.

Chtěla bych podpořit akci, kterou na svém blogu "rozjela" Kitty a to na téma článků různých blogerek a blogerů Věřte-nevěřte. Víte-li o nějakém zajímavém článku, který by se do této kategorie hodil ozvěte se na http://diviznacka.blog.cz/ nebo na její email, případně zprávu autorovi, které jsou u ní k dispozici. Tam se dovíte bližší. Je to možnost upozornit na zajímavé články blogu- klidně i svoje.

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Příběh jednoho manželství.

16. března 2009 v 23:25 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
Moniku znala Věra od jejích 11 let jako klidnou, spíše tichou, pracovitou dívku. Znala její rodinu, zvláště maminku, z rodičovského sdružení. Byla to milá paní. Později ji již vídávala jen někdy, ale Monika se k Věře vždy hlásila. Vyprávěla jí o své velké lásce k Mílovi. Vdávala se dost brzy a časem se jim narodila krásná dvojčátka- dcery Jana a Hana.


Vše vypadalo idylicky, staly se dokonce sousedy na patře. Občas se setkaly, jen někdy krátce navštívily.
Monika si občas postěžovala, že je Míla dost lehkovážný. Nemůže si zvyknout, že má rodinu a odpovědnost , byl sportovec, ale jeho sportovní aktivity časem končily v hospodě a to pak měl vznětlivou náladu, vracel se domů opilý a když se ozvala, nadával, rozbíjel nádobí a dokonce lustr v kuchyni. Měl pak hrozné výčitky svědomí, odprošoval Moniku, kupoval bonboniery, někdy kytky. Prý ji má rád a holčičky také, ale neovládne se, když má upito.

dvojčátka

Odpouštěla mu, styděla se za jeho chování, omlouvala se sousedům za křik, který byl slyšet až k nim. Dokonce u Věry Monika zazvonila a prosila ji, aby ji tam chvíli nechala, než se Míla uklidní. Monika nebyla žádná křehotinka, ale když dostala po prvé facku, byla tak překvapená, že jí vyhrkly slzy a nezmohla se na reakci.
Věra jí poradila, aby se bránila a s Mílou ať si vážně promluví, až bude střízlivý a pohrozí odchodem z domu i s holčičkami. Její maminka jí slíbila, že by ji vzala domů, měli rodinný domek a místnost by se aspoň přechodně našla. Druhý den se přišel dokonce omluvit sám Míla Věře, že musí snášet jeho chování a sliboval, že se to nebude opakovat. Dokonce donesl i kytici na omluvu. Dala ji Monice. Na manželském životě se však jeho způsob života podepsal, aniž by si to Monika uvědomovala, hádky nabývaly na síle, děvčata se také chovala nemile. Sem tam se do všeho vložili rodiče, což na chvíli pomohlo.


Časem se zdálo, že bude vše dobré. Míla přestal chodit po úrazu kolena do oddílu a tím se důvod k návštěvě hospod snížil na minimum. Dokonce si vyměnili s jednou ovdovělou paní dvoupokojový byt za větší, také družstevní. Tím se stalo, že se Věra již s Monikou potkala jen občas a zpovzdálí sledovala její rodinný život.

Dvojčata rostla, byla zdravá, pěkná , mohli z nich mít jen radost. Jenže měl Míla více času pro sebe a s příchodem hracích automatů do města začal čím dál více chodit hrát . Zadlužil se, dokonce dal jednomu ,,chytrákovi" jako záruku jejich 3 pokojový byt .
Monika se to dověděla, až k nim do domu přišel ten věřitel s papírem o převodu bytu do jeho vlastnictví. Dal jim lhůtu k vystěhování . Míla utekl zbaběle ke svým rodičům, kteří se ho zastávali, protože otec nebyl o moc lepší a mama ze studu byla potichu. Také prý občas chodila s modřinami. Byla ale často nemocná, muže se bála a tak trpěla.
Později k nim ani raději nechodila. Monika se domluvila s rodiči, že si k nim do přístavku přestěhuje nábytek, aby o něj nepřišla jako o byt a nastěhovala se k nim do domku.

To byl hřebíček do rakve její trpělivosti. Zajímavé bylo, že k dcerám se choval Míla docela pěkně, nikdy je neuhodil, což by nakonec Monika nepřipustila. Nenechala se už dávno od něj bít, to ale zakročila její rodina - otec a pohrozil Mílovi, že mu nařeže, jestli na jejich dceru chytne.
Byl to chlap jako hora- Monika mu byla dost podobná. Rozvod byl nevyhnutelný, jinak by nemohla
Monika sehnat byt. Jako samoživitelka měla štěstí a dostala byt 2+k.k. v nástavbě činžáku.

Po čase potkala Věra Moniku , když jela z nemocnice. Monika byla navštívit svého bývalého muže, který měl rakovinu jater a bylo s ním zle. Bylo to vlastně asi rok po rozvodu a Míla odešel z jejich života docela . Zajímavé bylo, že byla vlastně jedinou návštěvnicí u Míly a litovala ho, že svůj život tak promarnil. Nebylo mu ani 40 let, když zemřel.

Monika žila dále s dcerami, našla si přítele, ale jen na návštěvy. Zatím se nevdala. Jedna smutná zkušenost jí prý stačí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 17. března 2009 v 7:55 | Reagovat

Jen na okraj, nebral sportovec  nekontrolovaně, zdravotně neschválené ( pašované) "bobule" s testosteronem? To by vysvětlovalo agresivitu i smrtelné onemocnění v maldém věku? Pokud ano stejně, se skutečnost nikdo nedoví. Nesvědomití tréneři chtěli jen výsledky a následky je nezajímaly.

2 matka matka | 17. března 2009 v 9:04 | Reagovat

Co život dal a vzal, toť otázka, jak kdo své "účty" vyrovnává.

3 Sidonie Sidonie | E-mail | Web | 17. března 2009 v 9:34 | Reagovat

Smutný, ale reálný článek... Ve škole jsme měli kurzy zabývající se domácím násilím, přednášely nám přímo pracovnice Persefony. Myslím, že podobný příběh by mohlo vyprávět hodně jejich lkientek...

Nar. soc.:

Těžko říct, jestli bral nebo nebral "bobule", ale jedno je prokázané: jakmile se v rodině už jednou domácí násilí objeví, děti mají tu obrovnskou smůlu, že se ve svém pozdějším životě postaví buď do role násilníka (obvykle muži) nebo do role oběti (obvykle ženy). Je to tedy prostě naučený vzorec chování...

4 +rucuk +rucuk | E-mail | 17. března 2009 v 9:57 | Reagovat

-1- Ten mladík hrál jen rekreačně a určitě to byla spíše ta možnost chodit s kamarády po tréninku na pivo i jiný alkohol. Ta játra si pravděpodobně ,,prochlastal", mohl být k tomu náchylný, jeho táta také dost brzy zemřel, ale nevím na co. V té době příčinu smrti v nemocnici moc neříkali, navíc byla jeho bývalá manželka, tak možná nazvali tvrdnutí jater rakovinou, to už se nedovíme. Možná se jen domýšlela, co bylo příčinou.

5 markéta markéta | 22. března 2009 v 12:28 | Reagovat

Mám podobný život za sebou. Pokud někdo více tíhne k alkoholu, gemblerství jde potom ruku v ruce.. Mně trvalo dlouhých 11 měsíců společného soužití, než jsem přišla nato, že ten člověk si nikdy v životě nezmění a bude vše jen a jen horší. Je obtížné se s takovým člověkem rozejít, když toho dotyčného milujete - proto s ním žijete. Ale člověk by si měl především vážit sám sebe a pokud ano, tak nelze spojovat život s někým tak nespolehlivým.. Nikdy si na mě fyzicky netroufl, ale nejspíš to bylo i tím, že ačkoliv jsem byla o hlavu menší, tak jsem měla a mám síly více než leckterý chlap.. Radím, stejně jako většina žen, které zažily podobné: po prvním zjištění ihned od něj pryč, povede to jen a jen k tomu, že se utrápíte Vy sama..

6 +rucuk +rucuk | E-mail | 22. března 2009 v 14:33 | Reagovat

5- V tom máte pravdu, že náprava je většinou téměř nemožná. Pokud nesouhlasí s léčením ihned, tak vycouvat... Možná by leckterá dívka měla hledět na to, zda se s tím mládencem seznámila v hospodě- pokud tam chodí, nemůže čekat většinou nepijáka- v práci, či jinde. Navíc jsou ženy, které se nechají již za svobodna uhodit a odpustí. Ne, ne, ne- hned pryč, konec, protože neovládnout se již tehdy, kdy spolu jen chodí a myslet si, že se to již nestane, když si ji vezme:o(((?

Každá ,,láska" přejde, když jeden druhého uráží, nadává mu. To už je v člověku zakódované a většinou to viděl doma a je to jeho vzor.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama






Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx