.



Milan, Zdena a jejich děti.

18. prosince 2008 v 9:22 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
Osud té dvojice znám nejen z přímého jednání Zdenky se mnou, ale později už jen kuse a z doslechu, protože nás osud rozdělil do jiného zaměstnání. Jde zde jen o takovou zvláštní souhru náhod a skutečností.
Zdena se zamilovala do ženatého muže a on jen sliboval a sliboval a tak to trvalo pár let.



Když už jí bylo skoro přes 30 let, objevil se Milan. Shodou okolností dělali oba u jednoho zaměstnavatele. Byl o deset let starší a lhala bych, kdybych uvedla, že byl vdovec, rozvedený nebo svobodný. To není podstatné. Vím jen, že neměl děti a tak oba doufali, že budou děti mít spolu.

Zdena podstoupila všechna možná vyšetření - není prý důvod, proč by nemohla mít děti. Dokonce donutila Milana, aby se nechal také vyšetřit. Také v pořádku.
Poslali ji do lázní, všechny možné procedury prodělala a nic.

Tehdy se rozhodli, že dokud to jde, vezmou si děvčátko, co nejmenší. Podařilo se to až po pár letech, kdy Zdeně bylo 36 let, Milanovi 46.

Děvčátko bylo zdravé, čilé a dělalo jim jen radost. Když mělo asi 5 let, vyptávalo se, jestli by nemohlo mít bratříčka nebo sestřičku. Tehdy jí Zdenka řekla, že to u nich už nepůjde.

Stalo se však, že Zdena ve 41 letech přišla do jiného stavu. Zřejmě tam byla psychická zábrana a tím, že na dítě již nepomýšleli, byla odstraněna. Také nějaké hormonální změny po 40. roce prý bývají příčinou otěhotnění.

Měli sice strach, že jsou již starší, ale na potrat nepomýšleli. Zdena měla nějaký menší nádorek asi před dvěma lety v prsou, ale operativně šel odstranit a byl nezhoubný, takže nic nebránilo narození dítěte.
Všichni tři měli velkou radost, když se narodil zdravý chlapec. Dalo by se napsat a žili šťastně až do smrti, ale pravda by to nebyla.


Děti rostly, rodiče je měli rádi oba stejně. Děvčeti později řekli, že je adoptované, ale nevadilo to ani jemu ani bratrovi.


Onemocněla však Zdena, nemocí, proti které bojovala dlouho, ale marně.Milan zůstal s dětmi v jejich kritickém věku sám.

Další osudy dětí neznám, jsou z nich však prý řádní lidé a s tatínkem se nadále stýkají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 N.D. N.D. | Web | 18. prosince 2008 v 15:12 | Reagovat

Osudy lidí se ubírají křivolakými cestami...

2 rucuk rucuk | E-mail | 18. prosince 2008 v 15:59 | Reagovat

Je v tom ale také určitá naděje,  že se může narodit dítě i tehdy, kdy s tím již rodiče nepočítají. Měli jsme zde další dvojici, která měla jednoho syna a dlouho neměla další dítě. Po 14 letech ve 42 letech maminky se jim narodil druhý syn. Tatínek byl z toho udivený, ale rád. Ale pokud to je dokonce první dítě ještě lépe.

3 M.anon M.anon | 18. prosince 2008 v 16:28 | Reagovat

Také znám ve svém okolí případ lidí, kteří se osm let marně pokoušeli o to mít dítě a nic. Po adopci chlapečka do roka paní otěhotněla a porodila zdravou holčičku. Určitě je to také nějaká psychická bariéra.....která brání otěhotnění když to člověk moc chce.

4 rucuk rucuk | E-mail | 19. prosince 2008 v 10:44 | Reagovat

-3- Však existují nemoci - psychosomatického rázu, ne? Nebo to s tímto problémem  nesouvisí ? Musím se někde informovat co se do nich všechno zahrnuje.

5 M.anon M.anon | 19. prosince 2008 v 18:53 | Reagovat

Moje lékařka tvrdí, že v podstatě všechno souvisí s psychikou. I třeba to, zda člověk chytně či nechytne infekční onemocnění nebo si zlomí nohu. Tak si má pak člověk vybrat :-))

6 rucuk rucuk | E-mail | 25. prosince 2008 v 20:56 | Reagovat

5- Paní doktorce věřte, při špatné náladě myslíte na své trable a nedáváte tak pozor na cestu - a zakopnete..., totéž ovlivňuje snížení imunity - chytnete virus raz dva a pročpak lékaři říkají při nemoci - nebrečte, nebo se budete hůře uzdravovat? Na plícním oddělení doslova zakazovali plakat, doporučovali denně se smát nebo i zpívat. Pláč prý moc plíce namáhá. A je více příkladů o vlivu stavu mysli na nemoc těla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx