Kavárna U Ruži- leden 2009

1. ledna 2009 v 20:30 | Ruža z Moravy |  Kavárny-povídání s lidmi



Tak vás vítám v novém roce 2009 a nabízím v obrázcích koktejly. To se do kavárny hodí, ne?



Jen tak na okraj, zde můžeme pokračovat ve vyprávění s panem Ivanem, předešlá vyprávění si můžete přečíst v minulém měsíci v kavárničce- o návštěvách. Myslím, že takto to bude lepší, protože než se člověk dostane ke konci, neví již co četl. Bude to přehlednější.
Snad se ještě někdo připojí s vyprávěním..třeba i o plánech do dalších časů, zážitky z Vánoc a Silvestra.

Bumbali jste, bumbali???? Jestli ne, tak si dejte............... a nakonec kávičku!!!!!!!!!!!!!


horký nápoj




Těším se na shledanou a hlavně na sdělení různých zážitků. V této kavárničce je kompletní vyprávění pana Ivana o dětství a mládí v době minulé.









 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (182)
Zobrazit starší komentáře

101 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 11. ledna 2009 v 18:05 | Reagovat

Ono se říká, že každý má v životě příležitosti, jen je rozpoznat.

V tom roce 1935, se v místě objevil český emigrant z Argentiny, který zde pořádal dědictví po rodičích. Slovo dalo slovo a Karel sondoval, jak jdou v Argentině na odbyt klobouky ( když viděl tu hučku, co měl  chápek na hlavě ). Nevěděl, ale slíbil, že se poptá a dá vědět.

Odjel a za měsíc přišel španělsky psaný dopis, že by firma vyrábějící klobouky uvítala spolupráci s evropským modelářem. Pokud má český výrobce zájem, firma by uvítala obchodní vzorek podle zaslaného modelu. Asi za 14 dní přišel poštou balík a v něm dřevěná forma, hrbatá, "chlupatá", z nevhodného dřeva, které nešlo vyhladit vybroušením. V bedně byla objednávka na kolekci podle vzorku v rozsahu 8 velikostí.

Mánek to zhodnotil slovy, to není pro lidi, to můžou nosit leda opice nebo kongonegři. Rozmýšleli nad tím, když přišla poukázka se zálohou 5 angl. liber, což bohatě krylo výrobu a zásilka šla na dobírku.  Mánek tedy rozhodl, ukážeme, těm kongonegrům, jak má vypadat správná forma. Vyřezali, čistě opracovali ( Mánek měl i strojní, poloautomatický kopírovací soustruh ),obrousili. Opatřili pevnou bednu, zabalili do slámy a odeslali. Za měsíc přišla vyplacená zásilka, děkovný dopis už německy a bedna s požadovanými vzory ( protože tamní klobučníci neznali "vídeňské noty", kterými se míry a tvary uváděly na papíře.

Souběžně přišla i objednávka na stovky kusů v jednotlivých velikostech. Dřevo sice Mánek měl, ale vyrobit to ve lhůtě 2 měsíců v žádném případě nemohl. Poslali spěšné psaní s omluvou. Mánek dostal nabídku, že firma vyrábí pro velký trh a velmi by ocenila zkušeného formaře, který dovede tak perfektní práci. Nabídli mu kompletní přestěhování, zajištění bydlení pro celou rodinu a zajištěné místo zatím na úrovni mistra s možností vedoucího výroby forem. Ještě několikrát si dopisovali, ten český světoběžník vše potvrdil česky, že firma byla z poslaných vzorků paf a mocí mermo chtějí, aby Mánek se synem převzali jejich formařinu.

Mánek rozhodl, kdepak, sliby se slibujou, hloupí se radujou. Tady mám svý jistý a až tam budu, tak si s náma vytřou řiť. Nikam se nehnu a hotovo. Tím padla potenciální možnost na zlepšení budoucnosti i pro Karla.

Za pobytu mimo domov si koupil nějakou garderobu, klobouky a v 28 letech oblečený, vypadal velmi aktraktivně. Při jedné posílce v Brně ho oslovila s dotazem nějaká elegantní slečna, slovo dalo slovo, měla čas na vlak a tak šli na procházku k dómu na Petrově. Slečna byla sdílná, dověděl se, že je dcerou zbytkového velkostatkáře někde od Rouchovan, je svobodná a jedináček,  zastupuje starého otce na obchodních jednáních. Konkretně v Brně byla vyjednávat prodej jatečného dobytka městským jatkám.

Karel také řekl co se zatím hodilo, že je svobodný, mají pozemky, je vyučený formařině, má vůdčí list a hledá lepší uplatnění než má zatím doma. Slečna na to reagovala jednoznačně. Líbíte se mi, tady máte adresu, když napíšete, přijedu Vám naproti ( někam na žel. stanici ) bryčkou, abyste si mohl náš kraj prohlédnout a s mými rodiči se seznámit. Karel tedy musil dát taky adresu. Domů přijel dost rozhozený. Zatím na něj žádná žena takový dojem neudělala, ale nenapsal. Zdála se mu moc sebevědomá a to ho odrazovalo. Že třeba neměla na výběr a léta ubíhaly, ho nenapadlo. Po třech měsících najednou byla slečna v baráku, s dotazem, kde je KAREL. Všichni byli paf, slečna si kriticky vše prohlídla. Nakonec Karel přijel s koňma, ty si prohlédla ještě pozorněji. Zašli na oběd do Národního domu, slečna šla hned na věc. Chtěla by se vdát a očekávala, že se Karel ozve. Má dostatečné peníze a statek bude jednou její, otec potřebuje zastání. Karlovi rodiče by se mohli přistěhovat do domu, který patří ke statku. Když zde vše prodají budou mít dobré zdroje na stáří, ona by jim zajistila zaknihovaný výměnek  ( nabízený dům míval dříve panský správce ). Chce aby se Karel do týdne rozhodl a přijel se dohodnout. To byla tedy pecka, Karel to ani rodičům neřekl, nikam nejel a agilní slečnu pustil k vodě. Zase jedno zbohatnutí uteklo.  ( Vzpomněl na tu situaci v době, kdy byl odsouzen jako neplnič dodávek slovy, teď už bych byl v kriminále jako jiní statkáři )..

102 rucuk rucuk | E-mail | 11. ledna 2009 v 19:30 | Reagovat

Jo, někdy je zlé i k něčemu dobré.... čekáme na pokračování...

103 MIRA MIRA | 11. ledna 2009 v 22:13 | Reagovat

Tak jsem se dostal až na konec úžasného vyprávění. Pane nar.soc. - děkuji. Dneska jen tak neusnu.

104 matka matka | 12. ledna 2009 v 7:48 | Reagovat

MIRA

No vidíš, a to jsi jen četl. :-)

Život někdy ale přináší i to, co nemá. No a pak je důležité občas zakukat, viď. A dík. :-)

105 rucuk rucuk | E-mail | 12. ledna 2009 v 9:15 | Reagovat

No vidíte a to pan Ivan myslel, že lidi nemají  zájem o jeho psaní, vždy se někdo najde. Tak do toho, místa je tu dost.:-))I když, moc veselé to není...

106 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 12. ledna 2009 v 17:01 | Reagovat

Děkuji za uznání, nevím jaký život kdo prožil. Aby byl veselý a zábavný, bez starostí, to by chtěl každý i Karel.

Od r. 1936 na něj ovšem přešla pracovní odpovědnost  za stav Mánkova majetku. Sám si už vyzkoušel, že vyniknout a zbohatnout není ani lehké, ani levné. Doma měl své jisté a postavení se mu vylepšilo. To ho ukolébalo do sebeuspokojení, měl už jakýsi pojem o věcech a také malý příjem z podílu na prodejích z hospodářské činnosti pro Mánka. Koupil si sportovní kolo a po práci si volil své naplnění času. Nemám přímé důkazy, ale pověsti od důvěryhodných lidí uváděly, že sukně se kolem Karla točily v několika vesnicích současně. Asi to byly pro něho v té době důležité hodnoty. Táhlo se to ve volném a nijak neomezeném ( nějaké nakládačky bez trvalých následků se nepočítají ) stylu až do seznámení s mojí matkou ( viz 11).

Za mobilizace podzim r. 1938 byl povolán a jako četař byl pověřen se svěřenou  četou pečovat o mobilizované koně, na nějakém zabraném německém statku u Jihlavy. Měl tam dost starostí. Maníci byli i Němci, kteří se netajili odporem ke službě. Mobilizovaní koně byli od německých sedláků, různě zdravotně poškození ( průjmy, poškozená kopyta zakováním hřebíků do kopyt ) a plukovní veterinář je léčil, s asistencí ošetřovatelské čety. Někteří Němci, ale léčbu mařili a tajně koně zneschopňovali. Karel, jako velitel na statku měl odpovědnost, ale pravomoci pramalé, se sabotážemi se v rozkazech nepočítalo. Drzost Němců rostla, až došlo ke krádeží koní souběžně se zběhnutím vojáků. To už šlo do tuhého. Karel byl pokárán za nedostatečný dozor a kontrolu strážní služby. Stráže vypověděly, že byli přepadeni přesilou ordnerů a jen tím, že mlčeli a nechali zloděje projít, si zachránili život. Také vypověděli, že ta hlavní skupina si přijde pro koně, až budou vyléčeni a běda každému, kdo by jim bránil. Rozkaz z pluku zněl, neprovokovat německé obyvatelstvo a naopak menší německé provokace přehlížet. Jenže 5 koní a dva zběhové není žádná malá provokace.  

Byla přijata rázná opatření, přisunut kulomet, pistole se světlicemi a obranné granáty. Vojáci německé národnosti  byli odveleni a doplněni vojáky národnosti české. Stráže byly zdvojeny a na půdě seníku byl umístěn kulomet, který mohl postřelovat prostranství za statkem směrem k lesu, kde bylo nesklizené brambořiště, odkud ordneři přišli. Dvě noci byl klid, třetí noc se strhla potyčka u strážního stanoviště, vypálené světlice ozřejmily útok nekolika desítek  lidí ozbrojených pistolemi a brokovnicemi. Po vypálení varovné dávky z kulometu, zaútočili  a byli další dávkou zastaveni a postřeleni.

Německé povely ozřejmily, že šlo o diverzi. Ráno bylo brambořiště prohledáno a jeden zběh nalezen zabitý, další civil rovněž a dva těžce zranění. Ti později vypověděli, že ordnerský oddíl si chtěl opatřit koně pro jízdní přesuny a zbraně, k čemuž měli napomoci i němečtí vojáci. Bylo dohodnuto, že z ustájení vypustí koně a za vzniklého zmatku ve tmě dojde k přepadu. Celý statek byl okamžitě evakuován a v pozdějším přesunu po odstoupení pásem po Mnichovské dohodě demobilizovali koně. V základním stavu, s povozy a houfnicemi se  pluk stahoval k Brnu. V blízkosti Rouchovan se zastavili a na zbytkovém statku fasovali krmení. Karel tam zahlédl "slečnu" v plné aktivitě, jak profesionálně jednala se zastupci armády, podepisovala příslušné papíry. Při tom zjistil, že je vdaná, manžel jako důstojník byl mobilizován a vše je teď na ní. Nic dalšího se nedověděl, protože hned postupovali dál směrem na Kuřim a Českou u Brna, kde byli později i demobilizováni.

Když se vrátil domů, vyhledal ho důstojník v záloze, správce školního statku v Žabčicích, že má pro něj tajnou práci.

Ve Vojkovicích ( připadly do Říše ) se ustavil ordnerský oddíl.

Od jara se pravidelně dotazovali mladíci z tamních statků, jest-li už přišly z Německa objednané součástky k zemědělským strojům. Bylo to dost nápadné a tak jeden železničář-legionář uvědomil četnictvo a jiný legionář-četník dostal rozkaz, věc sledovat. Nakonec v září 1938 přišlo z Německa pět těžkých beden "součástek". Železničář je ohlásil četníkovi, ten je nechal tajně otevřít a byly v nich pušky, pistole, munice, samopaly a ruční granáty, vše nové nakonzervované. Stačilo to na vyzbrojení čety cca 30 lidí. Zásilky byly deklarovány jako ztracené s vyhlášeným pátráním v rámci železnice a uschovány tajně na nádraží. Po Mnichovu byl uvědoměn správce  Blahoš Čermák ( byl plánován jako oblastní velitel Obrany národa ) o zbraních. Převážel je služební bryčkou s pomocí utajených pomocníků po jedné nebo dvou kusech na statek, kde je ukryl. Poslední transport dvou beden s pomocí Karla proběhl v listopadu 1938. Karel byl také při tom, když byly zbraně pro jedno pětičlenné družstvo, připraveny ke zkušební střelbě zbrojmisterem, který na statku dělal opraváře strojů. Ke zkoušce 2 pušek a tří pistolí došlo ve sklepě staré školy, kde bydlel pan řídící Coufalík, neohrožený vlastenec a místostarosta. Na vzdálenost 30m ( vchodová chodba + délka sklepa byly zbraně "zastříleny" a později předány "pohotovostnímu družstvu". Po březnu 1939 začalo po zbraních pátrat Gestapo a došlo až na statek. Zbrojíře zatklo z jara 1942 a zemřel v Osvětimi, Správce zatkli  na podzim  a byl zastřelen. Řídící Coufalík nebyl gestapem zachycen a Karla zatkli pozdě na podzim 1942, ale neměli kromě dohadů žádné důkazy.  Zbrojíř ani správce nepromluvili. Přesto se Gestapo podílelo na 4 popravách nějak souvisejících s těmi ztracenými bednami. Nikdy se už nezjistilo, kam se ty zbraně skutečně dostaly a čemu posloužily. Karel při tom "zbohatl" o zkušenost z Kounicových kolejí, která mu dopomohla "dospět" ( viz 14 ).

107 rucuk rucuk | E-mail | 12. ledna 2009 v 17:32 | Reagovat

Zajímavý obrázek našeho pohraničí -tedy ten váš tata měl zážitky!!!

108 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 12. ledna 2009 v 21:47 | Reagovat

107 rucuk

Paní Růženo, za to můžete vlastně Vy!  Mně by snad ani nenapadlo psát o těch zašlých dobách. Když jste začala popisovat osudy lidí ( já se v tom těžko orientoval ) tak mi přišlo snesitelné ověřit si, jest-li ty historie mých předků stojí za práci ( dvěma prsty ). Sama vidíte, že je to kusé, původní příčinou bylo moje seznámení se ženou. K tomu je teprve v různých etapách přilepeno vyprávění o mojí matce a následně i otci v jistém úseku jejich života. Možná bych měl ještě přidat jejich další působení v JZD po r. 1962, kterého jsem byl očitým svědkem. Je to jen běžná etapa dožití do důchodu, i když se v ní něco přitrefí.

109 Marbuša Marbuša | 13. ledna 2009 v 14:38 | Reagovat

nar. soc. Moc děkuju za Vaše vzpomínání. Takhle - na událostech jedné konkrétní rodiny by mohli ve škole učit děti, ne jen vykládat, že byli lidé chudí a že museli moc pracovat.

Vytiskla jsem si první část na cestu domů z práce a dneska zbytek, tak se těším.

110 MIRA MIRA | 13. ledna 2009 v 14:43 | Reagovat

[108] nar.soc.,

Určitě se přimlouvám za přídavek. To by měli číst rozjívení mlaďoši! Jenže to by to muselo mít rozsah do tří minut a ještě ve formě klipu.

111 rucuk rucuk | E-mail | 13. ledna 2009 v 16:39 | Reagovat

Pane Ivane, jestli jsem vás k tomu vyprovokovala, tak je to dobré. Patřím  sice k pamětnicím ledačeho, ale člověk všechno nezná a takto zblízka je to dobré poznat.,, Město" pozná lépe práci lidí na venkově a  možná si pak  budou lidi bližší a nebudou se dohadovat, kdo to má lehčí. Každý svým způsobem. Na venkově je čistší vzduch a lepší soukromí, dnes už i pohodlí a ve městech je to,, všechno pohromadě "a horší vzduch.

Tak už se nenechte prosit a pište dál, vše co si pamatujete- než to ,,zapomenete":-))))))))!!!!!Navíc jsme v lednu, v letošním roce, takže se to dá najít lehce...

112 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 13. ledna 2009 v 16:52 | Reagovat

Jen několika větami zhrnu peripetie mých rodičů v letech 1960 a 61. Jejich život se od ledna 1958, kdy byli postupně "vstoupeni" do JZD radikálně změnil. Kromě krávy a kozy, přišli o chov všech větších zem. zvířat.  Ovšem péče o ty zbylé najednou byla náročnější. Neměli už potah, vše se musilo opatřit ručně, dovézt na nově zakoupené "rikši", platit JZD potažní práce na "záhumenku" ( i když jen zápočtem ). Dokud otec předsedoval ( 1959 ) tak to ještě šlo, měli nějaký příjem v hotovosti. Od dubna r. 1960 už pracoval s potahem a za mizerné normy si nic moc nevydělal ( tehdy se vyplácela záloha na prac. jednotku ve výši 50% ). PJ byla na plánovaná na 24 Kčs ( rok předtím to vyšlo, měl předsednické 2,5 PJ denně t.j. za průměrně 26 dní 65PJ a záloha 780.-Kčs ). Rok na to měl průměrně 40 PJ měsíčně a na záloze 480.- Kčs.

Matka pracovala v porodně prasat s průměrem 1,2 PJ denně t.j. asi 31 PJ a na záloze 370.-Kčs. Horší bylo, že hospodaření pod vedením Křesťana nevyšlo a doplatky byly jen 6.-Kč na PJ.

Obvyklé Fandiny zdroje, meruňky, mléko, vajíčka, ořechy, vše bylo pryč. Karlovo povoznictví jakby smet. Z těchto příjmů se jim žilo velmi těžce. Když jsem přijel z vojny na opušťák po 8 měsících, musil jsem mít i na zpáteční cestu ( 55.- Kčs ).

Přišli združstevněním stodoly i o zahradu, kam se nasomrovaly potažní vozy a potažní nářadí. Všechny stromy postupně byly odřeny a uschly, rybíz, jahody, rané brambory, okurky, zelenina, ta možnost byla pryč. Karel uzavřel dohodu s lidmi, kteří nebyli v JZD a měli vhodné pozemky zatravněné, že je na svůj náklad rozoře a o výnos se podělí. Měl známého v zem. zásobování, kde vykládali vagony s volně loženými  hnojivy a úlet z pásu nikdo nečistil. Mohl si to odklidit a za symbolický poplatek odkoupit. Znal hnojiva i jejich mísení a tak  se včas staral o odklizení vhodné kombinace. Samozřejmě se s tím tahal na rikši a hnojil ta rozoraná pole. Měl z toho produkci krmení a rozšířili si chov drůbeže, králíků a výkrm dvou prasat. Pro získání bílkovin pěstovali dost fazolí, pro přímý prodej a nestandard pro spotřebu ve výkrmu. Po roce si takto stabilizovali příjem. Jenže skupina KSČ při JZD na to poukazovala a Karel se musil rozhodnout, buď přijde o "záhumenek" ( vinohrad, který byl už v plodnosti ) a kousek úrodného pole nebo o to, co obdělává mimo stanovy JZD.  

Naštěstí měli už nějaké peníze, pustil pole k vodě a nakoupil opětovně Sojapyl a zvířectvo krmili řepou a plevelem s přídavkem bílkovin. Stálá produkce vajec, kuřat a králíků jim  umožňovala vylepšit si příjmy, když šlo JZD pod vodu. Také prodej hroznů vinařským závodům už byl znát.

Když jsem se vrátil z vojny v březnu 1962 dali mi v JZD traktor.

Družstvo se sloučilo ze tří vesnic a mělo už 1000 ha a lidi na práci nikde. Kdo mohl zdrhl za prací do Brna. Mně si hlídali a byl jsem v JZD jako brigádník za hotovou mzdu (  zimě 600.-Kčs, v létě a na podzim 1200.-Kčs ). Matka získala dědictvím pozemek a hned mi ho darovala, aby nebyl združstevněn. Zoral jsem ho traktorem, postříkal herbicidem, otec tam naházel hnojivo a vyrostla kukuřice ( americká ) se dvěma klasy, 3m vysoká.  Zase bylo dusno. Prý jsem ve společné domácnosti a nemohu mít nezdružstevněný pozemek. Kromě toho ten pozemek ( po dědovi Rudolfovi ) měl 62 ary, z toho ale 13 arů neplodných, takže měl méně než 50 arů orné půdy a nebyl zatížen dodávkami.  Jenže strana nechtěla kapitulovat před takovou maličkostí ( na pozemku byla nastříkána tříletá dávka herbicidu a mohla tam být jen kukuřice ). Pozemek jsem na výzvu strany (tehdy jsem byl v KSČ) iniciativně předal z zasetí ozimé pšenice. Z jara bylo pole jako koleno, herbicid pšenici zničil a JZD pozemek opustilo. V květnu jsem tam s tichým souhlasem agronoma zasel kukuřici ( jako na zkoušku ). Později jsem ji ručně vyjednotil, ručně sklidil a menší část úrody zavezl do JZD ( vše zdarma ).  JZD poskytlo stroj a osivo, já práci a hnojivo, podílově jsme se rozdělili a dostal jsem pochvalu za iniciativu mladých komunistů. Tím bylo už na pořád rozhodnuto. Jen družstevní podíl se umenšil, protože jsem opatřoval vše a JZD nic.

Bohužel, rodiče to považovali za automatismus a chtěli po mně i podíl ze mzdy. Tam už nastalo další kolo debat.

113 rucuk rucuk | E-mail | 13. ledna 2009 v 21:15 | Reagovat

Tedy, nezlobte se, ale to byli nějací divní, ne? Vždyť jste měl svou rodinu a musel ji živit.

114 matka matka | 13. ledna 2009 v 21:44 | Reagovat

113 rucuk

Hlína je hlína.

U selských rodů ledacos trochu jinak funguje.

115 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 13. ledna 2009 v 21:47 | Reagovat

113 rucuk

V tom máte pravdu. Rodiče si nějak vykalkulovali, že bych jim měl pomáhat i mimo platbu za bydlení. V JZD to pro mne nebylo motivační. Sice jsem prošel zimními kurzy zem. chemizace, mechanizace a získal i oprávnění na pásové traktory a kombajny, ale mzda pořád nic. Zapsal jsem se v r. 1962 na dálkové techn. zem. studium. Tam jsem se seznámil s jedním předsedou JZD, který mi nabídl místo v Zaječí na Břeclavsku. Byl jsem tam ve funkci rok a v r. 1966 jsem ve zlém odešel se špatným stranickým posudkem rovnou na traktor do STS Brno, kde jsem to vydržel dalších 25 let a 7 let v různých uvolněných a technických funkcích do důchodu. O mne ale nejde. To jen na vysvětlenou.

116 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 13. ledna 2009 v 22:24 | Reagovat

Sloučení JZD ze tří vesnic mělo katastrofální následek.

U nás se zredukovaly potahy a otce se stal "pěšák". Chov prasat se zrušil a převedl do sousední vesnice. Dřívější rivalové z jednotlivých JZD měli najednou "tahat" spolu.

Naplánovaná jednotka 18 Kčs, k výplatě 80%. Otec se chopil pilky a dal se do řezu meruněk o ošetřování družstevního vinohradu. Postřik jsem zajišťoval strojně já s pomocníkem.

Matka byla přidělena do míchárny krmiv, specielně ke šrotování vojtěšky pro prasata. Byla to nejhorší práce. Plno prachu, průvan, dřina za nic. Když jsem to viděl, daroval jsem ji respirátor a ochranné brýle, musili ji koupit kombinézu a  rukavice. Hlavu si zamotala starými šátky a stejně byla vždy jak ze Shary, obalená prachem. Nikdo to nechtěl dělat, ale s těmi pomůckami se to dalo vydržet a nějakou jednotku získat.    

Otec v zimě dělal údržbáře přes dřevěné věci a stavěli polní mlat s dřevěnými zásobníky. Tím měl také zajištěný příjem.

Na to sloučení jsme doplatili všichni, protože 20% na PJ už vyplaceno nebylo. Mnoho lidí vzalo roha, já do jiného JZD.

V dalším roce byl otec stažen z vinice a poslán stavět provizorní přístřešky pro prasata na výkrm. Dostali vyřazené telegrafni sloupy, ty se zakopaly, nabily se na ně ráhna, nahoru střecha pokrytá lepenkou, z jedné strany koryta, nad ně zásobníky s rourami do koryt. Do roury řetěz, přibitý v korytě a byla samokrmka pro 100 prasat na světě. Postavilo se jich pět, přivedlo potrubí a instalovaly napaječky, z iedné strany se přístřešek obložil balíky slámy a bylo hotovo. Nahnali tam běhouny ( 30kg ) nasypali směs do koryt a zásobníků, silně nastlali slámu a funkcionáři si potřásli rukama. Otec radil obtáhnout objekty pletivem, ale to bylo odmítnuto. Za dva dny, se prasata prokousala dolními ráhny a přes balíky zdrhla. Areál JZD nebyl dobře oplocen a všechna prasata se už nikdy nechytila. Došlo na oplocení každého objektu a ještě obitím deskami. Vše bylo založeno na louce a za měsíc se prasata ploužila po břicho v marastu. Nezbylo než  postavit další "ubytovnu" s přenosným koridorem, kam se přehnala, aby bylo možno svinčík vyčistit. Nakonec se ukázalo, že úspora "živé práce" pomocí rychlé samokrmky nic neřeší, kromě smradu a svinstva navíc. Když přišla zima, sníh zatížil provizorní střechy a stavby se začaly bortit. Rychle se vše vystěhovalo prodejem na jatky a stavby se rozebraly na spálení.

Otec si pochvaloval, když se bude tak turecky hospodařit, budu mít práci pořád. Jen těch peněz bude čím dál tím míň, jsem dodával, když mi to popsali.

Rodiče chovali drůbež a já měl ze svého pozemku také úrodu a měli jsme každý svoje slepice i kachny. Pech byl v tom, že mladý pes si občas s některou pohrál a matka to vždy rozsoudila, pes vám zabil kuře, pes vám zakousl kačenu. Hergot, já na to, jak to ten pes pozná, když to nerozpoznám ani já? Žena mi radila nech to být, to za hádku nestojí. Prodáme kukuřici i brambory a koupíme si to bez hádek.

117 matka matka | 13. ledna 2009 v 22:47 | Reagovat

A dal jste si říct?

118 Josef Sedláček Josef Sedláček | 14. ledna 2009 v 14:24 | Reagovat

Ten polní mlat, to bylo co, pane Ivane?

Dobrý den

119 rucuk rucuk | E-mail | 14. ledna 2009 v 17:54 | Reagovat

A  to je nezajímalo,, týrání zvířat," to s těmi prasaty asi nic jiného nebylo, že?

120 matka matka | 14. ledna 2009 v 18:52 | Reagovat

Se zvířaty se zachází různě, někdy také hrůzně.

Před několika málo lety, zde poblíž, kdosi nalil do hrantů (teda koryt z umělé hmoty) v prasečáku hořlavinu a zapálil. Brzy ráno na Nový rok. Nechtějte vědět, jak některá zvířata dopadla a co před tím zkusila..

121 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 14. ledna 2009 v 19:16 | Reagovat

118 Josef Sedláček

Polní mlat bylo zařízení pro rychlý příjem zrní od kombajnu, k přečištění, případně k dosušení s expedičními zásobníky na odbyt zrní a odpadů.

To se vybouraly štítové zdi ze sousedních stodol natahaly se el. kábly horem, umístily se příjmové násypníky, dopravníky k předčističce, od ní k čističce nebo sušičce. Vytříděné a usušené zrní se tehdy ještě pytlovalo, nakládalo a odváželo do výkupních závodů "od mlatu státu". Tehdy se stím začínalo a bylo to každý pes jiná ves. Stroje měly různé výkony a různou spolehlivost. O tim vím dost s prace s kombajnem. Kde to měli zfackované tam jsme v nejvhodnější době pro sklizeň prostáli mnohé hodiny na poli, protože příjem zrní nestačil na sklizňovou kapacitu kombajnů. Celé se to zopakovalo v letech 1975 při tak zv. skupinovém nasazení kombajnů. To se prostála na brigádě i polovina směny  v podstatě zadarmo, protože se to napsat nesmělo. Psalo se oprava, provedení.

Jednou jsem do výkazu napsal Zjištění závady, individuální

kontrola, Vyrovnání vidličky a Podávací lžíce za studena ( když jsme dostali zmuchlané hliníkové příbory k jídlu na poli ) a dostal jsem zaplaceny 4 hodiny.

122 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 14. ledna 2009 v 19:20 | Reagovat

119 rucuk

No týrání asi ne, měly co žrát ze samokrmícího násypníku, vodu z napaječky, prase se rádo rýpá a bahní, pak se slezou do jednoho místa ( lehárny ) a tam na sobě blaženě chrní. Jen nesmí mít průvan a ten byl eliminován obložením balíkovanou slamou.

123 rucuk rucuk | E-mail | 14. ledna 2009 v 19:51 | Reagovat

Tak to jo, mnohdy v soukromém chlívku to nevypadá bůhvíjak.

124 Josef Sedláček Josef Sedláček | 14. ledna 2009 v 20:23 | Reagovat

121

aha :-))

125 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 14. ledna 2009 v 20:31 | Reagovat

To sloučení do většího družstva mělo za následek zvýšení ničivé kapacity. Byly najednou dva a později tři pásové traktory a stromy v polích, které se scelovaly, to hned pocítily. Našich padesát třešní padlo v prvním předjaří. Ve druhém padly všechny naše meruňky a začala se připravovat větší výsadba vinohradů. Ten podzim jsem už jezdil s tím třetím pásovým traktorem, oral vyměřené hony, pařezy, hraniční kameny,

malé protierozní meze, vše jedno. Otec se přišel podívat a kroutil hlavou, co se dá v krátku zničit. Přijel velký pásový traktor s radlicí  z STS, rozhrabal staleté protierozní meze i s kameny v nich, zoral to do hloubky 80 cm a z jara se sázel vinohrad. Otec jako "odborník"  to vedl ( potajmu jsem mu radil z učebnice a praktického výcviku, který jsem měl z vinařské školy ) a v pozdějších letech na těch asi 15 ha v sezoně trvale pracoval a vedl četu. Ještě později získalo JZD velký starý barák s dvoulodním sklepem, Barák přestavěli, vybudovali v přízemí lisovnu a JZD se dalo do výroby vína. Tato aktivita byla nanejvýš nutná aby se družstvo k něčemu dostalo. Stroje, stavební materiál, elektromateriál, ale i hnojiva, osiva a jejich výhodný nákup, včetně zpeněžení jatečných zvířat, vše se musilo zapít. Nějaké sukně k tomu a JZD najednou "papírově" prosperovalo. Jenže otec s těmi "dárky" trávil odpolední, večerní a noční hodiny. Ráno musil do práce, jako by se nemetlo a za to měl sklepmistrovský fixní příjem. Navykl si popíjet a když  se jednou z nějakým lumpem, kterého znal z minula ve sklepě chytl, byl vyhozen ráz na ráz . Do sklepa se nastěhoval sklepmistr "soudruh", který ho dokopal do JZD ( byl vyučený slevač, jinak politický pracovník OVKSČ pro zemědělství ) v té době už byl ve třetí hospodě a zase s maňasem. Tentokrát už mu hrozil kriminál, tak se zašil do JZD, jako kádrová pomoc. V pití ho nikdo nepřemohl, vážil 140 kg, salámy pojídal po šiškách. K práci ve sklepě si vyžádal další dvě síly. Chlastali tedy v triu. Sudy zaplesnivěly, roztočené víno vyčichlo, jak si dávali tlačenku s octem a cibulí zavlekli octění do sklepa a sudy se naoctily. Za dva roky letěl "soudruh" i s pomocníky, protože uctili odcťákem i výroční členskou schůzi. V r. 1965 jsem z JZD odešel do jiného, ale po roce jsem zakotvil, jako kvalifikovaný traktorista  v STS Brno. Tam jsem měl možnost půjčit si traktor, pluh i další nářadí. V klidu si obdělat vlastní pole, přibrat od jiných lidí jejich ladem ležící pozemky a každoročně si vylepšit příjem. Zasel jsem ty plochy obilím, sklidil půjčeným kombajnem, rodičům odsypal za bydlení a něco navíc, ostatní jsem prodal a pomalu si zařizoval se ženou domácnost. Vztahy se stabilizovaly a zdálo se, že jsme na správné cestě. Měli jsme se ženou už dvě děvčátka a chlapce. Jenže  v r. 1968 se začalo hovořit, že v místě rodného domu se předpokládá výstavba sídliště. Zmatky toho roku to odložily, ale v r. 1969 to začalo na tvrdo. Bydlel jsem na výměnku a obec, jako investor se mnou s náhradním bydlením nepočítala, nanejvýš mne zapsali jako žadatele do bytového družstva. Tedy družstev jsem měl plné zuby. Požádal jsem o stabilizační půjčku, koupil stavební místo a dal se do stavby domku. Rodiče bojovali o zděděný dům. Měli na něm závazek 50 000.- Kčs zaplatit spoludědicům ( tetám ). Odvolávali se, ale nic naplat. Začaly demolice domů, německých konfiskátů, starých barabizen s důchodci, které vystrnadili do domova s pár korunami. Rodiče zatím zůstavali a odmítali podepsat "dobrovolnou dohodu". Zatím beranidlo  zatloukalo 16 hodin denně piloty pro paneláky hned za stodolou v zahradě, až hrnce na sporáku skákaly a naše děcka řvaly strachem za rachotu. Barák se třásl a popraskal, statik to prohlásil za běžné trhliny a schopné obývání. Naonec stál v zahradě panelák, a nastala druhá etapa v r. 1972. To už jsem měl domek alespoň provizorně schopný k nastěhování.

Otec mně sem tam pomohl, ale jinak jsem musil spoléhat na sebe. Matka upadla znovu do deprese a denně vznikaly hádky. Moje žena se sesypala a musila se léčit. Nakonec jsem se v červnu 1972 odstěhoval, do částečně hotového. Rodiče vzdorovali ještě do konce r. 1972, kdy jim byl předložen třetí odhad ( zatím nejvyšší za 209 000.- Kčs ) za "obytný domek", všechny stavby mimo chlívku pro prase a slepice a malou kůlnu na dříví idhadce pominul. Jednalo se o velké zemědělské stavby a živnostenské dílny, stodolu, kolny sýpku.

To vše i se zastavěnou plochou nebylo do odhadu zahrnuto, protože šlo o výrobní postory naprosto "nepotřebné".

Nakonec v tom byli rodiče ponecháni do r. 1974, kdy si koupili jiný dům a po jeho opravě jsem je odstěhoval. Hned na to byl barák stržen zaraženy piloty a postaven panelák. Mnoho historických věcí ( staré zemědělské nářadí, starý malovaný nábytek, rodinný archiv aj. ) bylo při stěhování bouracími četami rozkradeno. Otci jsem poradil aby zaplatil dávno splatné dědictví ( od r. 1956 ) a když se nastěhovali byli zase na začátku ve starším a menším domě bez koruny.

Otec šel v r. 1972 do důchodu ( 65 let ) a měl 380.-Kčs, matka šla v r. 1973 do důchodu ( 60 ) a měla asi 250.- Kčs.

Rodiče dále pracovali v JZD, které se v r. 1975 opět sloučilo. Bylo to deset vesnic s 3300 ha. Otec byl trvale ve stavební četě, jako údržbář "od dřeva". Matka byla zařazena v polní skupině a jejím hlavním zaměstnáním byla péče o 1,5 ha cukrovky. Je to řádek dlouhý asi 33 km. Oba si přivydělali podle odpracovaných dnů dohromady asi 800.- Kčs. Stále měli ještě v domácnosti bratra ( nar. 1954 ), který šel na vysokou školu.  

Jedinou výhodu to mělo, je tam velký a malý sklep.

126 rucuk rucuk | E-mail | 15. ledna 2009 v 17:52 | Reagovat

Pane Ivane, nějak se nemohu dopočítat- kolik dětí vás tedy bylo? Měli to také vaši ,,rozložené", že? No, ještěže vysoká škola v těch letech tolik nestála- myslím ubytování, jídlo. K tomu však doprava, kapesné,oblečení, učebnice- ono se to nahrabe...Měli se co ohánět, že?

127 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 15. ledna 2009 v 21:42 | Reagovat

126 rucuk

Dětí pět. 1940, 43,44,45,54. Tloukli to, jak se dalo ( viz výše ). Když jsem přijel z vojny na 8 denní opušťák, poč. srpna 1961 a viděl jsem v jakém jsou postavení, šel jsem do JZD převzal traktor s lisem na slámu. Za 7 dní jsem JZD svázal skoro polovinu ploch po kombajnu, za 7 x 60 Kčs, z toho jsem dal matce 200.-Kčs.

Při tom jsem ztratil papíry. Při hlášení se na oblastní voj. posádce v Brně mně zavřeli do posádkového vězení na Špilberk, jako zběha bez dokladů. Žádal jsem o ověření, ale nic. Sotva mne zavřeli, přijel gazík s kontrabráchou z Rajhradu ( kterého pověřila Praha ) ten mne vyzvedl, nadal mi, proč jsem nejel za ním, vzal mne k tomu majorovi na posádce v Jaselských kasárnách a tak ho dořval přede mnou, že musil mít hnědo v kalhotách. Dovolenou mi prodloužili o týden, než se vyřídil duplikát ŘP v Brně a teprve potom jsem štrikoval do Prahy.

Hned na první vycházce v Praze jsem ještě s jedním kolegou z venkovského útvaru "zapadl" do taneční kavárny Astra ( vedle Bati na Václaváku ). Tam jsem uviděl velmi vážnou a klid vyzařující dívku, se zajímavým obličejem a hlubokýma očima. Byla tam po prvé a naposledy  s kamarádkami a dodnes je se mnou.

128 matka matka | 15. ledna 2009 v 21:49 | Reagovat

A to je podstatné : ....a dodnes je se mnou. :-)

Jste šťastni :-)

129 rucuk rucuk | E-mail | 15. ledna 2009 v 22:33 | Reagovat

Pane Ivane, tak takový hezký odstaveček jsem už dlouho neviděla. Máte opravdu obdivuhodný vztah se ženou. Šťastná to žena  a vy šťastný muž, přes všechno, co jste už zažil nedobrého.

130 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 16. ledna 2009 v 22:06 | Reagovat

Ještě o mojí matce.

Přestěhovala se v r. 1974 do jiného starého ( od r. 1575 ) opraveného domu, ale nějak jí to nesedlo. Měli tam ústřední topení, kotel ve starém kamenném sklepě pod barákem. Neuměli v tom topit, protože přikládali po třech lopatách "aby se moc nespálilo". Kotel byl stále v roztápěcím režimu tvořil saze a radiátory byly jen teplé. Celý dům byl temperovaný, ale teplo vypadá jinak. Několikrát jsem jim ukazoval, jak na to, roztopit a zregulovat na noc. Rozhýbal jsem jim kohouty u radiátorů, napsal na papír doleva otevřeno, vpravo zavřeno. Otevřete jen tam, kde se delší dobu zdržujete a budete mít horké radiátory. Kdepak, zavřeli a nadávali ( protože zapomněli otevřít ) pak roztopili a vyvřela expanzní nádrž. Nic to moje školení nebylo platné. Raději si dali do kuchyně kamna Petry a otec v nich topil dřívím " to je teplo hned". Protopili vagon uhlí, nadřeli se s popelem, nachodili zbytečně ke kotli. Potvrdilo se, že "starého koně, nové kousky nenaučíš". Později je v tom zastoupil nejmladší bratr, protože nemohl ve svém pokojíku studovat. Rodiče byli celkem zdraví, nějakou korunu také měli a matka otce přiměla na každý zájezd družstevním autobusem. Během 10 let pojezdili celou republiku, byli i v NDR, Polsku, Maďarsku, Bulharsku, Chorvatsku. Otec zuřil "baba má boty z toulavého telete". Ten  týden jsme vždy musili převzít jejich hospodářství, psa, slepice, králíky, andulku, kočky. Když přestala matka v 75 letech v JZD pracovat ( v r. 1988 ) začala objíždět své známé ze zájezdů a z mládí. Otec zuřil nanovo "kruci fix, já tu babu vyrazím", sám si vařil vajíčka jako Hašek 20 minut a nezměkla. Jen na víno neměl cenzora a tak ten jeho jídelníček sestával ze slaniny, chleba a vína. Po návratu matky po týdnu se pěkně chytli. Bylo vidět, že otcovy dávné nedělní spády, jsou předmětem pozdní odplaty. Tys mě nechal tenkrát, tak si to vyzkoušej teď taky. V baráku byl stále šrumec. Když toho měl otec dost, sebral si kolo a hurá do vinohradu nebo jinam. Jenže to jeho opětovné "dotankování" které nebylo při chůzi vidět se na kole projevilo. Mnohokrát upadl, dotloukl se a odřel, až mne matka požádala, abych něco s kolem udělal a znemožnil mu jezdit. Dobře, povolil jsem v kole seřízená ložiska tak, že se za jizdy "zatáhla" a kolo nejelo. Přitáhl to z nadávkami domů, rozdělal a přišel, abych to dal dohromady. To nejde, je to opotřebené, staré a už to není k mání. Jenže měl starého kamaráda, tem měl kdysi velodílnu, zavezl mu "raka" a ten to zas dal dohromady. Byl jsem při tom, za blbce. Vyměnil mu celé zadní kolo, mělo slabé dráty a praskaly. S bratrem jsme jich několik přitáhli, aby propíchly duši nebo praskly a byl s ježděním konec.      

Rodiče stále "hospodařili", vlečku řepy, tři fůry sena, 25q zrní  pro slepice a králíky ročně. Matka uměla zabít, stáhnout a vyvrhnout králíka za 5 minut, na hotovo. Ročně prodali 150 kožek. Neměli velké výdaje a šetřili peníze. Když otec zemřel měli kolem 150tis. Kčs. Vypadalo to, že matka dlouho nepřežije. Smutila, neměla se s kým hádat, až si našla jiné pole. Začala chodit na obchodní prezentace. Hejno bab ji provokovalo, vy si to neobjednáte? Vy na to máte, teď dostanete ještě vdovský důchod! Tak jsem se stal poslem špatných zpráv. Matka zavolala telefonem abych se zastavil ( chodil jsem k ní jednou za 14 dní a když mi vynadala tak za měsíc ). Měla tam papír, kde se jí vyhrožovalo, že dne xy neposkytla součinnost a nepřevzala objednané zboží, které jí bylo doručeno zvláštní jízdou, až ke dveřím. Vyšetřoval jsem a dověděl se, že byla někde, dali jí párek a nějaký papír, že je to jen formalita. Jenže dovezli jí dva komplety z ovčího rouna na lůžka pro bezalergické prostředí za cca 25 000.-Kč. Neotevřela dveře, vynadala jim z okna a myslila, že vyhrála. Jo milá maminko, z toho se nevykroutíš, podepsala jsi a budou tě žalovat. Ty seš s nima, všichni jste jedna banda! Vzal jsem tu upomínku a na PO box jsem napsal, že jsem syn a už se těším na soud. Matka byla mnohokrát ošetřovaná na psychiatrii, podpis vylákali v neobvyklém prostředí a rád jim předložím u soudu lékařské vysvědčení o matčině nezpůsobilosti. Už se neozvali. Jenže jí otrnulo a za dva měsíce to bylo zase "speciální" nerez nádobí bratru za 18 000.-Kč, které jí ale šikovně vnutili a peníze z ní vymámili. Takovými kousky rozházela cca 80 000.-. O zbytek ji připravila sestra půjčkou. Plynofikace ji připravila i o další uložené peníze a nakonec zahazovala složenky, které bylo nutné splatit. Když jsem jí domlouval, tak tvrdohlavě odmítala říci, kam peníze přišly. Naštěstí jsem za rodiče podal restituci za bezdůvodně nezaplacené stavby a stavební místa, úřady to uznaly a na stará kolena dostala matka cca 380 000.- Kč doplaceno na zbouraný dům. Tím jsem ji zbavil starostí, ovšem jen do doby, kdy jsem zjistil, že na vkladovém účtu se 4,5 % nic není. Vše svěřila sestře, která si peníze převedla na vlastní běžný účet, s tím, že bude matce přispívat k důchodu. Po rodinné radě jsem věci uspořádal a nakonec se se ženou po operaci o matku staral. Připravili jsme jí pěkné 90 tiny, sice za 100 000.-Kč ( oprava místností, dokoupení nábytku ), ale bylo to pěkné. Další dva roky jsem denně 3x jezdil k matce do domu, mezitím tam chodila pečovatelská služba. Později jí ateroskleroza připravila o adresné vnímání a nakonec 1.9.2005 v 91 letech a 9 měsících zemřela jako otec, v klidu a doma.

131 rucuk rucuk | E-mail | 16. ledna 2009 v 22:50 | Reagovat

Tedy pane Ivane, musíte mít nervy jako špagáty a když připočítám váš smysl pro humor, tak jste vlastně šťastný , nežil jste nadarmo. Jste zřejmě sice někdy ,,hubatější",rázný,  ale laskavý člověk.

132 rucuk rucuk | E-mail | 17. ledna 2009 v 18:42 | Reagovat

130- Máte-li  více  podobných příběhů, jako jste uvedl v komentáři ke článku Příklady nerovných lásek o Goethovi a Ulrice, pokračujte ve vyprávění tímto směrem, až ze života vašeho a vaší rodiny nebudete dále chtít povídat, ano? Tak jak jsem se tam zasmála bylo parádní!!!!!! I v kavárničce by se takové zážitky a hlavně vaše postřehy k nim uplatnily.Díky za to.

133 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 17. ledna 2009 v 20:25 | Reagovat

132 rucuk

To byl v létě 2008 jeden blog, kde se jedna slečna Beranová rozpovídala a tom, jak byla ve škole osočena, že sexuálně obtěžovala jinou ( už nevím jest-li učitelku nebo spolužačku ).

Svým sebevědomým, ale poněkud vadným stylem hledala "něco" tedy přitakání od přispěvatelů. Jenže, kdo tady může čekat pochvaly a přitakání, když píše hned suverénní soudy? Přispěvatelé začali opatrně, sdělovali jí, že blog není to pravé, ale kde, prala se z každým a dost nevybíravě a řekl bych i dost sprostě. Zamíchal jsem se do toho, jako nový přispěvatel  a snažil se blog zavalit blbůstkama a tím rozptýlit gradující konfrontaci. Pavel, asi jste ho už zaznamenala ji nazval sádloidní a pizdoidní. Já jsem ty pojmy, jako rozvedl.

Napsal jsem tam také historky z vojenského letního cvičení  a dost lidí tím pobavil. Schválně to sledovala halda lidí, co se denně vyvrbí. Dara mi poradila, jak se dá stáhnout příspěvek i celý blog, jenže jež jsem se rozhodl slečna Beranová to stáhla. Pampelina, ale měla valnou část staženou a poslala mi ji. Pokud byste chtěla mohu Vám příspěvky přeposlat emailem, bohužel úvodní blog nemám. Můžete ale požádat Pam v hospodě a třeba pochodíte líp.

Ta vymyšlená historka o Goethovi je z toho blogu.

Na blogu mini. z minulého ruku najdete "vojna není kojná" , "kavárna non stop", a ještě jeden, ten bych musil vyhledat, kde si můžete moje "výpotky" přečíst.

134 rucuk rucuk | E-mail | 17. ledna 2009 v 20:51 | Reagovat

-133- To víte, že mě takové ,,debaty" zajímají a pokud nebude ten úvodní blog, nevadí, vlastně jste napsal o co v něm šlo.Vojna není kojná a kavárna non stop jsem četla. Dobré. Však jsem psala, že jsem vlastně na doporučení kamarádky začala číst blogy Ivany, Dagmar, pak Adriany a postupně na co jsem najela a zaujalo mě.  I  virtuální hospodu u Josefa jsem občas navštívila, ale tam je to na dlouhé ,,posunování" a mnohdy mezi komentujícími byl takový málem soukromý rozhovor, do kterého jsem ,,neviděla". Ale zábava dobrá.

135 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 17. ledna 2009 v 21:36 | Reagovat

134 rucuk

Pošlu Vám to na email, ale buďte trpělivá. Od 21. hod v sobotu mi běží automatický antivirák ( upgraduje se ) a vše jde pomalu a cukavě, tak až zítra.

136 rucuk rucuk | E-mail | 18. ledna 2009 v 16:00 | Reagovat

135- došlo to v pořádku a hned 6x. Uložila jsem si to, přečetla jen zatím část a budu číst pak dál. Je tam i ten dopis, sdělila jsem vám to v odpovědi na email.Díky.

137 rucuk rucuk | E-mail | 18. ledna 2009 v 17:18 | Reagovat

Zapovídali jsme se a zapomněli nějak na pití. Máte rádi ovocné mléčné koktejly? Vzpomínám, jak jsme na ně chodili do mléčné jídelny. Bylo to laciné, docela lahodné pití, ale tak vyšlehané v mixeru, že jste se k samotnému nápoji přes bublinky dostali až skoro u dna. Také si vzpomínám na mé ,,snídaně" v Olomouci, když jsem tam dojížděla jednou za 14 dní na nádstavbu. Ve velké samoobslužné jídelně tam měli za 2,50 Kčs kakaový pudink v pohárku, politý čokoládovou polevou s hromádkou šlehačky  a uprostřed třešničkou. Můj sladký hřích- dodnes pudinky miluji. Ne ty ,,anglické" pečené!

Koktejl si dělám jednoduše. Do z polovice plné 1/2 litrové láhve mléka dám ovocný jogurt , zašpuntuji a třepu a třepu, až je toho plná láhev.Přide to i levněji než jogurtové nápoje kupované.

138 rucuk rucuk | E-mail | 18. ledna 2009 v 17:19 | Reagovat

Přijde  to--

139 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 18. ledna 2009 v 21:33 | Reagovat

Když jsem vojákoval v Praze, měl jsem místo vojenské stravy "relutu" t.j. náhradu za nedodanou stravu v penězích.

To bylo v r. 1961  19,60Kčs/den. Ráno jsem chodil na snídani do mléčňáku v Revoluční, kde byly tehdy ráno učnice. Objednal jsem si malé Kakao a dva loupáky a posteskl, co já zkusím hladu ( s nachystanými drobnými v kapse ) jsem sázel desetníky a pětadvacetníky na pult celkem 1,80Kčs. Skoro vždy se holka ustrnula ( když tam nebyla mistrová ) a dostal jsem velké kakao a čtyři rozlámané loupáky. Mrkl jsem na děvče, že "děkuji" a slíbil jí sehnat bezešvé punčochy. To jsem znal příjemnou prodavačku v Bílé labuti, která zavolala, že mají kartony s punčochama a hned byl kšeft. Samozřejmě, že ne zadarmo, za 3 páry jsem zaplatil asi 135 Kčs + 5l benzinový blok z vojenského přídělu na Gazíka. Ten šetřil 5 l na 100 km po městě a nikdy mi za vykázanou úsporu nic nedali ( ukradl to roťák ). Děvčatům jsem bezešvé punčochy střílel za 50 Kčs a byly šťastné, že je měly hned, bez tlačenice a tahanice s nadřízenými, když chtěly utéct z práce do fronty.

Ženě jsem jich nanosil po seznámení, že je prodávala dalším.

140 matka matka | 19. ledna 2009 v 12:28 | Reagovat

No vidíte. Já měla jít v sobotu na ples. Na poslední chvíli hledám silonky, mám tam tři krabičky. Ejhle, všechny prázdné jsou. Dcery mi je vybraly, ani jednu krabičku nevyhodily a já žila v domění, jak velkou zásobu jich mám. No, dcera mi dala své. :-)

141 matka matka | 19. ledna 2009 v 12:30 | Reagovat

137 rucuk

koktejly doma neděláme, jíme, či pijeme každé zvlášť.

142 matka matka | 19. ledna 2009 v 12:32 | Reagovat

I když s tím jogurtem to může být dobré. :-)

Ostatně z bílého jogurtu s živými kulturami a domácího mléka lze udělat smícháním více jogurtů. No a když se přidá marmeláda, či ovoce, je to levnější, než kupované v obchodě. :-) A také rozhodně chutnější a zdravější. :-)

143 rucuk rucuk | E-mail | 19. ledna 2009 v 15:11 | Reagovat

matko- máte pravdu, ale to já jen, když už roupama nevím co vymyslet a honí mě mlsná. Jogurty také jím zvlášť. Vyhovuje mi Tibetská houba, pijeme ji s mužem už s přestávkami 10 dnů už celý rok. Od 10.  prosince min.roku jsem vynechala, na zkoušku a mohu říci, že mi chybí to večerní vypití 2 dcl zakysaného mléka. Dobře se po něm spalo- necítila jsem hlad po střídmé večeři a ráno pak.....dobře...:-))) , což se také trochu pokazilo.:-((( Pokud by vás to zajímalo, najděte si Modrý zvonek, tam je to pod heslem Tibetská houba. Mám ji napěstovanou a spoustu už jsem jí rozdala. Až na 1 výjimku, které snad neposloužila, ji všichni chválí  a pomohla lépe než Activia a ost.prostředky...

144 matka matka | 19. ledna 2009 v 16:33 | Reagovat

No, takhle - já více jak jeden jogurt (tedy ovocný) nemůžu, to bych nestíhala doběhnout:-) A jestli ta houba (myslím Kumbucha?) působí podobně, tož to by byla potíž. :-))

Ostatně mne prožene i tabulka čokolády. To pak beru smykem, když potřebuju doběhnout :-)

No, ale zařadila jsem minulý týden do jídelníčku alespoň grep a dologran, na doplnění hořčíku a pročištění organismu. Ještě jod by neškodil. No, tak ho nějak seženu.

Manžel dostatl pod stromeček plno potravinových doplňků, za těch pár dnů co je bere, říká, že ho kolena až tak netrápí. Zřejmě fyzické poškození nebylo až tak veliké, nebo to byly "jen" vazy.

145 rucuk rucuk | E-mail | 19. ledna 2009 v 20:11 | Reagovat

144- Kombucha se dělala do čaje, Tibetská houba je do obyčejného mléka- dvě umělohmotné lžíce do sklenice, 1/4 litru mléka (nemělo by být trvanlivé) a zásadně nic kovového, ani sítko, přes které se to mléko po zamíchání přecedí do širšího hrnku a vypije.Má to být zakryté jen mulem a  24 hodin v pokojové teplotě stát. Pijeme to vždy před spaním tak hodinku (v 21 hod,) ale není to podmínka. Srovná to trávení na obě strany- neprohání to nijak zvlášť- Navíc není proti užívání prášků, ale po čase jejich spotřebu snižuje. Dodává i vápník a nevím co ještě do těla. Po pár dnech ta houba přirůstá a musí se  oddělit. Vždy se proplachuje po přecezení tekoucí vodou. Udržuje se ve studené vodě, v uzavřené skleničce v ledničce a případně pak dává zájemcům. Má být bílá, jakmile by ztmavla- vyhodit. Potravinové doplňky pak nejsou třeba.

146 rucuk rucuk | E-mail | 19. ledna 2009 v 20:13 | Reagovat

Jo a pije se po 20 dní, pak 10 dní vynechat. Alespoň dva až tři cykly, až se člověk cítí lépe.

147 matka matka | 19. ledna 2009 v 20:20 | Reagovat

Dobrý tip. Zkusím se poptat mezi přáteli, myslím, že jeden z nich ji má. Jen ten vápník, to by mohl být problém, i když v mém věku už také potřebuji trochu zavápnit. Snad to ledviny vydrží. :-)

148 rucuk rucuk | E-mail | 19. ledna 2009 v 22:33 | Reagovat

Matko, vydrží, toho vápna tam není zase tolik . Mužovi to neublížilo a má ji jen jednu. Bystří to prý i paměť, prostě celkový stav organismu. Pravda je, že já kromě sem tam prášku na bolest kolena a ramena nic neberu a cítím se docela dobře. Možná je to,, víra tvá tě uzdravila",  ale to  nevadí,  rozhodně to neškodí. Je  tam psáno, že pomáhá i při léčení cukrovky, snižování hladiny cukru. Ne, že by ji vyléčilo, ale pomůže.

149 rucuk rucuk | E-mail | 19. ledna 2009 v 22:47 | Reagovat

Škoda, že bydlíte tak daleko od nás, ráda bych vám tu houbu dala. Mám ji dobře udržovanou, čerstvou a už jsem ji za ten skoro rok rozdala,, neurekom". Jo a pokud byste chtěla udržet po dobu, kdy jste pryč, dá se prý i zmrazit a pak jen vydělat, nechat rozmrazit do vody přidat na ,,krmení" trochu mléka, scedit, propláchnout a jede se dál. Já jsem to ale ještě  nepoužila.

150 matka matka | 19. ledna 2009 v 23:14 | Reagovat

No, nevadí. Třeba ji seženu a když ne, manželovi stačí zatím občas ten Colafit, kyselina listová, Pangamin, občas Haemogenic, no a kolena maže buď ricinovým, nebo arašídovým olejem.

Ostatně těch pitných přípravků je více. Jsou různé studánky. :-)

151 rucuk rucuk | E-mail | 20. ledna 2009 v 9:45 | Reagovat

No, my  na mazání máme oblíbený rakytníkový balsám. Obsahuje hodně vitaminu C, odstraňuje drobná znaménka- mě pomohl od malé bradavičky, která se mi na nose udělala od brýlí. Nechtěla jsem tomu věřit. Mažeme tím co je třeba- ruce, obličej, záda i jizvy po operaci a pomáhá.

152 rucuk rucuk | E-mail | 21. ledna 2009 v 17:00 | Reagovat

Pane Ivane, ,,hrábněte" zase do svého zápisníčku, nějak tu už chybíte. Další příběh nemusí navazovat na minulý. Zážitky se dají vyprávět dle toho, na co si člověk zrovna vzpomene. Zdravím.

153 rucuk rucuk | E-mail | 22. ledna 2009 v 14:37 | Reagovat

Také bych chtěla vyzvat k návštěvě Kavárničky pana Pavla- on ví, který- co má tak krásné fotografie přírody z cestování na www.reivo.rajce.net.cz  pod názvem,, Za půlnočním sluncem. "Je tam ale víc krásných fotografií i fauny. Pokud by nám mohl alespoň ve zkrácené podobě popovídat o některé své cestě, uvítáme to, že? Alespoň v době, než bude mít svůj blog i s fotkami.

154 matka matka | 23. ledna 2009 v 7:38 | Reagovat

Zdravím :-)

155 rucuk rucuk | E-mail | 23. ledna 2009 v 10:55 | Reagovat

matko - taky zdravím. Mohla byste také něco přidat. Máte určitě dost zážitků a určitě nejen smutných....

156 matka matka | 23. ledna 2009 v 16:13 | Reagovat

Moje zážitky? Inu, co já vím. Jistě mám zážitky, jenže hlavně ty, co jsou proti "zdravému rozumu" a o těch zde nemluvím.  :-) Maximálně jedno promile mi snad ve verši unikne. :-)

Ale pokud mne něco napadne, co by se sem hodilo, ozvu se, napíšu. :-)

157 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 23. ledna 2009 v 18:14 | Reagovat

152 rucuk

Dobrý večer.

Mohl bych psát ( vlastně pro sebe ) o těch dětských vzpomínkách, kdy  při černé hodince vyprávěl Mánek rodinnou historii. Je jen stručná a dost kusá. Pro mne by to byl záznam skládačky, kterou bych chtěl doplnit z veřejných archivů. Ještě si to "skládám", něco jsem už uvedl na jiných blozích bez záznamu a musil bych to zformulovat znovu. Samozřejmě, že to bude v něčem pozměněno a nechtěl bych vypadat jako sedmilhář.

Abych pořád jen nekecal tak blbinka z vojny v Praze  v r. 1961.

To jsme také chodili na "Vlachovku" na nedělní čaje. Bylo to po vojáky háklivé, bývaly tam rvačky a šťáry. Kdo to tam neznal, byl v pasti. Do sálu se šlo po širokých dřevěných schodech

asi 8 stupňů. Dost na to, když člověk nahoře chytil žďuchanec, a přistál jako žába rozhozený pod schody. Také tam byl vrchní na vojáky "bez zastání", jako pes. Byli jsme dva, dali kabáty do šatny a stáli nad schodama  a pozorovali cvrkot.

Bylo to jak ve fimu o Švejkovi. "Byly tam pouliční holky a různá jiná dobrá společnost". Měly obsazené stoly a bylo vidět, že čekají na nějaké "kafky" k oškubání. Jenže, oškubejte záklaďáka čes. lidové armády? Tedy měli jsme "žold" 60,- Kčs + 15.- Kčs ( přídavek na kuřivo), dále jsem dostával příspěvek na civil ve službě, když mi nařídili nasadit civilní číslo na gazík to bylo dalších 50.- Kčs měsíčně. Denní reluta 19,60.-Kčs, z ní se dalo ušetřit i těch 9,60.-Kčs. Takže sumasumárum jsem měl k použití asi 400.- měsíčně. Dvě stovky jsem si dal na cestovní vkladní knížku a zbytek utratil ( kino, pivko, víno, kvítko a limču  děvčeti ).    

Tak na těch schodech nás chytla jedna nehezká, ale protřelá holka. Hned nám dala školení, jak to tam chodí a když koupíme flašku vína, sežene místo u stolu a podělíme se. Ten můj parťák byl věčně bez peněz, takže jsem platil já. Zatáhla nás do výklenku ( kde táhlo od terasových dveří, proto tam bylo v lednu volno ), ukázala nám šikovně visící šperhák na otevření dveří, což jsme hned vyzkoušeli, opsala si čísla od šatny. Slíbila, že by nám ve šrumcu vynesla kabáty s čepicemi z hospody ven. Zjistili jsme, že je to alkoholička, protože vysrkla 2 x 2 deci a hned se nás snažila bavit ( možná i sbalit ). Pamatuji si fórek:

Dvě možnosti.

Když vypukla I. sv. válka, řekl Švejk paní Mullerové, to mám dvě možnosti. Buď mne na tu vojnu nevezmou, tak to bude dobrý nebo narukuju a mám dvě možnosti. Buď to přežiju, tak to bude dobrý nebo padnu a to mám dvě možnosti. Buď ze mne vyroste květinka a to bude dobrý nebo smrk a to mám dvě možnosti. Buď ze mně udělají stůl a to bude dobrý nebo papír a to mám dvě možnosti. Buď to bude papír na psaní a to bude dobrý nebo to bude hajzl papír a mám dvě možnosti. Dostanu se na pánskéj záchod a tam to znám nebo na dámskej a to budu mít dvě možnosti. Buď mne použijí zepředu nebo ze zadu, ježišmarjá paní Mullerová, to už budu v prdeli.

158 Josef Sedláček Josef Sedláček | 23. ledna 2009 v 23:22 | Reagovat

:-))

159 rucuk rucuk | E-mail | 24. ledna 2009 v 18:46 | Reagovat

159-Dobré povídání. Jen k tomu, že byste si něco přimyslel: to myslíte, že co někdo popisuje, vždy si všechno pamatuje. Někdy je přání otcem  myšlenky. Vždyť ty mé příběhy, které jsem popisovala , jsem ani nemohla doprodrobna psát dle skutečnosti. Ani při autobiografii autor nepíše vše tak jak bylo, ale kolikrát, jak by si to přál. Vemte si Babičku Boženy Němcové- taky  idealizováno. A o tom to je.... No a my jsme dost daleko od spisovatelů a pravidly psaní se zas tak držet nemusíme:-))))Jinak, pokračujte, jak ta zábava dopadla. Neobrala vás ta slečna o kabáty???

160 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 25. ledna 2009 v 20:29 | Reagovat

159  rucuk

Slečna nás otypla na tamní zelenáče a šlo jí evidentně o ty dvě dvoudecky. Od ní jsme se dověděli, jak to tam chodí.  Právě hovorem zjišťovala, jak si stojíme s korunama. Protože jsem zaplatil flašku já a vypadal jsem jako ucho, věnovala se spíše Josefovi. Ten byl ženatý, měl doma v Litvínově ročního kluka. Jeho obzor z větší části vyplňovalo jídlo, měl přezdívku Vepřoun. Ženské ho nelákaly, měl rád pivo, kouřil, reluty projedl a dlužil ostatním ( bylo nás tam záklaďáků 5 ). Se mnou šel jen ze zvědavosti a s výhledem, že to zaplatím.

Nechal jsem Škaredku ( nebyla ani vyžehlená, ani řádně učesaná, zuby vyloženě hrozné ) ať se s Josefem vybavuje a šel jsem na parket s dívkou od jiného stolu. Hned na mně vyzvídala odkud Š. znám, že s námi sedí u stolu. Řekl jsem po pravdě, že nám vybrala stůl  a proto jsme ji pozvali. No to je jí podobný, je úplně provařená a pumpuje vojáky. To mně zaujalo a teď jsem zase vyzvídal já. Jak je provařená? To nevidíte? Copak by takhle někdo šel mezi lidi? Já na to, někdy si člověk nemůže vybírat, já taky nemám radost z těch kopřiváků co mám na sobě a co nadělám? No jo, ale ona všechno propije, dělá dluhy a ostudu, kam se vrtne. Dejte si na ni pozor, tady ji znají, jak falešnou pětku!  Když jsem přišel ke stolu, Š. se zvedla se slovy, že něco má, ale ještě se vrátí.

Josef ( netančil nikdy ) mi svěřil, že s ním chtěla vypadnout, jest-li má 50.-Kčs. Když jí vysvětlil, proč je zde a že nemá ani peníze ani zájem, zjistila že se v odhadu spletla. Na schodech jsem zahlídl zvláštního chlapíka s nímž odešla.  V dalším tanečním kole jsem si přišel pro tu předchozí dívku a hned se dověděl, dnes máte už pokoj. Přišel si pro ni ten její. Fláká se někde v libeňském přístavu a někdy ji tady vyzvedne. Také jsem se dověděl, že jsme tady první vojáci po třech měsících.

Nenápadně sondovala, jak se mi tam líbí, jest-li zase přijdu.

Navrhl jsem jí, ať si k nám přisedne, ale nechtěla, je zde s tetou. To je ta paní zleva. No tedy, to byla herdek baba, koukala jak Babinský, jen co jsem si všimnul, měla už třetí pivo. Když jsem se ptal kde má maminku, prý v nemocnici. To mi dodalo. Maminku v nemocnici a s tetou na Vlachovce? To bylo na mne moc.

Byli jsme tam celkem čtyřikrát, ledacos se dověděli. Byla to tehdy upadající a dříve vykřičená hospoda, kde měly revír a útočiště existence, které je zábavné pozorovat raději z odstupu, než v kontaktu. Nikdy se nám tam nic nestalo, mimo to, že když šel Josef na WV a já do kola, šlohly nám sousedky ( prostitutky ) rozpitou flašku s vínem. Tolik rozumu jsme ale měli, abychom si připamatovali starou průpovídku, chceš mít pokoj? S kurvou a s policajtem, se nehádej. To bylo také naposledy, kdy nás tam viděli.

161 rucuk rucuk | E-mail | 26. ledna 2009 v 13:30 | Reagovat

No, to je síla. U nás byla také posádka, ale vojáci se tady měli zřejmě dobře. Dokonce ti, co byli zblízka často zajížděli domů.

Na zábavách nos žádná neohrnovala, byly tu textilní továrny, děvčat dost, takže byly rády, když mohly tančit. Dokonce se tady pár ,,vojáků" oženilo a zůstali ve městě či okolí. Takové zjevy jak popisujete tu nebyly, snad jen dvě tři trochu ,,profláknuté" slečny, které střídaly milence.

162 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 26. ledna 2009 v 22:05 | Reagovat

161 rucuk

Tehdy jsem byl zvědavý, co mohu v Praze vidět. To jsme třeba zapadli do 5P nebo do Kosího hnízda ( bylo to na Václ. náměstí a na Národní třídě ). Byly to vinárny s tanečním provozem s očíslovanými telefony na stole. Bylo tam pro vojáky dost draho, protože to bylo loviště pro sexuálně potřebné. Já byl tehdy hezký kluk i v kopřivákách a zvědavý jak opice. Jenže tam se scházela jiná garda, šejdíři a "lepší" prostitutky. Vždy jsme tam šli ve dvou, dali se 2 dl vína, tam se dlouho nevysedávalo. Za dvě hodiny bylo osazenstvo kompletně vyměněno a vrchní vás vypoklonkoval. Ty telefony jsem nikdy aktivně nepoužil ( žádná zmalovaná figurka mne neuhranula ), dostal jsem ale nabídky a ty jsem s díkem odmítl. Byla to ale dobrá škola na pohotovou reakci v hovoru. Tehdy jsem ještě slyšel jako rys i v kraválu, který tam pravidelně obstarávala "kapela" ( klavír, housle, bubeník se zpěvem ). Znovu jsem si tu atmosféru přiblížil ve filmech z I. republiky a s Marvanem v "Hříšných lidech města pražského". To vše se odbylo před seznámením s mojí ženou. Tam bych ji nikdy nezavedl. Později jsem chodil do tanečních kaváren Vltava ( tam běžela soutěž hledáme nové talenty a našli Gotta ), jenže když se soutěžilo, vojáky nepouštěli dovnitř.

Jinak jsem chodil do Alfy nebo do Lucerny na Václ. náměstí.

Jednou jsem zabrousil s kolegou do Astry a našel tam svoji ženu. Celou zimu v r. 1961, když babička Mileně ( mojí ženě ) hlídala kluka, jsme chodili do Lucerny na plesy. To byla pro nás krásná doba. Já si užil pěkné zábavy, ale také hladu ( protože praskly reluty, i když později mi Milena peníze podstrčila ). To jsme s jiným kolegou navařili prádelňák hrachovky, za krabičku cigaret Lípa ( za 2 Kčs ) jsme vyměnili dvě šišky chleba ve voj. kuchyni na posádce Velká Praha dnes Paladium na nám. Republiky, abychom přežili plesovou sezonu.

Pro Milenu to bylo v podstatě "znovuzrození", byla totiž od 18 let vdova s kojencem a pak s rostoucím klučíkem. Za "trest" byla uvázaná u povinnosti. Nakonec zasáhl její nevl. otec a babičce vyčinil. Co chceš? Vždyť je to normální, aby se seznámila a když má 21 let, aby vypadla z baráku mezi lidi. Ten chlapec je sice ucho, ale není hloupý a když si spolu rozumí, co chceš víc? Tak se situace vyvinula v listopadu 1961, když jsme šli z kina a srazili se s jejími rodiči v Praze u vchodu do baráku. Za rok 3.12. 1962 ve 13 hod. jsme měli na Staroměstské radnici svatbu.   Dodnes máme zvukový záznam na desce.

Mám dojem, že obřadní síň na Staroměstské radnici  byla r. 1458  svědkem volby Jiřího z Poděbrad za českého ( husitského ) krále. Možná tam působí genius loci, že nám to tak dlouho a pěkně vydrželo.

163 matka matka | 27. ledna 2009 v 10:22 | Reagovat

Krásné. :-)))))

164 matka matka | 27. ledna 2009 v 10:23 | Reagovat

Ano, krásné, přes vše, co kdy bylo těžkého. Cítím to jaksi.

:-))) I díky kráse je možné brečet. :-)

165 matka matka | 27. ledna 2009 v 10:24 | Reagovat

A ještě - závidím, ale přeju nesmírně :-))))))))

166 rucuk rucuk | E-mail | 27. ledna 2009 v 12:10 | Reagovat

Pane Ivane, když není všeho nadbytek, zdají se i lidé citlivější. Vztahy lidí, kteří překonají těžkosti, co mají- na to si vydělali - jsou asi pevnější.  To vím z vlastní zkušenosti. Vzpomínky jsou selektivní- ono se to dobré ,,raději" pamatuje- neříkám lépe.

167 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 27. ledna 2009 v 17:59 | Reagovat

166 rucuk

Dobrý večer paní Růženo. Máte pravdu, že vzpomínky jsou selektivní, ale pro mne byla vojna ohromná škola. Něco jsem už o tom napsal u paní Dagmary. Opravdu  mi základní "služba" dala hodně podnětů i zkušeností a nebyl to zahozený čas. Tehdy jsem to tak úplně přínosné neviděl a hodně času jsem promrhal. Mohl jsem se učit cizí jazyky, navštívit více historických památek v Praze, možná i navázat přátelské vazby, jenže to kdyby. I tak jsem vděčen osudu, že mi dopřál vytěžit z vojny pro sebe profesi řidiče, odhad na lidi a ženu pro celý život. Není mnoho lidí, kteří to mohou o vojenské základní službě v "lidově demokratické" armádě tvrdit.

168 rucuk rucuk | E-mail | 27. ledna 2009 v 18:16 | Reagovat

167- Cením si u vás toho, že dovedete ocenit i maličkosti pro vás dobré a neodsuzujete dobu jen na základě negativ. Záleží opravdu na člověku, co si pro sebe vybere, vytřídí pro i proti.

169 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 27. ledna 2009 v 21:21 | Reagovat

168 rucuk

Podívejte se, byl jsem vychován v duchu národních socialistů.

Kdyby komunisté ve 48 nezrušili násilně dohodu z tehdejší Národní fronty, kde byl program postupného sociálního povznesení společnosti, kde jsme mohli být! Jenže šíbři, Kopecký, Slánský, Zápotocký, odpadlíci socdem. Fierlinger, Erban a další ksichty, chtěli kralovat, dohnat si "ve druhé míze" čas užívání, ztracený za války. Aby to zvládli potřebovali "masy" jedno jaké, esesáky, kolaboranty, lenochy a darebáky, řvouny a chátru, která se přidá vždy. Vybité elity národa a poučené, že život mají jen jeden a nelze ho celý bez omezení dát vlasti, kde se takové pořádky zmáhají, to byla jedinečná doba pro zavedení diktatury.

Dnes mohu tvrdit, že hmotné cíle národních socialistů jsou z většího naplněny, ale náprava lajdáctví, nastolení poctivosti ještě čekají na naplnění. Právě nemožnost úplné demontáže

sociálních standardů společnosti, je hmatatelný kompromis mezi reálkomunismem a naprostým liberalismem. Teď se to potvrzuje i celosvětově. Chudí potřebují zajistit standardy a přežraní chamtivci, kteří způsobili dnešní krizi, potřebují léčivý

půst. Na které straně kdo stojí, je zřejmé, jakmile otevře ústa.

170 rucuk rucuk | E-mail | 27. ledna 2009 v 22:04 | Reagovat

Člověk se celý život učí, jsou věci, kterým nepřijdete na kloub ani za celý život a hlavně hodně ideálů z mládí pomalu ztratíte. Člověk nesmí zatrpknout, třebaže mu někdo dost ublížil, raději se tomu člověku vyhnout, ale mstít se je pod úroveň. Trest za trestný čin je na místě, msta za nedobrý skutek nic nevyřeší.

171 matka matka | 27. ledna 2009 v 22:25 | Reagovat

Já říkám do řepy, aby poznali, zač je toho loket, jídlo si vypěstovat vlastníma rukama. Pak by si jídla i lidí, kteří pracují rukama také trochu jinak vážili.

Nemyslím, že se někdo v této sametové republice chce mstít, ale věčně trpět - tolerovat další kupení problémů, rozprodávání, tunelování, bohatým přidejme, chudším uberme,... - to myslím do nekonečna nelze. Myslím, že tak nějak to cítí i Jeliman, Još a plno dalších zde i otec, jen to  každý trochu jinak vyjadřuje.

172 rucuk rucuk | E-mail | 29. ledna 2009 v 15:43 | Reagovat

Tak nevím, budeme pokračovat v této kavárničce, nebo zajdeme na další návštěvu, aby bylo další místo na povídání? Uvítám tam všechny, kteří si chtějí popovídat.  Nahodím tam trochu jiné, také vzpomínkové téma, ale to nebrání v tom, že to proložíte i něčím jiným. Znáte to, začne se o jednom, skončí to o úplně něčem jiném. Tak zatím a těším se...

173 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 29. ledna 2009 v 19:05 | Reagovat

172 rucuk

Dobrý večer.

Jste majitel a platforma pro blog. Co uděláte, to bude. Pokud byste kavárničku otevírala každý měsíc, může být několik pevných témat, která kolují v různých blozích opakovaně. Třeba zvěrokruh na každý měsíc, vaření, bazar nabídky a poptávky, denně odebírám Hosp. noviny a mohu něco předhodit s vlastní glosou, jistě by se přidali další. Jenže, je to náročné na čas, pořadí a zpětné komentování, aby se udržela "sledovanost".  Nazdárek.

174 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 30. ledna 2009 v 14:34 | Reagovat

Jedno téma z dnešních HN ( str. 27 z 30.1. 09)

Kdo sledoval inauguraci Baraka Huseina Obamy, nemohl přehlídnout soulovou zpěvačku Arethu Franklin. Její klobouk je orginál, ručně tvarovaný klobučníkem Songem podle Aretina pořadavku.

V prodejně si vybrala klobouk a k němu mašli slovy "chci tuhle mašli a tenhle klobouk". Pokud by byl na prodej, tak sestře za více než 500 USD t.j. nějakých 10800.-Kč říká dnes Song.

Teď se telefon u Songa netrhne, záplava volajících chce být "originální" a chce tentýž klobouk. Ovšem Song nabízí jinou, saténovou mašli s kloboukem, jen za 180 USD ( 3800.-Kč ). České, pravicové, originální dámy neváhejte, nebudou!

175 rucuk rucuk | E-mail | 30. ledna 2009 v 16:51 | Reagovat

Témat by bylo, ale někdy je lepší moc téma nedávat, ono se pak vyčerpá, kdežto, je-li to pelmel, povídá se dobře.

Co se týče klobouku, tak tolik bych za něj nedala i kdyby byl nevím jak módní. Navíc se nerada ,,opičím" po komkoliv.

176 matka matka | 30. ledna 2009 v 17:03 | Reagovat

nar.soc

Že já se nedala na zpěv,

V.I.P. by se ze mne stala,

s mašlí na klobouku

po pódiu bych se procházela.

Nebo aspoň na politiku.

To je dnes také dobrý džob.

Můj ty smutku,

jen ať mi koště

aspoň neberou.

Představte si, že někdo jiný

v hospodě virtuální zametá.

Není přeci nad má cáklá pometla.

:-)

rucuk

Ano, takto je to myslím fajn. :-)

Možná jednou za čas posunout dopředu, aby případní návštěvníci nebloudili a dlouho hledat nemuseli.

177 rucuk rucuk | E-mail | 31. ledna 2009 v 11:11 | Reagovat

Máte pravdu, ono se pak musí dost daleko dolů jet a na počtu komentářů si zase tak nezakládám, abychom to natahovali. Hlavně, že to lidi zajímá a své názory projeví. Může to být v dalším měsíci. Pokud se tady rozloučíme, půjdeme jako do ,,hajan", otevřu Kavárničku v únoru a v tom předjaří, může být různých témat k vykládání habaděj. Na našem babinci spolužaček jsme otevřely jedno téma, o kterém se mi nechce věřit, že je možné - ale to opravdu až příště. Zdravím a těším se na shledanou.

178 rucuk rucuk | E-mail | 31. ledna 2009 v 19:39 | Reagovat

Pane Ivane, v jednom mém článku o zvláštní svatbě, jsem popsala oblečení nevěsty, jak mi je sama sdělila. S jejím svolením jsem pak dost podrobně jejich svatbu včetně oblečení popsala. Protože tu paní dobře znám, smála jsem se i při tom psaní. Koupila si totiž na svatbu hnědý klobouček se slepičím pírkem k šatům s pepita vzorem- bílohnědým. A nechtěla to ani po domluvě prodavačky, že se to pírko  na svatbu nehodí, oddělat. Pokud jste to nečetl- snad by se vám to líbilo.

179 rucuk rucuk | E-mail | 31. ledna 2009 v 21:52 | Reagovat

Tak vážení, úderem 00,00 bude zveřejněna únorová Kavárnička a zvu všechny příznivce na kávičku s jablkovým závinem z pivního těsta. Je k nerozeznání od taženého štrůdlu.

180 rucuk rucuk | E-mail | 4. února 2009 v 21:39 | Reagovat

Chtěla jsem přidat recept na pivní polévku (dobrá je po opici, pardon při kocovině), tak to dám ještě sem:

l litr piva, 8 dkg cukru, strouhaná citronová cukr (chemicky neošetřená), 10 dkg strouhaného suchého chleba, kousek másla-tak na malou lžičku, sůl, kmín, trochu zázvoru , nasekat l cibuli--

20 minut povařit- zcedit, rozkvedlat 2 žloutky a vmíchat trochu kysané smetany.

No nevím, nezkoušela jsem to a nevím, jestli by mě to dokonale nevyčistilo:-)))

181 rucuk rucuk | E-mail | 4. února 2009 v 21:40 | Reagovat

pardon- strouhaná citronová kůra-

182 +rucuk +rucuk | E-mail | 8. února 2009 v 16:48 | Reagovat

V únorové kavárničce je recept na pivní štrůdl- dobré i pro diabetiky,  když se nedá náplň s cukrem, jen podušená jablka se skořicí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx