.



Něžná vzpomínka.

6. května 2009 v 2:05 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
S ohledem na to, že je to letos právě půl století -( hrozné, že) - mohu si dovolit vzpomenout na jedno takové malé zamilované intermezzo v mém životě.

Byl to vysoký, štíhlý, tmavovlasý , o rok starší , 20 letý chlapec s krásnýma modrýma očima. Chodil do pěveckého souboru jako já.



Bylo to zrovna v květnu, když jsme jeli autobusem do Olomouce zpívat a po vystoupení jsme byli všichni na nějakém filmu- zřejmě o osvobození- v přírodním kině. Seděli jsme zcela náhodou, aspoň já jsem si to myslela, vedle sebe. Měla jsem přes ruku světlý baloňák, který mi klouzal s klína. Pocítila jsem, že mě vzal za ruku, tak trochu jsem ztuhla, bokem se na něj podívala, ale díval se na film, jako by o tom nevěděl, že se držíme. Z filmu jsem nevěděla skoro nic, hlavou se mi honily myšlenky, proč já? Asi jen z dlouhé chvíle. Jak se to v kině traduje.

Při zpáteční cestě si sedl v autobusu ke mně, povídali jsme si tlumeně. Rád maloval, bavili jsme se o malířích, co se nám líbí a co ne. Říkal, že rád hraje na housle, já zase na klavír, chodil prý na strojní průmyslovku . Měli jsme dost společných zájmů, o kterých jsme si vyprávěli. Vzal mě zase za ruku, ptal se, jestli mi to nevadí. To byla otázka, že? Kdyby ano, stačilo svou ruku stáhnout.

Vystupovala jsem dříve než on . Slíbil mi namalovat obrázek a prý mi ho doveze. Bydlel 15 km od nás. Byla jsem jako v tranzu, uvědomila jsem si, že chodím s chlapcem, který je půl roku na vojně a nemohu si tedy začínat s jiným, přestože se mi moc líbil.

Také jsem tak trochu nevěřila, že by o mě opravdu stál. Jsem menší postavy a byla jsem tak trochu zamidrákovaná tou svou výškou. Jak jsem v té době vypadala, je vidět na fotce z té doby, kterou jsem ,,hodila" do článku o moderních účesech pro srovnání.

Asi za 14 dní, když už jsem na slib skoro zapomněla, čekal na mě před úřadem, kde jsem v té době pracovala, v ruce držel svitek převázaný mašličkou- nesl slíbený obrázek.
Šli jsme městem, pak parkem směrem k nádraží, byla jsem v rozpacích, zda mu říci, že se s ním nemohu scházet. Nakonec, nic v tom smyslu neříkal, tak jsem byla zticha.
Na konci parkové aleje , jsem od něj dostala obrázek, ptala jsem se ho co za něj chce. Pusu....
Byla to nesmělá, něžná pusa, s ohledem na denní dobu a tak trochu i stud.


Takže jsem měla ,,obrázek za hubičku". Dodnes to o něm říkám.

Nedomlouvali jsme se na ničem, vždyť jsme se dvakrát týdně viděli na souborových zkouškách.


Jednou jel ještě s kamarádem a já s kamarádkou ze zkoušky a doprovodili nás až do našeho města. Na ty zkoušky jsme jezdili do vedlejší vesnice každý z jiné strany. Při procházce k našemu domu jsem se od něj dověděla, že by se mnou chtěl chodit. Musela jsem ho zklamat a říci, že už chlapce mám. Mám pocit, že nás to mrzelo oba, ale ocenil to slovy, že si toho váží, když chci být věrná. Zůstaneme kamarády. Druhá a poslední pusa na rozloučenou a dobrou noc.

Obrázek jsem si dala zarámovat- je to krajinka kolem vodního mlýna, takové černočervené, tužkou a pastelkou malované zátiší. Mám ten obrázek dodnes.(viz foto) Nažloutlý je focen při umělém osvětlení, ten vedle ve dne.


Asi po patnácti letech jsme se náhodou setkali, když byl vyřizovat něco v práci, kde jsem dělala a potkali jsme se na chodbě. Popovídali jsme si, řekli své osudy, vzpomněli na naše setkání. Divil se, že mám ten obrázek zasklený, dokonce mi prozradil , že se mu líbily moje zelené oči. No tedy...

Proč toto píši? Je ten měsíc lásky a tohle bylo to nejnevinnější zalíbení, které člověk zažívá jen málokdy v životě. A je to již tááák dlouho, že už to ani není pravda.A pak, že člověk zapomíná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 6. května 2009 v 8:22 | Reagovat

Také mám svou kytici vzpomínek,která zamrzla v čase. Je zcela suchá,ale neztratila barvu a možná i vůni. Jde jen o to,nedomýšlet další vývoj .Bylo by to lživé. Stačí se jen sem tam potěšit jako připomínkou,že život byl přeci je pěkný.

2 +rucuk +rucuk | E-mail | 6. května 2009 v 8:58 | Reagovat

1-Byl, člověk si rád připomíná ty chvíle sladké, radostné, horší vytěsňuje, přestože také nezapomene. Hezkých vtahů nesmí být člověku líto, má na co vzpomínat a bůhví jak by  dopadl, kdyby to šlo dál.

3 matka matka | 6. května 2009 v 17:03 | Reagovat

Ten obrázek je krásný :-)

4 +rucuk +rucuk | E-mail | 6. května 2009 v 17:53 | Reagovat

Matko, mě se také líbí. Má to pečlivě vymalované. Snad to byla nějaká reprodukce, na tak mladého chlapce je to opravdu vypracované. Je tam dokonce jeho šifra K, Sch a rok 1959.

5 matka matka | 6. května 2009 v 18:05 | Reagovat

Věnoval se dále kresbě?

6 +rucuk +rucuk | E-mail | 6. května 2009 v 19:39 | Reagovat

Věnoval, ale zřejmě jen amatérsky. Přiženil se do blízké vesnice, náhodou si vzal jednu známou spolužačku mého bratra, ale slyšela jsem pak, že se rozvedli a dále nevím, jak to s ním později dopadlo. Při jedné debatě se známou jsem se dověděla,že přežil infarkt. A to zůstal štíhlý, tak nevím.

7 edita svatosova edita svatosova | E-mail | Web | 7. května 2009 v 16:29 | Reagovat

Hezké.

8 +rucuk +rucuk | E-mail | 8. května 2009 v 21:25 | Reagovat

Bohužel na fotografii ta kresba tak nevynikne. Nechala jsem původní rám, pasparta je zažloutlá, vypadá ten obrázek opravdu starobyle.

9 Laura Laura | 22. května 2009 v 1:34 | Reagovat

Ten obrázek je překrásný...Opravdu uměl kreslit. Život píše osudy a i já už se setkala s jeho smyslem pro humor, jen mi cestu klásce ukázal poněkud krutým způsobem. Přičtení tohoto příběhu jsem si vzpomněla na první lásku své matky.Byl krásný, doma jsme měli jeho fotografii, a říkal jí Čmeldínku... Rozešli se, už ani nevím proč a přesto do sebe zůstali zamilováni. Snad z trucu se matka za nedlouho vdala, ten den, na Staroměstském náměstí stál i on, a díval se, jak definitivně ztrácí to, co miloval. Kdyby byl vystoupil z podloubí, tak si matka z fleku vzala jeho. Po letech se potkali. Matka byla rozvedená, měla dceru a on byl ženatý. Tehdy jí nabídl, že se pro ni rozvede... Nechtěla rozvracet rodinu, odmítla to.

A aby zapomněla, znovu se špatně provdala. Neměla lehký život....

10 rucuk rucuk | E-mail | 22. května 2009 v 12:59 | Reagovat

Lauro, ten krásný ,,malíř" také nebyl v manželství úspěšný. Rozvedli se prý se ženou- viz kom.6. Nevím, zda bychom byli spolu šťastní, sama jsem se s tím chlapcem, kvůli kterému jsem si nezačala s druhým, rozešla. Je to popsáno v článku : Zavinila to vojna? Jsou v životě zvraty a obvykle lidé udělají chybu, které celý život litují a přitom stejně neví, jak by to dopadlo, kdyby s tou ,,láskou" žili. Mě se také jeden bývalý přítel zeptal, jestli bych se kvůli němu dovedla rozvést, jasně jsem řekla, že ne - kvůli dětem a nakonec jsem tehdy muže nechtěla ztratit jen kvůli nějakým vzpomínkám. Moc jsem na nehynoucí lásku nevěřila nikdy. Asi vlivem událostí v naší rodině a známých. V mých článcích jsou tyto různé příběhy dostatečně popsány.

11 dajen dajen | 7. června 2009 v 2:39 | Reagovat

krásná pohádka

12 rucuk rucuk | E-mail | 22. června 2009 v 22:19 | Reagovat

11- není to pohádka, možná to už v dnešní době málokdo pochopí, ale i tak to mezi lidmi bývá. Opravdu vzpomínka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx