Říci to dítěti, či ne? A kdy?

5. listopadu 2008 v 14:39 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
Znám příběh jedné adopce. Začal v době první republiky . Dvě ze čtyř sester měly zvláštní osudy.
Jedna měla syna a při porodu zemřela.

Druhá sestra, také vdaná, děti neměla a protože to bylo již dlouho, co nepřicházely, domluvila se se švagrem- vdovcem, že by si syna vzali, ale jen tak, aby byl už jen jejich- adopcí. Švagr nakonec souhlasil, bylo to těsně před válkou, chtěl si založit novou rodinu, ale již jinde. Oženil se a odstěhoval.

Chlapec rostl a když mu bylo asi dvanáct, narodila se sestřička- vymodlené dítě.
Rodiče se chovali k oběma dětem stejně, nakonec syn nebyl cizí, vlastně byl synovec.Jen tatínek byl poměrně na syna přísný, jeho biologický otec byl tak trochu větroplach, jak se říkalo, takže nechtěl, aby se chlapec ,,potatil."


Jakým způsobem se kolem 15. roku dověděl, že jeho otec je vlastně strýc, mi není známo, jen bylo najednou u nich dusno, chlapec se bouřil proti otcově autoritě. všechno se to však urovnalo, vystudoval vysokou školu a dokonce velmi úspěšně.

Oženil se , má jednoho syna a snad teprve pak pochopil, že není jednoduché vychovat dítě, ať je vlastní nebo ,,jen adoptované".

Bylo by možná lepší, kdyby si v průběhu jeho dětských let pěkně sedli, ukázali mu rodinné album a vysvětlili situaci, určitě by to pochopil a jeho jednání by se vyhnulo tomu trucovitému období v pubertě.

Není matka, která dítě porodí, ale ta, která je vychová. Navíc to bylo opravdu od plenek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jirka Jirka | 5. listopadu 2008 v 14:47 | Reagovat

Myslím, že je lepší tohle oznámit doma a co nejdříve to jde. Jinak se to dozví v hádce od spolužáků, od "hodné" sousedky apod.. Následky bývají dost zlé, dětskou duší to určitě hodně zatřese.

2 Sidonie Sidonie | E-mail | Web | 5. listopadu 2008 v 16:49 | Reagovat

Ano, souhlasím - říct to dítěti co nejdříve. Odborníci to doporučují adoptivním rodičům také a rovnou jim radí, jak to udělat - nejlépe prostřednictvím pohádky. Nikdy totiž nikdo neví, kdo co řekne v návalu žárlivosti, vzteku nebo pomstychtivosti. Jen včasným seznámením s pravdou jde předejít vážným neshodám a potížím...

3 rucuk rucuk | E-mail | 5. listopadu 2008 v 17:01 | Reagovat

Byla u nás dvojice lidí, kteří si vzali během 3 let dvě děti z kojeneckého ústavu a měli na ně dokonce rodný list.   Odstěhovali se  daleko a žili klidně , až do chvíle, kdy do neuvedeného  města jela jedna bývalá sousedka, či spolupracovnice z práce, která rodinu znala, nakupovat do obchodního domu a potkala je. Děti čekaly na rodiče a ona se jich prý zeptala, jak se jim žije, jestli jsou na ně rodiče hodní., když je adoptovali. Naštěstí jim to rodiče rozmluvili, že se musela ta paní splést a ukázali jim rodné listy.  Oni to byli sourozenci ve skutečnosti a adoptivním rodičům se dost podobali. No, přece jen. Lidi jsou  někdy podlí a zlí pod rouškou soucitu dovedou ranit.

4 matka matka | 5. listopadu 2008 v 20:03 | Reagovat

Tak mě opět napadlo, jsem já vůbec vlastní, či ne?

5 lukyno lukyno | 5. listopadu 2008 v 22:20 | Reagovat

To je zase článek jak noha :D

Znám zvláštní příběh. Byli dva bratři. Byli moc hezcí a hodní, dobře vychovaní. Stalo se to v době normalizace a později. Oženil se jeden po druhém. A pak už byli oba ženatí. Dnes je však řeč o tom prvním. Ten se totiž jednou v noci pokakal.

Konec příběhu.

6 Lin Lin | 5. listopadu 2008 v 22:24 | Reagovat

Jsem pro říci dítěti tyhle okolnosti co nejdřív a úměrně věku.  Třeba takovou formu, že jeho rodiče se o něj starat nemohli nebo nechtěli - ale my ano. Prostě "jsme si ho vybrali" a chtěli jsme, aby byl "náš" :-)

Dítě si to sice přebere po svém a nepochopí celou situaci, která k adopci vedla. Bude mít ale zafixované, že někde existuje někdo jiný, kdo se ho vzdal.  Pak už ho nepřekvapí sdělení "hodných sousedů a kamarádů", že "je nevlastní".

Pokud nejsou adoptivní rodiče schopní to dítěti říct sami, koledují si o statut lháře a podvodníka v očích dítěte.  Pro dítě je hrozný šok, když se takovou "zprávu" dozví od cizích lidí. Však kdo by nebyl, když se nepřipravený z ničeho nic dozví, že nejbližší lidé, kterým říká mámo a táto, jsou  "jen nějací cizí".

7 rucuk rucuk | E-mail | 5. listopadu 2008 v 22:35 | Reagovat

-5- Lukyno, vám se  zdá ten článek ,,libový".  Ale to není můj výmysl, je to realita, ti lidé kromě nevl. otce žijí a jsou opravdu to,  co píši. Fakt je, že ten ,,chlapec" by se svého syna tak lehce nevzdal. Znám ho od malička. Žije teď již od studií v Praze. Nemohu tedy vypisovat určité podrobnosti. Kromě jiného, vy jste tak dokonalý, že se posmíváte způsobu psaní druhých? Necítím potřebu psát příliš dlouhé a košaté příspěvky. Vždyť mé ,,blbiny" nemusíte číst.:-))))))

8 rucuk rucuk | E-mail | 6. listopadu 2008 v 0:36 | Reagovat

-lukyno-Omlouvám se p.Hodiku, že jsem váš komentář smazala. Vaše invektivy k článku jsem považovala za znevažující  tak citlivé téma. Způsob psaní má každý svůj a nepovažuji vaše připomínky pro sebe za přínosné. Začátek článku, který jste tak kritizoval jsem opravila.

9 Danka Danka | 6. listopadu 2008 v 1:45 | Reagovat

Bratranec má dědičnou nemoc, a proto se s manželkou rozhodli pro adopci. Vzali si chlapečka, krásný chlapec, kudrnaté černé vlásky.Jsou mu tři roky a adoptivní rodiče ještě chvilku musí počkat, než mu řeknou pravdu. V rodině je již první oheň. Druhá teta adopci okomentovala, že je to cikáně, co z něj vyroste a jiné jedovaté bláboly.

Letos si ještě adoptovali 8 měsíční holčičku. Obdivuji je a držím jim palce, ale proč o tom píšu, nemusí to být "hodná sousedka", stačí jedovatý had v rodině.

10 Jirka Jirka | 6. listopadu 2008 v 6:14 | Reagovat

[6] rucuk

Myslím že Hodíkovi nemá cenu se za nic omlouvat, protože to je postava na blocích tak profláknutá, že už ho každý zná. Jeho příspěvky a vůbec jeho blog je většinou snůška blábolů. Děkuji že jste to smazalo ještě dřív, než jsem si to mohl přečíst a mít třeba zkažený celý den :-)

11 lukyno lukyno | 6. listopadu 2008 v 8:22 | Reagovat

rucuk: No jistě, mazat mazat mazat. Já nikdy nesmazal jediný komentář. Jsem totiž přesvědčením demokrat a věřím, že každý má právo se vyjádřit. No nic.

12 rucuk rucuk | E-mail | 6. listopadu 2008 v 8:41 | Reagovat

-9- Byl to první komentář, který  jsem smazala. Klidně ho tam vrátím a ať čtenáři posoudí, zda je přínosný svým obsahem.  Bylo mi trapně, když jsem to četla, že můžete ironizovat  článek, který jsem jen tím způsobem chtěla zkrátit- myslím úvodem. Takže: poslužte si a svůj výtvor si znovu přečtěte.

13 rucuk rucuk | E-mail | 6. listopadu 2008 v 8:46 | Reagovat

Takže pod -5- je to zpět. Lukyno!

14 rucuk rucuk | E-mail | 6. listopadu 2008 v 8:54 | Reagovat

-9- Danko, někdy se říká po přízni řízni. Myslím, že se v každé rodině najde člen, který musí vše pokritizovat, nic se mu nelíbí a má potřebu do všeho se plést. Nikdy nevíte ani u vlastního dítěte, co se z něj vyklube.

Než mít vědomě nemocné nebo postižené dítě, tak opravdu raději adopci. Znám rodinu, kde neměli své děti záměrně -kvůli dědičné chorobě duševní a vzali si chlapce. Vše je v pořádku, on to věděl od začátku, byl již v předškolním věku.

15 Jirka Jirka | 6. listopadu 2008 v 9:01 | Reagovat

[13] rucuk

Tak jak jsem předpokládal, opět Hodíkův blábol a výplod chorého mozku. Naštestí mi to den nezkazilo.. :-)

16 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 6. listopadu 2008 v 9:43 | Reagovat

Paní Růženo, nepřizpůsobujte se, buďte stále svá. Kdo je rozumný přečte si Váš blog ( vždy slušný a neurážející ). Pokud má potřebu reagovat, jistě si poslouží. Nikomu bych nic nemazal ( kdybych i mohl ), každý dává svým textem o sobě vizitku.

K Vaší otázce. Vždy se má říci dítěti pravda! Kdy? Hned jak je patrný pevný vztah k "rodičům", použít přiměřenou formu. Tím se podle mého vztah jen upevní. Konec konců, Vy to víte lépe než všichni přispěvatelé. Nějaký lukyno, je jen profláklé kino.

17 matka matka | 6. listopadu 2008 v 10:23 | Reagovat

No, jo, jenže on má ten lukyno pravdu. Mě se také chlapeček jednou pokakal. A zrovna u dětské lékařky. Z barvy toho exkrementu byla přímo zděšena. No a nakonec jsme demokraticky naznaly, že byl správně krmen zdravou výživou - černým rybízem.  

Tak tedy preventivně děti správně živit, láska prochází totiž žaludkem. A pak jim říci, jsi naše, protože tě máme rádi a bez tebe bychom šťastni nebyli.

A že takových dětí, které toto slyšet potřebují, je. Nejedno.

18 kloistr kloistr | 6. listopadu 2008 v 10:52 | Reagovat

to lukyno: Ty ses fakt magor. Kdyz te neco nebavi, tak to proste necti.

Rozhodne to rici diteti a nasledne i jeho sourozencum co nejdriv. Znam lidi kterym  to rekli az v puberte a v tom jiz dost zmatenem obdobi to cloveka uvrhne do jeste vetsiho chaosu.

19 rucuk rucuk | E-mail | 6. listopadu 2008 v 11:44 | Reagovat

-17- Matičko, když chce mít ve svém článku pokakaného chlapečka, ať si napíše svůj. A neplete něco takového k adopci. O hovínku nebyla řeč, že ne?Váš humor, který se snaží situaci nadnést beru, ale o p. Hod. to není humor, ale posměch a ten není přínosný.

20 sdr sdr | E-mail | 6. listopadu 2008 v 12:02 | Reagovat

To : rucuk

Možná zvolil lukyno vtípek, který (podotýkám) podle některých nebyl nejvhodnější. Každopádně to nebylo nic strašlivého, nic sprostého, ani nic tak strašně obhroublého.

Trochu mě zaráží, že se takto kriticky nepozastavujete nad jinými nenávistnými, sprostými a urážlivými reakcemi mnohých jiných přispivatelů v diskuzích jiných (i Vašich) blogů.

21 matka matka | 6. listopadu 2008 v 12:14 | Reagovat

No, to máte tak, lukyno mě na svém blogu  neskutečně vytáčí. Nejvíce však proto, že jsem nucena v něčem mu dát zapravdu. A že se mi ta pravda nelíbí a z pusy ven mi nechce jít. A i zde z jeho příspěvku nějak tuším, že má kus pravdy. Jen ji po svém sděluje. Pro mne je pravda taková, že nejen dítě z Vašeho příběhu, ale i plno dalších dětí takto žije. A každý se trochu jinak se svou situací srovnává. A je opravdu důležité, lejno za sebou nenechávat.

Ostatně vím, že i lukyno by byl schopen se vyjádřit velmi, velmi - no prostě ne jako gentleman.

Jo, ale mrkněte, na svém blogu má nádherná akvaria. Ten kluk umí  krásu vytvořit. :-)

22 rucuk rucuk | E-mail | 6. listopadu 2008 v 12:40 | Reagovat

-21- Je mi jasné, že Lukynovi a mnoha jiným může mé psaní vypadat jako klišé, ale jen se snažím, neumělým způsobem shrnout do pár vět průběh několika let. Na ta akvária jsem reagovala hned jak je uveřejnil a doporučila jsem mu, aby tuto činnost více publikoval.

-22- čtu lukynovy  články i reakce na ně. Víte, ono někdy stačí, co mu napíší jiní  a je to někdy dost nemilosrdné. Nechci se přidávat k urážkám, nemám je ráda,  bráním se jen, když se mi zdá, že je příspěvek napsán jen proto, aby ukázal nadřazenost píšícího. Víte ,příspěvek nemusí být sprostý,hrubý, on může i slušnou  skrytou ironií více urážet.

23 rucuk rucuk | E-mail | 6. listopadu 2008 v 12:47 | Reagovat

-20- to číslo 22-omylem napsané- patřilo vám. Jen na okraj, na svém blogu jsem sice ironii a nesouhlas viděla, ale vůči mě sprosté a hrubé slovo ne. Co si přispěvatelé mezi sebou  napsali je jejich záležitost a mohl jste si všimnout, že jsem je někdy i ,,napomínala", což ale není moje povinnost.

24 matka matka | 6. listopadu 2008 v 13:10 | Reagovat

22 rucuk

Klišé? Nesmysl. Až bude lukyno a jiní v našem věku, také takto budou psát. Oni jen reagují. Po svém reagují. Na základě svých poznatků. No a nás i je vzájemný dialog třeba někam dále posunuje.  Doufám. Do posledního dechu se "posunovat" budeme. :-)

25 Sidonie Sidonie | E-mail | Web | 6. listopadu 2008 v 14:17 | Reagovat

To 6:

Jj, říct, že "jsme Tě chtěli, vybrali  jsme si Tebe, protože ses nám líbil/a" - to je pravda, důležitá pravda. :o)

26 yopa yopa | 6. listopadu 2008 v 16:54 | Reagovat

Je to úplně jedno, tak jako tak řešíte zase sebe a ne to dítě. Lhát? Nelhat? MIlosrdná lež?

27 rucuk rucuk | E-mail | 6. listopadu 2008 v 17:32 | Reagovat

-26-Vžila jsem se poněkud do pozice toho adoptovaného dítěte. V 6 letech mi zemřel otec a v 8 maminka. Vzali si mě pak z dětského domova příbuzní. Jednou se mi teta přiznala, že o mě měla zájem jedna paní- dokoncwe mi ji ukázala, když jsme ji potkali. Její manžel byl v nemocnici rehabilitační pracovník. Slušní bezdětní manželé. Přibuzní mě nechtěli dát, možná kvůli případným pomluvám, že se mě zbavili. Kolikrát jsem si říkala, že ti dva by mě měli možná více rádi. Člověk nikdy neví. No, rodina je rodina a adoptované dítě je většinou více opatrované než  vlastní. Podle mě by to mělo včas vědět.

28 Alexandra Mosser Alexandra Mosser | 6. listopadu 2008 v 18:54 | Reagovat

Myslím, že je velice správné říci již malému dítěti že je adoptované, ale důležitá je spíše forma sdělení. Takže, říci vzali jsem si tě z děcáku, je pro dítko na celý život velice stresující ... ale když  mu řekneme, byl jsi krásný, malý chlapeček,  nám si se smaminou moc líbil, a proto jsem si tě odvezli k sobě domů :-) ... je pro malé dítě, které nemá ještě rozum - překvapivé , milé a především pravdivé ...

29 Olča Olča | 7. listopadu 2008 v 10:51 | Reagovat

Naprosto souhlasím s  [28] Alexandra Mosser, 6.11.2008 18:54. Takhle pěkně se to dá dítěti podat a ono to vezme jako něco naprosto přirozeného.

Slyšela jsem i moc hezké vysvětlení jedné pěstounky, že "některé děti se zkrátka nenarodí svojí mamince, ale cizí paní, (nebo tetě) a jejich maminka si je potom najde."

I to je pěkné vysvětlení, jak sdělit dítěti "jsi náš, protože jsme tě chtěli."

30 Atsmon Atsmon | E-mail | 7. listopadu 2008 v 17:43 | Reagovat

Jedna mladá paní se po 10 letech manželství nedočkala potomka. Byla zoufalá, toužila po dítěti. Aspoň adoptovaném. Její manžel do adopce tak žhavý nebyl, ale manželku měl rád, tak s ní celé martyrium adopce absolvoval a nakonec měli doma pěkné miminko. Mladá paní byla šťastná, ale manžel se jí zprotivil, rozvedla se. On teď platí řádně alimenty jako chytrá horákyně - na potomka - nepotomka....

31 rucuk rucuk | E-mail | 7. listopadu 2008 v 18:24 | Reagovat

-30- To je dost nemilé, ale je to riziko adopce. Východiskem by bylo, kdyby se paní vdala a její nový manžel by to dítě adoptoval. Kde je však ohled na to dítě? Ono za to nemůže, že ta nová matka nevydržela v manželství. Pro něj  to bude určitě horší pocit, pokud mu to dá ten ,,otec" najevo.

32 Atsmon Atsmon | E-mail | 7. listopadu 2008 v 21:13 | Reagovat

Znám příběh ještě smutnější. Výchozí situace podobná, ale mladá paní si představovala, že k dítěti pocítí omamný gejzír mateřské lásky - a ono nic. Obrnila se tedy trpělivostí a předpokládala, že se ten toužebně očekávaný pocit dostaví postupně - a nic takového se nestalo. Dítě jí bylo lhostejné, později odporné, nesnášela ho. Nicméně byla zodpovědná a o chlapce se vzorně starala. Ani zde manželství nevydrželo. Když bylo chlapci asi 2 roky, projevila se u něj  závažná srdeční  choroba a dítě bylo umístěno v nějakém zdravotnickém zařízení. Rodiče k němu měli i nadále povinnosti vyplývající ze zákona, ale pro všechny to byl konec vztahů...

33 rucuk rucuk | E-mail | 8. listopadu 2008 v 17:12 | Reagovat

-32- Tady lze říci jen chudák chlapec a v podstatě i ti lidé. Opravdu to není jen tak. Také znám dvojici lidí - hodní, neměli vlastní děti. Paní by si i vzala dítě do adopce, ale muž se vyjádřil v tom smyslu, že vlastní by snesl- měl i rád, ale cizí raději ne. Prostě přiznal, že netouží nijak po dítěti. Jsou takové povahy.  Nevzali si dítě, ale seznámili se s rodinou, kde mají dost dětí a pomáhají jim nejen materiálně- dárky dětem a pod., ale postarají se o děvčátko, které je navštěvuje a má u nich dokonce pokojík, kdyby chtěla přijet. To považuji za přijatelné řešení pro obě strany. Ta rodina jim to oplácí tím, že jim hlídá chalupu a příp. pomáhají s drobnou údržbou.

34 Atsmon Atsmon | E-mail | 8. listopadu 2008 v 17:46 | Reagovat

Srdce je osamělý lovec. Ani mateřská láska není bezbřehá.  Znám to z vlastní zkušenosti. Jsem nejmladší ze tří sourozenců. Moje sestra zemřela jako batole v roce 47, bratr se narodil v roce 48 a já v roce 52. Měla jsem být rodičům náhrada za milovanou dcerku. Ale nesplnila jsem jejich očekávání. Žádná okatatá usměvavá panenka.  Slaboučké, neduživé, plačtivé dítě. Matka zklamání neunesla a onemocněla s nervy a já jsem byla 10 měsíců v kojeneckém ústavu. Po návratu domů se vše ještě zhoršilo, protože jsem se od rodičů odvracela. Odvykla jsem. V roce 56 přišel o život  můj otec a matka už nic nepředstírala. Dá se říci, že naše vztahy se vylepšily, a to podstatně, až  v době, když  před 10 lety onemocněla a já jsem se střídavě se svým skvělým bratrem o ni starala. Stejně jsme si ale náš vztah nevyříkaly, před 4 lety zemřela, snažím se najít v její pozůstalosti nějakou zmínku o tom, co jsem pro ni znamenala...

35 rucuk rucuk | E-mail | 8. listopadu 2008 v 21:52 | Reagovat

-34- Nevěřte tomu, že by vás neměla ráda. Každá matka neumí dát najevo city. Tetu jsem neviděla, že by svého syna někdy pohladila, dala mu najevo nějaký cit, ale vím, že ho měla ráda tak, že ho chránila a odpouštěla mu co přišlo i nemilého, bylo toho  dost. Buďte šťastná, že máte ještě bratra a dobrého, mě už zemřel a nemohu se s tím srovnat do dnes.

36 rucuk rucuk | E-mail | 8. listopadu 2008 v 22:25 | Reagovat

- 34- Ještě něco, maminka neonemocněla zklamáním z vás, ale když zemře matce dítě,  je to trauma na celý život a váš pláč ji jen utvrdil ve smutku.  Rodiče a děti si málokdy umí vztahy vyříkat, jen svým chováním, vstřícností a pomocí dáváme najevo vzájemné city. Věřte mi, zažila jsem toho dost a teprve zpětně, občas vztahy v duchu probírám a   je to zbytečné, protože to člověka jen mrzí, že nelze nic vrátit , příp. změnit.

37 Atsmon Atsmon | E-mail | 9. listopadu 2008 v 7:49 | Reagovat

Vy jste laskavý člověk, vaše příběhy prožívám a těším se na další. Vaše vyprávěcí optika je vždy vlídná a chápající ke všem zúčastněným.  Můj příběh pokračoval poměrně dramaticky, ale o tom jindy, až bude vhodné téma. Brutalita života nás někdy zaskočí a prostě nemá ani vysvětlení ani řešení.  Nyní se zaměřím na vaše aktuální supertéma - vánoční cukroví. Sama žádný recept namám, budu parazitovat  na zkušenostech přispěvatelů

38 Katy Katy | E-mail | Web | 9. listopadu 2008 v 17:30 | Reagovat

Ahoj. Já to tu ráda čtu a spíš mi přijdou k smíchu rádoby hloubavé články o nesmrtelnosti chrousta. Adopce může být jak špatná tak skvělým začátkem nové rodiny. Vždy záležá na lidech i okolnostech. Já mám matku pravou ale také jsem se moc citů nedočka a díky tomu neumím moc lásku přijímat, dávat naštěstí ano, ale když mě někdo jen pochválí tak mu začnu vymlouvat že to není pravda, místo abych náklonost přijala. A říci pravdu a kdy, to asi nikdo nevíme, také jsem ale názoru, že čím dřív tím lépe, protože lidé opravdu umí být zlý a dozvědět se od někoho jiného že je adoptovaný určitě na klidu nepřidá.

39 rucuk rucuk | E-mail | 9. listopadu 2008 v 18:26 | Reagovat

-38- Víte Katy, s tím příjímáním lásky je to horší než s dáváním. Člověk, který byl více mezi cizími než vlastními  lidmi , lásce či jen přívětivosti moc nevěří a je mu nějak trapně, při jakékoliv pochvale nebo i vděku za něco , co udělal někomu  dobrého. Prostě jste podobná povaha jako já.. Přiznám se, že raději dávám, aniž bych čekala vděk či odplatu- platí to i o dárcích, mám prostě radost, když někomu  udělám,, dobře". Navíc není riziko zklamání- taková trochu zbabělost.

40 Olča Olča | 10. listopadu 2008 v 16:42 | Reagovat

re: [35] rucuk, E-mail, 8.11.2008 21:52

Moc si Vás vážím a proto doufám, že moje slova nevyzní nějak nepřátelsky.

Víte, ono nařizovat někomu z čeho má být šťasten je hodně kruté. Každý cítíme to co cítíme, poroučet se tomu nedá.

Trochu mi to zní jako by se měla  Atsmon radovat z toho že má bratra a "nemyslet" na fakt že nikdy nepoznala skutečnou mateřskou lásku.

To by bylo stejné, jako byste nemocného na lůžku přemlouvala, aby jásal že má hezké vlasy.

41 rucuk rucuk | E-mail | 10. listopadu 2008 v 20:44 | Reagovat

-40- Olčo vy jste zřejmě nepochopila, co tím myslím, ale člověk by se neměl utápět v tom, co již nemůže změnit a měl by si všímat toho, co ještě má, aby náhodou později nelitoval, že si nevšímal podstatného, na co ještě může mít vliv.Myslíte, že si vzpomínám, kdy mě po celé dětství někdo vůbec pohladil? O mamince nemluvě. Tu jsem viděla naposledy v 6 letech, kdy mě vezla do dětského domova, protože musela do nemocnice a z příjmu si pamatuji jen to, že mi musela odebrat zlaté náušničky, abych je případně neztratila. Líbání se vyhýbala kvůli své nemoci.

Navíc nikomu jsem v tomto smyslu nic nenařizovala, jen doporučovala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx