Něžná vzpomínka.

6. května 2009 v 2:05 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
S ohledem na to, že je to letos právě půl století -( hrozné, že) - mohu si dovolit vzpomenout na jedno takové malé zamilované intermezzo v mém životě.

Byl to vysoký, štíhlý, tmavovlasý , o rok starší , 20 letý chlapec s krásnýma modrýma očima. Chodil do pěveckého souboru jako já.



Bylo to zrovna v květnu, když jsme jeli autobusem do Olomouce zpívat a po vystoupení jsme byli všichni na nějakém filmu- zřejmě o osvobození- v přírodním kině. Seděli jsme zcela náhodou, aspoň já jsem si to myslela, vedle sebe. Měla jsem přes ruku světlý baloňák, který mi klouzal s klína. Pocítila jsem, že mě vzal za ruku, tak trochu jsem ztuhla, bokem se na něj podívala, ale díval se na film, jako by o tom nevěděl, že se držíme. Z filmu jsem nevěděla skoro nic, hlavou se mi honily myšlenky, proč já? Asi jen z dlouhé chvíle. Jak se to v kině traduje.

Při zpáteční cestě si sedl v autobusu ke mně, povídali jsme si tlumeně. Rád maloval, bavili jsme se o malířích, co se nám líbí a co ne. Říkal, že rád hraje na housle, já zase na klavír, chodil prý na strojní průmyslovku . Měli jsme dost společných zájmů, o kterých jsme si vyprávěli. Vzal mě zase za ruku, ptal se, jestli mi to nevadí. To byla otázka, že? Kdyby ano, stačilo svou ruku stáhnout.

Vystupovala jsem dříve než on . Slíbil mi namalovat obrázek a prý mi ho doveze. Bydlel 15 km od nás. Byla jsem jako v tranzu, uvědomila jsem si, že chodím s chlapcem, který je půl roku na vojně a nemohu si tedy začínat s jiným, přestože se mi moc líbil.

Také jsem tak trochu nevěřila, že by o mě opravdu stál. Jsem menší postavy a byla jsem tak trochu zamidrákovaná tou svou výškou. Jak jsem v té době vypadala, je vidět na fotce z té doby, kterou jsem ,,hodila" do článku o moderních účesech pro srovnání.

Asi za 14 dní, když už jsem na slib skoro zapomněla, čekal na mě před úřadem, kde jsem v té době pracovala, v ruce držel svitek převázaný mašličkou- nesl slíbený obrázek.
Šli jsme městem, pak parkem směrem k nádraží, byla jsem v rozpacích, zda mu říci, že se s ním nemohu scházet. Nakonec, nic v tom smyslu neříkal, tak jsem byla zticha.
Na konci parkové aleje , jsem od něj dostala obrázek, ptala jsem se ho co za něj chce. Pusu....
Byla to nesmělá, něžná pusa, s ohledem na denní dobu a tak trochu i stud.


Takže jsem měla ,,obrázek za hubičku". Dodnes to o něm říkám.

Nedomlouvali jsme se na ničem, vždyť jsme se dvakrát týdně viděli na souborových zkouškách.


Jednou jel ještě s kamarádem a já s kamarádkou ze zkoušky a doprovodili nás až do našeho města. Na ty zkoušky jsme jezdili do vedlejší vesnice každý z jiné strany. Při procházce k našemu domu jsem se od něj dověděla, že by se mnou chtěl chodit. Musela jsem ho zklamat a říci, že už chlapce mám. Mám pocit, že nás to mrzelo oba, ale ocenil to slovy, že si toho váží, když chci být věrná. Zůstaneme kamarády. Druhá a poslední pusa na rozloučenou a dobrou noc.

Obrázek jsem si dala zarámovat- je to krajinka kolem vodního mlýna, takové černočervené, tužkou a pastelkou malované zátiší. Mám ten obrázek dodnes.(viz foto) Nažloutlý je focen při umělém osvětlení, ten vedle ve dne.


Asi po patnácti letech jsme se náhodou setkali, když byl vyřizovat něco v práci, kde jsem dělala a potkali jsme se na chodbě. Popovídali jsme si, řekli své osudy, vzpomněli na naše setkání. Divil se, že mám ten obrázek zasklený, dokonce mi prozradil , že se mu líbily moje zelené oči. No tedy...

Proč toto píši? Je ten měsíc lásky a tohle bylo to nejnevinnější zalíbení, které člověk zažívá jen málokdy v životě. A je to již tááák dlouho, že už to ani není pravda.A pak, že člověk zapomíná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 6. května 2009 v 8:22 | Reagovat

Také mám svou kytici vzpomínek,která zamrzla v čase. Je zcela suchá,ale neztratila barvu a možná i vůni. Jde jen o to,nedomýšlet další vývoj .Bylo by to lživé. Stačí se jen sem tam potěšit jako připomínkou,že život byl přeci je pěkný.

2 +rucuk +rucuk | E-mail | 6. května 2009 v 8:58 | Reagovat

1-Byl, člověk si rád připomíná ty chvíle sladké, radostné, horší vytěsňuje, přestože také nezapomene. Hezkých vtahů nesmí být člověku líto, má na co vzpomínat a bůhví jak by  dopadl, kdyby to šlo dál.

3 matka matka | 6. května 2009 v 17:03 | Reagovat

Ten obrázek je krásný :-)

4 +rucuk +rucuk | E-mail | 6. května 2009 v 17:53 | Reagovat

Matko, mě se také líbí. Má to pečlivě vymalované. Snad to byla nějaká reprodukce, na tak mladého chlapce je to opravdu vypracované. Je tam dokonce jeho šifra K, Sch a rok 1959.

5 matka matka | 6. května 2009 v 18:05 | Reagovat

Věnoval se dále kresbě?

6 +rucuk +rucuk | E-mail | 6. května 2009 v 19:39 | Reagovat

Věnoval, ale zřejmě jen amatérsky. Přiženil se do blízké vesnice, náhodou si vzal jednu známou spolužačku mého bratra, ale slyšela jsem pak, že se rozvedli a dále nevím, jak to s ním později dopadlo. Při jedné debatě se známou jsem se dověděla,že přežil infarkt. A to zůstal štíhlý, tak nevím.

7 edita svatosova edita svatosova | E-mail | Web | 7. května 2009 v 16:29 | Reagovat

Hezké.

8 +rucuk +rucuk | E-mail | 8. května 2009 v 21:25 | Reagovat

Bohužel na fotografii ta kresba tak nevynikne. Nechala jsem původní rám, pasparta je zažloutlá, vypadá ten obrázek opravdu starobyle.

9 Laura Laura | 22. května 2009 v 1:34 | Reagovat

Ten obrázek je překrásný...Opravdu uměl kreslit. Život píše osudy a i já už se setkala s jeho smyslem pro humor, jen mi cestu klásce ukázal poněkud krutým způsobem. Přičtení tohoto příběhu jsem si vzpomněla na první lásku své matky.Byl krásný, doma jsme měli jeho fotografii, a říkal jí Čmeldínku... Rozešli se, už ani nevím proč a přesto do sebe zůstali zamilováni. Snad z trucu se matka za nedlouho vdala, ten den, na Staroměstském náměstí stál i on, a díval se, jak definitivně ztrácí to, co miloval. Kdyby byl vystoupil z podloubí, tak si matka z fleku vzala jeho. Po letech se potkali. Matka byla rozvedená, měla dceru a on byl ženatý. Tehdy jí nabídl, že se pro ni rozvede... Nechtěla rozvracet rodinu, odmítla to.

A aby zapomněla, znovu se špatně provdala. Neměla lehký život....

10 rucuk rucuk | E-mail | 22. května 2009 v 12:59 | Reagovat

Lauro, ten krásný ,,malíř" také nebyl v manželství úspěšný. Rozvedli se prý se ženou- viz kom.6. Nevím, zda bychom byli spolu šťastní, sama jsem se s tím chlapcem, kvůli kterému jsem si nezačala s druhým, rozešla. Je to popsáno v článku : Zavinila to vojna? Jsou v životě zvraty a obvykle lidé udělají chybu, které celý život litují a přitom stejně neví, jak by to dopadlo, kdyby s tou ,,láskou" žili. Mě se také jeden bývalý přítel zeptal, jestli bych se kvůli němu dovedla rozvést, jasně jsem řekla, že ne - kvůli dětem a nakonec jsem tehdy muže nechtěla ztratit jen kvůli nějakým vzpomínkám. Moc jsem na nehynoucí lásku nevěřila nikdy. Asi vlivem událostí v naší rodině a známých. V mých článcích jsou tyto různé příběhy dostatečně popsány.

11 dajen dajen | 7. června 2009 v 2:39 | Reagovat

krásná pohádka

12 rucuk rucuk | E-mail | 22. června 2009 v 22:19 | Reagovat

11- není to pohádka, možná to už v dnešní době málokdo pochopí, ale i tak to mezi lidmi bývá. Opravdu vzpomínka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx