Samota je zlá.

7. května 2009 v 22:31 | Ruža z Moravy |  Moje povídky


Seděla tiše, obracela listy knihy, již snad stokrát otevřené, neschopna se soustředit na jedinou větu textu.
Měla tu knihu ráda, po prvé ji četla jako mladé děvče, pak ještě párkrát, když nemohla občas v noci spát a raději se zabrala do známého a přece stále něčím novým překvapujícího textu.


kniha

Nevnímala čas, přivřela oči, zaposlouchala se do tiché melodie klavírního koncertu z CD, které si před chvílí pustila. Život jí probíhal jako už tolikrát před očima.

Nebyl zlý, ani zvláště těžký. Měla dobrého muže, kterého nedávno ztratila, jeden syn žil ve Vídni, kam odjel před několika lety , seznámil se tam s krajankou, vzali se a zůstali tam. Měli dobré zaměstnání, domů k mamince to nebylo tak daleko, občas za ní přijeli. Snacha byla docela příjemná, jen s dětmi nějak nespěchali a ona se tak těšila na vnouče.
Měla ještě jednoho chlapce, adoptovaného. Vzali si ho v době, kdy zjistila, že nemůže mít další dítě. Nechtěli jedináčka. Jejich chlapci bylo už 7 let a uvítal brášku, který už měl čtyři roky.
Byl v dětském domově , vlastní rodiče ztratil při dopravní nehodě, kterou jako jediný přežil, když se vraceli z dovolené. Měl tetu a strýce, ti ale měli 4 děti a nestáli o další. Dali ho do dětského domova a podepsali později souhlas s jeho adopcí . Chlapec byl ostýchavý, s dětmi si nehrál a jí a manželovi trvalo skoro půl roku, než začal být normální živé dítě.

Starší bráška mu také pomohl, choval se k němu tak , jako se normálně sourozenci k sobě chovají. Nedával mu najevo soucit, hrál si s ním, někdy se i hádal, ale malý věděl , že patří do rodiny a on za ním stojí a bude ho vždy chránit .

Měla z nich radost. Stalo se však něco, co jejich život obrátilo zcela naruby. Příbuzní chlapce totiž bydleli v domě, který patřil jeho rodičům, což zatajili před adoptivními rodiči . Při vyřizování dědictví ho jako poručníci dostali do opatrování- honem se tam nastěhovali. Nikdo už pak nezkoumal, jak je to s majetkem, když chlapce asi po roce od smrti rodičů dávali k adopci. Hospodařili s domem, jako by byl jejich. Když jim děti vyrostly a odcházely z domova, chtěli dům prodat a jít bydlet k dceři, která měla velký dům s přístavkem a potřebovala pomocníky k dětem.

Zjistilo se tak, že nejsou majiteli domu, byl majetkem synovce. Byl již tehdy plnoletý, právě dostudoval, sháněl si zaměstnání. Věděl, že adoptivní rodiče nemají zvláště velký byt, rozhodl se tedy, že si zaměstnání najde v původním bydlišti své rodiny.

Adoptivní rodiče měl rád, věděl, že si ho vzali za vlastního, své vlastní rodiče si docela pamatoval a měl také jejich fotografie.

Došlo tedy k tomu, že chlapci s nimi již oba nežili, vnoučata ještě nebyla a oni zůstali sami. Ještě
chodili oba do práce, tak to nebylo tak zlé. Žili poklidně, až jednou manžela odvezla z práce sanita do nemocnice a již se nevrátil. Nikdy se necítil nemocen, proto jeho smrt v důsledku infarktu všechny překvapila.

Nemohla se z toho vzpamatovat. V práci, mezi lidmi to ještě šlo, ale doma se cítila nešťastná, zbytečná. Zvířátko si brát nechtěla, ještě má pár let do důchodu, samotné ho nechat doma nemohla. Synové ji občas navštívili, přes neděli byla občas i u nich, ale nebylo to to pravé.
V práci měla kamarádky, občas se i sešly u některé z nich, ale nechtěla je moc často obtěžovat, měly své rodiny a práce i doma dost.

Chodila i na procházky, ale chyběly jí takové ty starosti i běžné radosti s někým, kdo by na ni doma čekal.

Blížil se den matek. Udržovali dříve tuto tradici, dostávala kytičku, uvařila slavnostní oběd a těšila se přítomnosti obou synů. Jak to bude letos? Docela na to zapomněla, uvědomila si , až když slyšela reklamu v televizi, ta byla však hlavně komerční, kvůli prodeji dárků pro maminky.

Se syny se občas telefonicky domlouvala, ale tentokrát nějak nevolali a ona se nechtěla připomínat. Neozvali se ani v sobotu. Bylo jí smutno. Měla uklizeno, upečené koláčky, co kdyby náhodou přijeli. Naložené maso na svíčkovou, kterou oba milovali. V neděli dopoledne honem všechno připravila, zadělala na knedlíky a pekla maso se zeleninou, aby to do oběda stihla. Byla neklidná, nikde nikdo. Když byla hotová, chodila neustále k oknu, jestli neuvidí přijíždět známé auto. Nikde nic.

Najednou se ozvalo zazvonění, utíkala ke dveřím , uvědomila si, že synové přece mají klíče, takže se zeptala, kdo tam je. Mami, otevři , prosím , nechal jsem tvoje klíče doma. Ve dveřích stál nejen starší syn se ženou, ale i ten mladší s dívkou, kterou již znala delší dobu. Květiny a malé dárky jí udělaly sice radost, ale to, že si udělali na ni všichni čas bylo pro ni vzácnější.


Zapomněla na chvíle, kdy byla sama a když se po dobrém obědě usadili do křesel a začali jí povídat co je nového, radostně ji překvapila zpráva, že u manželů čekají miminko a mladší syn se hodlá oženit, protože je u nich miminko také na cestě, žijí přece spolu už rok a půl a rodinu založit chtěli.
,,Už abys byla v důchodu, mami, budeme tě potřebovat ! " Byla to ta nejkrásnější věta, kterou v to ten den slyšela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Přemysl Čech Přemysl Čech | E-mail | 8. května 2009 v 8:14 | Reagovat

Pěkné... Já mám ještě tři roky...

2 +rucuk +rucuk | E-mail | 8. května 2009 v 12:19 | Reagovat

,,Mladíku", tak si již chystejte oblíbené činnosti   a nezapomeňte do nich alespoň rámcově zahrnout ženu, aby se necítila odstrčená.

3 Přemysl Čech Přemysl Čech | E-mail | 8. května 2009 v 12:24 | Reagovat

Má nejmilejší s vámi hlasitě souhlasí, hůř já s tím mladíkem...

4 +rucuk +rucuk | E-mail | 8. května 2009 v 13:19 | Reagovat

Náhodou, jako devítiletá jsem vozila v kočárku nynějšího slavného Pavla Tausiga, který byl moc hezký modrooký, kudrnatý chlapeček, už v něm seděl a hezky se smál- jen nevím jestli na mě nebo jen z radosti ze života. Takže furt jste určitě mladší než já a proto ten mladík :O))))) Pozdravujte paní, je vidět, že je rozumná....

5 +rucuk +rucuk | E-mail | 8. května 2009 v 13:20 | Reagovat

Pavel je ročník 1947- a jaký je z něho usedlý pán, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx