Růženka.

1. června 2009 v 21:18 | Ruža z Moravy |  Z historie života

Růženka šla kolem plotu a dívala se. Ten plot byl kolem menšího dětského domova. Byla to jednopatrová budova, kolem ní zahrada, rozdělená na oddělení zeleninové zahrady, vzadu nizké ovocné stromy, mezi nimi skrytá čtyřsedadlová houpačka se stříškou, vedle menší hřiště s lavičkami a jednoduchými stolky kolem dvou stran. Byl to bývalý rodinný dům, který byl po válce upraven na dětský domov.


Pan ředitel byl velice spolehlivý, hodný pán. Bydlel naproti ve vilce a jeho paní dělala v dětském domově vychovatelku. Pak tam byla ještě jedna paní, která neměla své děti a proto se věnovala cizím. Její manžel dělal v domově údržbáře, topiče, vypomáhal, kde bylo třeba. Jedna zdravotní sestra, také jako vychovatelka, kuchařka, které pomáhaly vychovatelky zajistit i úklid, když byly děti ve škole. Většinou však ve všední dny chodily děti na oběd do školní kuchyně s ostatními dětmi. Domov byl v sousedství zdravotnického zařízení, takže měl vlastně dozor i po této stránce.

Škola byla těsně za dětským domovem a děti do ní chodily po skupinkách, podle tříd.
Jen pro dokreslení, bylo to takové rodinné prostředí, do kterého se i po letech vracely děti již dospělé a vychovatelkám říkali zásadně teto. Pokud se děvčata vdávala, zvala si je na svatby. Chlapci zase podávali zprávy, kde jsou, co dělají.

Tohle však Růženka zatím podrobně neznala. Jen ze školy, když spolužačky vyprávěly, co dělají v domově, kam chodí společně a podobně. Vídala je občas pomáhat na zahrádce, ale také si hrát na hřišti, houpat se, sedět s tetami na lavičkách a dělat drobné ruční práce nebo si číst.

Ona již 2 roky rodiče také neměla, bydlela u příbuzných. Neměla se špatně, ale bavit se musela většinou sama, jak uměla. Četla, běhala venku z kamarádkami či kamarády, ale měla dost povinností. Učit se moc nemusela, jen napsala úlohy a bylo to.

Jednou se stalo, že dětem z domova opravdu záviděla, nejen společnou zábavu. Dětský domov zažila, nebyl však takový domácký. Tady viděla, jak se děvčata občas přitulí k vychovatelce, povídají si s ní. To neznala ani ze svého nynějšího domova. Odvykla si a příbuzní ji brali jako člena rodiny, o kterého se musí postarat. Jako dítě, které by potřebovalo občas pohladit, jim už zřejmě nepřipadala.

Dívala se, jak se děti řadí ve dveřích do dvoustupu. Když přecházely kolem ní, zeptala se jich, kam jdou. Dnes máme divadelní představení- loutkové v Kaťáku. Tak se říkalo Katolickému domu. Kdy je začátek? Kéž bych mohla jít s vámi. Ale nešlo to, lístky měli na přesný počet.
Smutně odcházela domů, kde ji přivítali otázkou, kde se courá, jestli má napsané úkoly a že má ještě zametat dvorek.

Ten večer si vzpomněla na proplakané večery v dětském domově, kde byla před dvěma lety a v posteli pak znovu prožívala tu touhu po mamince a smutek pro tatínka. Srovnávala a měla pocit, že si moc nepolepšila, alespoň citově ne. Zůstalo jí poznání do života : střecha nad hlavou, oblečení a jídlo znamenají hodně, ale nejsou všechno, co člověk potřebuje.Člověk, hlavně dítě, potřebuje vědět, že ho má někdo rád a mělo by mít možnost a potřebu lásku vracet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 M.anon M.anon | 2. června 2009 v 13:54 | Reagovat

Opravdu pěkné i když smutné. A ta věta na závěr...je to právě naopak. Když má človíček dost lásky, klidně přežije, že střechou občas teče, že oblečení není podle poslední módy a chléb se nikdy nepřejí. Jenže... uvědomují si to dnešní děti? Myslím ty, které se starají jen o značkové oblečení apod. Nebo musí nejprve poznat něco zlého aby pochopily, kde jsou hodnoty?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx