Peripetie života.

19. března 2009 v 17:59 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
Anna a Zuzana byly sestry. Zuzana byla vdaná asi dva roky, byla starší, Anička byla veselé děvče, nedávno oslavila krásných 16 let. V té době nebylo zvykem, aby děvčata chodila na zábavu sama, ale občas mohla jít se sestrou a jejím mužem.


Seznámila se s mladíkem, zamilovala se a začala s ním občas tajně chodit. Neznala ho moc dobře a nevěděla, že má bohatou nevěstu a ona je jen takovým zpestřením. Když zjistila, že je těhotná, svěřila se jen sestře, doma se to bála říci.
Zuzana vzala sestru k sobě do vedlejšího města, kde po svatbě bydlela, prý aby ulevila rodičům, kteří měli ještě dva syny.

Tak se stalo, že se po čase Aničce narodila dcera, kterou si osvojila hned po jejím narození Zuzana, která sama zatím děti neměla. Hana žila u ní a jak rostla, Aničce říkala teto. Nikdo ani netušil, že je její dcera. Možná, že rodiče to věděli, ale viděli v tom dobré řešení té situace. Mlčeli také.


Anička se vrátila k rodičům a poměrně brzy se provdala. Měli nejprve 2 syny, brzy po sobě , za pár let ještě dceru, která byla podobná na tatínka. Anička však onemocněla a když bylo nejmladší dceři 6 let a kluci byli již výrostci, zemřela.
Josef zůstal s dětmi sám a moc si s nimi nevěděl rady. Musel být skoro celý den v práci, dělal správce budovy, kde byl důležitý úřad. Jedinou výhodu, pro kterou toto místo vzal, byl služební byt. Znamenalo to sice práci od vidím do nevidím, protože tam dělal i údržbáře, topiče, domovníka. Dokonce vzal i část úklidových prací a děti mu musely pomáhat, podle svých sil.

Bylo proto velkou pomocí, když se k nim nastěhovala,, neteř " Hana, která dovršila 18 let.
Vařila jim, starala se o děti, pomáhala jak mohla. Vdovec Josef byl ještě poměrně mladý a chyběla mu zřejmě ženská něha. Tak se stalo, že byla najednou Hana těhotná a Josef to vyřešil tak, že si ji vzal za ženu.

Tehdy se Josef teprve dověděl od Zuzany, koho přivedl do jiného stavu. Dceru své zemřelé ženy, o které nevěděl! Jak se asi cítil a jak se cítila Hana, která to do této chvíle také nevěděla? Nikomu to neřekli, až mnohem později se to dověděla dcera, která to , kromě své nejbližší kamarádky, nikde neřekla.
Dcerce to bylo celkem jedno, na Hanu si zvykla, ale chlapci byli v tom věku, kdy několik let věku mezi nimi a Hanou způsobilo, že jí nemohli přijít na jméno. Zapomněli, že se o ně stará, nemluvili s ní a jak mohli z domova brzy odešli. On to nebyl ani celý rok po smrti matčině, asi tedy proto.
Rodina se rozrostla o dalšího syna.

Otec zemřel také za pár let brzy a dosud mladá vdova Hana si našla přítele, se kterým po jeho rozvodu žila poměrně šťastně a dlouho.
Přežila ho o několik let.
Také ale Josefovu dceru, která byla jen o něco starší než byla její maminka, když zemřela na rakovinu.

Klikaté cestičky života lidského, že?

Co bylo tehdy ostudou, dnes je běžné, někdy málem chvályhodné. Dobře, že takové děvče nikdo nezatracuje, ale stejně většinou to nakonec lehké nemá žádná. Na dětech se to stejně nějakým způsobem podepíše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zirk. Zirk. | E-mail | 19. března 2009 v 22:25 | Reagovat

To autorka,

proč nepíšete něco veselejšího, jen filozíofovat na problémy lidí, těch je dost, když k tomu přičteme sdělovací prostředky, tak by si člověk myslel, že okolí je jen pláč a nářek. Přitom je tolik zábavy - jen se umět bavit a být optimista a vidět okolí světle né zamračené. Toto nemá žádnou šťávu.

2 matka matka | 20. března 2009 v 7:34 | Reagovat

....Proč nepíšete něco veselejšího....

Protože takovýto je život. A že to šťávu má. Jen ji umět najít..

3 +rucuk +rucuk | E-mail | 20. března 2009 v 9:27 | Reagovat

-1- Zirk, ať koukám, jak koukám, ten běžný život je většinou neveselý, i když  jádro příběhu skutečného bylo možná ještě smutnější než popisuji. Snažím se najít vždy něco pozitivního v těch příbězích. Možná je to dáno tím, že mi lidé vypráví spíše o těch starostech, než příběhy veselé.

Nakonec nechci konkurovat  zdejším autorům humorných příběhů, připadalo by mi to přitažené za vlasy. Optimista jsem, jinak bych už tady nezacláněla, nemyslíte? Zřejmě jste nečetl mé povídání od srpna min. roku a ,,zajdete" právě jen na ty příběhy trudnějšího charakteru. Mám možná spíše suchý humor v článcích, které glosují  různé výzkumy. Navíc, způsob mého psaní je spíše heslovitý, což odpovídá dnešnímu poněkud uspěchanému způsobu života.

Holt Jirásek, Mór Jokai, Vicktor Hugo, Ch. Dickens,  a další klasikové jsou pro dnešní generaci ,,ztrátou času".

4 +rucuk +rucuk | E-mail | 20. března 2009 v 9:30 | Reagovat

2- matko, máte pravdu, kdo chce, jádro si najde. Není to jen  takové ,,plkání", poslední dva příběhy, jak je znají- přes změněné detaily a jména- zdejší lidé nebyly tak idylické ve skutečnosti ti lidé zažili,, bouřlivé" chvíle i v reakcích okolí.

5 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 20. března 2009 v 11:34 | Reagovat

Peripetie života nebývají veselé. Veselé příběhy se samozřejmě najdou s odstupem času, kdy tíseň přejde a humorné situace se vyloupnou, jaksi samy. Chce to čas.

6 mali.vata mali.vata | 22. března 2009 v 12:44 | Reagovat

Paní Růženko, píšete velice zajímavé příběhy a já je velice ráda čtu. I já mám ve svých komentářích často kritiku svých neveselých blogů, ale jednoznačně s Vámi souhlasím v tom, že i mně se lidé svěřují spíše se starostmi, jejich smutky a vědí, že u mě najdou alespoň slova podpory. Život příliš humorný není a i mně se trochu lépe píše o příbězích smutnějších než nějaké legrácky... Ale to již lidé na našich blozích vědí (i když to rozhodně není pravidlem) - za "pomurejšími" příběhy chodí například na můj a Váš blog, na veselejší třeba na Adrianu nebo Ivanu atp. Přeji Vám hodně štěstí a opravdu z Vašich článků vidím, že síly, odvahy a optimismu máte dostatek.

7 +rucuk +rucuk | E-mail | 22. března 2009 v 14:27 | Reagovat

6- máte pravdu, každý nemůže psát humorné příběhy a možná by to ani tak nevyznělo. Teď k těm ,,veselým" přibyl ještě Deryll, tam se můžeme zasmát, i když bych mohla také napsat o naší kočičce Mudle, jenže je s ní sice legrace, ale mám dojem, že již je tak vychovaná, že k těm počátečním legráckám se moc nevrátí. Navíc při tolika zvířátkách jak má  on, je situace jiná.Nakonec, černou kroniku nepíšeme, že? Jen tak glosujeme normální život.Zdravím.:o)))

8 yopa yopa | 23. března 2009 v 15:45 | Reagovat

Mně to připadá veselé a hravé. Natočit to, je to jen další brak, ale takhle to ujde. díky

9 +rucuk +rucuk | E-mail | 23. března 2009 v 16:37 | Reagovat

-8-Ve skutečnosti to nebylo vůbec jednoduché a k braku to mělo hodně daleko. Spíše by to byl film o lidských osudech nepříliš veselých a hravých.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx