:51 | Reagovat

2-rukcuk

Tento příběh jsem četla už včera, ale nebyla jsem schopna reagovat. Je to smutné, ale i tyhle vzpomínky mají místo v našem srdci a nikdy nezmizí. Chce to mít leckdy velikou sílu, zvládat nápor života. Nezbývá, než přát hodně síly.

12 MILA MILA | 19. prosince 2009 v 19:09 | Reagovat

Paní Růženko,

i na našem štědrovečerním stole bude, letos již podruhé, jeden talíř, u kterého zůstane židle  prázdná..však víte.

Jestli to kdy přebolí, nevím..............

pevné zdraví a šťastné vánoce  Vám  i vám všem.......

13 rucuk rucuk | E-mail | 19. prosince 2009 v 21:12 | Reagovat

12-MILA- vím a je mi z toho také smutno, když vidím, kolik lidí  jen kolem nás, známých bude letos samo, ani ti, kteří už po několikáté  nezapomenou, vím. Nepřebolí, nezapomenete, ale snad bolest časem otupí a pomůže alespoň trochu vědomí, že to byla úleva pro nemocného člověka. Horší je to u těch, kteří ztratili blízkého zdravého - úrazem, příp. cizím zaviněním. Raději na to nemyslet. Zdravím vás, napsala jsem vám v emailu , však to určitě přečtete.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx