.



Černá hodinka.

26. listopadu 2008 v 20:38 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
Žijeme v době, kdy sedíme při svíčce jen když náhodou přeruší dodávku elektřiny, V naší době již je vzácností, kdy si lidé sednou a jen tak povídají.


My jsme takové povídání praktikovali, když byli kluci malí. Sedla jsem si k nim na postel, měli jsme patrovky, nechala jsem jen pootevřené dveře a vyprávěli jsme si a vzpomínali, teda hlavně já, co dělali za hlouposti, když byli malí.


Jinak doma se povídalo a případně zpívalo při štepování ponožek, či přišívání knoflíků a to dost dobře nešlo bez světla. Ale stejně to byly poklidné chvilky, kdy jsem jen tajně myslela na to, jaké by to bylo s rodiči. Nechci být nevděčná vůči příbuzným, v té době mého dospívání jsme si s tetou byly docela blízké. Snad vzpomínala na své mládí, vyprávěla různé příběhy svého života i jiné z města..


A teď jedna vzpomínka- O tom, jak jsme se odnaučili krást cizí ovoce.
Ráda jsem od jara do zimy courala po polích a loukách, které nebyly daleko za naší zadní zahradou. Nechodila jsem krást ovoce, toho jsme měli doma dost, včetně třešní. Trhala jsem pampeliškové listí pro králíky, divoké macešky, které rostly mezi slunečnicemi na jednom poli a mezi čočkou. Z toho se dělal odvar na pubertácké pupínky bratrance. Z jara jsem chodila na mladé kopřivy pro kuřátka nebo housata.

Chodila jsem ráda a trvalo mi to vždycky dlouho, to trhání.

Jednou šel se mnou i bratr, to nám bylo tak 10 mě a jemu 12 let. Šli jsme podél plotů zahrad, protože tam rostlo nejvíce kopřiv a mlíčí. Najednou jsme došli k zahradě naší paní učitelky zpěvu a ručních prací. Zjistili jsme, že laťky plotu jsou uvolněné, tak jsme tam ze zvědavosti vlezli. Byla tam třešeň, na které se začaly červenat třešně. Přesně takové jsme měli před naším domem a nesměli jsme je trhat pro nezralost. Zlákaly nás a pokoušeli jsme se na nějaké dosáhnout.


Najednou se ozvalo:,, Děti, počkejte si, až budou ty třešně zralé a přijďte si natrhat. Je jich tu dost. Budu jen ráda, že se otrhají." Zakoktali jsme jen omluvu a přes laťky plotu vypadli. Měli jsme nějakou dobu strach, zda to neřekne našim, oni se dobře znali, ale nic neřekla a nás jakákoliv chuť na cizí ovoce přešla.


Možná toto není historka hororová, která by se hodila do černé hodinky, ale je to trvalá vzpomínka na prohřešky mládí.


Máte-li někdo takovou, případně jinou i strašidelnou, vzpomeňte si na ni a podělte se s ostatními. Kdo bude chtít a mít chuť. A nemusí to být váš zážitek a jen z mládí.



alt="zimní krajina" title="zimní krajina" width="120" height="82" class="center" />
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rucuk rucuk | E-mail | 26. listopadu 2008 v 20:49 | Reagovat

Ještě takový dodatek : uvařte si šálek čaje, chcete-li přidejte tuzemáček, třeba i rozložte pár fotek, vzpomínejte a pak pište.

2 matka matka | 26. listopadu 2008 v 21:06 | Reagovat

Černá hodinka - čas pohádek, vyprávění, snění, zpěvu.  Pec, krb, či kamna jsou již roztopena živý oheň seknici vyhřívá, děti se k teplu tulí, matka vaří čaj. A Ty teta, povídej.

Jako dítě jsme  často chodili ven, na houby, natrhat květiny. Na louce rostly různé vstavače, které již dnes neuvidíte, létali různobarevní motýli, zpívalo mnoho ptáčků. Ale houby na našem suchém kopci? Jen jsme na ně chodili, ale nenalézali.

Jednou však jsme se opět ven vydali. Již jsme se chtěli k domovu obrátit, ale pak ještě že se podíváme z prudké stráně dolů, jestli srny, zajíce, bažanty, či koroptvičky nezahlédneme. Ale nic. Jen uprostřed stráně jsem zahlédla velké bílé kameny. Jé hele, podívejte, to jsou krásné kameny. Ale otec, to nejsou kameny, to jsou houby. Tam nikdy žádné kameny nebyly. To není možné. A tak jsme přece jen šli blíž. A opravdu, Na stráni poseto bílými kameny - pýchavkami. Stěží jsme je domů unesli. Nu druhý den pekli všichni sousedi výborné houbové řízečky.

Slovo dále předávám .....

3 ivana ivana | E-mail | Web | 26. listopadu 2008 v 21:21 | Reagovat

my jsme měli černou hodinku u babči na chalupě, když jsem byla malá. sešli jsme se i se sousedama, měli kluka. seděli jsme všichni kolem stolu v kuchyni, byl krásně velikej, jak to mám ráda, aby se vešlo hodně lidí. zapálili jsme svíčky a soused vypravoval strašidelný příběhy. uměl to nádherně. byl to samej hřbitov a duch a když to bylo nejstrašidelnější, tak ještě strejda bouchl okenicí. my jsme měly jako děti oči navrch hlavy, ale bála jsem se nádherně, možná nejkrásněji v životě :-)

4 caracola caracola | 26. listopadu 2008 v 21:32 | Reagovat

Černých hodinek jsem si užil v dětství dost a dost. Vypínal se pravidelně proud,protože ho bylo  málo. Jednou zavítal na státní návštěvu president NDR Wilhelm Pieck. a elektřina se náhle nevypnula.Český národ tenkrát reagoval motlitbičkou : Pane Bože dej nám Piecka ať nám svítí elektrika.

5 N.D. N.D. | Web | 26. listopadu 2008 v 21:42 | Reagovat

Černá hodinka je dobrý nápad, "pár" jsem si jich už  v životě užila a teď si je občas užívám s vnučkama a ty jsou snad nejhezčí. Ale je to srovnatelné, když se o Vánocích díváme v televizi na pohádky..... přidám malou vzpomínku

6 ivana ivana | E-mail | Web | 26. listopadu 2008 v 21:42 | Reagovat

(4) caracola

:-))))) to je moc hezký :-)))))

7 rucuk rucuk | E-mail | 26. listopadu 2008 v 21:49 | Reagovat

Jako  12 až 13 letá jsem často chodila vypůjčovat rodokapsy pro bratrance o 7 let staršího. Většinou k večeru, když si vzpomněl, že nemá  co číst. Měli jsme známé, kteří bydleli na samotě - no nebylo to tak daleko, ale v polích, kolem nichž byly jen již tmavé  zahrady. A ještě jsem musela jít kolem jedné vilky se zahradou , v které měli psa, ale opravdovou zákeřnou bestii. Nebyl  velký, ale šel vždy kolem plotu tak, že jste ho za keři rybízu neviděli a nečekaně na vás vybafl. Jednou jsem šla s rodokapsy pod paží zpět, všude klid , měsíček už svítil... začala jsem si potichu říkat : Měsíc svítí jako prase, za stodolou štěká pes, na zahradě něco smrdí, jak jsi  krásná naše ves... v tom se na mě  vyřítil ten pes, který se nějak dostal ven a zakousl se mi do nohy. Zařvala jsem, odkopla ho a vtom vyběhl majitel a ještě mi nadal, že prý jsem ho dráždila. On by prý nikdy nikoho nekousl.  Rána nebyla hluboká , ale odmítla jsem kolem toho domu chodit bez pořádného klacku.

8 N.D. N.D. | Web | 26. listopadu 2008 v 21:49 | Reagovat

inspirovala mě[4] caracola, 26.11.2008 21:32

bylo to v padesátých letech a vypínali elektriku dost často.

Jednou zůstala viset hodná paní sousedka ve výtahu v mezipatře a aby překonala klaustrofobii, protáhli jí sousedi škvírou skládací židličku, svíčku  a pohádkovou knížku, pak sezvali nás děti z domu k té výtahové škvíře, kde jsme si posedaly na deku, hezky namačkané, poslouchaly jsme pohádky, byla skoro škoda, když se elektrika zapnula....

9 Paolo Paolo | 26. listopadu 2008 v 21:56 | Reagovat

Škoda, že většina ze současné generace mladých ani neví o čem se tady bavíme. A ani neví o co jsou ochuzeni. Naopak my zase nevíme, o co v téhle době přicházíme a možná, že je to tak spravedlivé.

10 rucuk rucuk | E-mail | 26. listopadu 2008 v 21:58 | Reagovat

N.D. Tedy ta deka u výtahu- vlastně vůbec ten nápad je prima a dobré řešení krize.

11 matka matka | 26. listopadu 2008 v 21:58 | Reagovat

A také se háčkovalo, pletlo, světlo bylo snad jen od jehlic, jak se v rukách kmitaly. Ale také se sedávalo na stoličkách, židličkách , na schůdkách před domem a my, děti, s otevřenou pusou naslouchaly, co že si to ti dospělí povídají, kdo se vdávat bude, pak  jsme nevěstě tiše záviděli, kdo byl při pohřbu za květinovou babku, kde roste dobrá tráva pro husy, kam je vyhnat pást,...no a když šla další sousedka okolo, většinou se k dalším přidala, bylo milo posedět.

12 matka matka | 26. listopadu 2008 v 22:02 | Reagovat

A já jdu nyní chutě na kutě

a zítra, přivítáme se zde zas. :-)

13 rucuk rucuk | E-mail | 26. listopadu 2008 v 22:20 | Reagovat

Tak dobrou, já také. Myslím na muže, který leží  po operaci v nemocnici - v té prý nejlepší podle Novinek- tak doufám, že ho brzy budu mít doma.

14 matka matka | 27. listopadu 2008 v 7:25 | Reagovat

Diťátko malý, jak jsi vospalý, ptáčičkové dávno vstali, modlidbičky zazpívali, a ty ještě spíš, nic se nestydíš.

13 rucuk

Snad do vánoc, či dřív bude doma, bude líp. :-)

15 edita+svatosova edita+svatosova | E-mail | Web | 27. listopadu 2008 v 8:19 | Reagovat

autorka:

skvělá myšlenka; nezbude mi než dodat, že u nás v domácnosti prospělo povídání a vyprávění odstranění televize. Od té doby, co se po prázdném televizním stolku prohánějí dvě kočky, si povídáme mnohem častěji a radši.

16 N.D. N.D. | Web | 27. listopadu 2008 v 8:35 | Reagovat

přeji brzký návrat mužíčka domů...

17 rucuk rucuk | E-mail | 27. listopadu 2008 v 9:25 | Reagovat

Děkuji, nebudou-li komplikace, měl by být nejpozději příští týden.

Nejraději měl náš nejmladší, když jsem mu četla na pokračování, bylo pro něj trestem, když se nečetla pohádka. Druhý den pod záminkou, že byl hodný chtěl dvojnásobek. Někdy ale řekl, mami vymysli si zase pohádku.  Vymyslela jsem mu jako 3-letému takovou o neposlušné  mašince a tak jsem pak musela vymýšlet takové přenesené do současnosti, aby mohl říct- jé to tam znám a podobně. Starší kluci měli zase rádi, když jsme povídali o svém dětství.

Jednou jsem kontrolovala jestli spí - to už jim bylo více a starší si četl pod peřinou , svítil si baterkou. Když jsem mu na ni přišla divil se, jak to vím. Také jsem to tak dělala, takže.... No vidíš, mami, jakás byla ... a mě to bereš.

18 rucuk rucuk | E-mail | 27. listopadu 2008 v 16:28 | Reagovat

Jednou v létě jsem se vracela domů z kina. Byla to zrovna doba, kdy jsem začala chodit s chlapcem a tak jsme si cestu trochu prodloužili. Bylo už kolem 11. hodiny večer a nám se stále nechtělo rozloučit. Stáli jsme za plotem zahrady za domem, drželi se za ruce. Byla tam opravdu tma, veřejné osvětlení bylo poměrně daleko. Konečně jsem dostala pusu na rozloučenou, odemkla   a pak zamkla branku a šla pomalu po pěšince domů. Bylo špatně vidět, musela jsem jít opatrně. Najednou se  přede mnou něco zabělalo. Ztuhla jsem na místě. Co to může být? Schovala jsem se za strom a zavřela oči, abych lépe viděla, když je otevřu. Začalo se to pohybovat směrem ke mě a najednou mě do očí udeřilo světlo z baterky. Ozvalo se , to jsi ty? Babička v noční košili a v županu, s baterkou v ruce šla do zahrady, aby se podívala, kdo tam otevíral branku. Nevěděla o tom, že jsem šla do kina. Pak mi říkala, že měla přece jen strach, ale to, že se odemykala branka - klíč totiž hodně skřípal a naši to záměrně nenamastili, aby věděli, když jde někdo domů-  byla si jistá, že to je někdo domácí.

19 M.anon M.anon | 27. listopadu 2008 v 18:49 | Reagovat

Pěkné příběhy... Růženko, vám držím palce ať je mužíček zdráv doma.

Černé hodinky jsme doma občas také drželi. Jak psáno výše, často v mém dětství vypínali proud a také s topením to bylo někdy všelijaké. Tak jsme se selá rodina sesedli na gauč (velký rohový) pod deky a povídali si. Tatínek i maminka vyprávěli o svém dětství , my se sestrou naše drobné příhody nebou nápady. V té tmě člověk řekl i to, co by snad normálně ani neřekl.

A když už jsem měla vlastní děti, právě před spaní, také ve tmě mi povídaly a povídaly a nakonec jsem jim musela zpívat.:-) Nejraději měly "Partyzána" :-) a "V hornom konci svitá"..... Hm... a oba dnes docela slušně zpívají a hrají na kytary...už svým vlastním dětem.

20 Atsmon Atsmon | E-mail | 27. listopadu 2008 v 18:58 | Reagovat

Manžela Vám přeji co nejdříve domů!!! Co by to bylo za přípravu na Vánoce, kdyby chlap neujídal nebo aspoň nepřekážel!! Ten můj sice nepomůže, ale radí až mě z toho hlava bolí...

21 rucuk rucuk | E-mail | 27. listopadu 2008 v 21:54 | Reagovat

No, snad ho po neděli pustí, ale moc asi ujídat nebude. Navíc se poslední dobou,,držel" ač tlustý naprosto není. No, nebudu o něm psát, abych něco nezakřikla"

Když už o něm byla řeč, kouzelně vyprávěl jednu jedinou pohádku, kterou znal zpaměti synům. O lišce, která sedlákovi kradla slepice, husy, kačeny a jak ji sedlák chytil, když ji nalákal na koně- už si to přesně nepamatuji. Ale náš tatínek to vyprávěl pořád dokola a občas něco vynechal a kluci ho vždycky opravovali nebo mu napovídali, když u toho dřímal. Jednou jsem přišla kouknout, jestli už ten náš druhý synáček- mimochodem noční můra po mně , spinká. Tatínek ho šel uspávat, tedy jen pohádku na dobrou noc, nic víc. Tata ležel na zádech a vydatně odfukoval, synáček seděl nad ním a říkal: psst, tata pinká, psst. Musela jsem odejít a chechtala jsem se ještě v kuchyni. Starší syn už chrupal, ale ten malý huncút, jak mu říkala babička na Slovensku byl náramně živý. Když jsem muže vzbudila, tvrdil, že nespal....

22 rucuk rucuk | E-mail | 5. prosince 2008 v 21:33 | Reagovat

Nechci začínat další černou hodinku, přitom se mi nechce věřit, že by lidé neměli nějaké  zážitky. Třeba jen okolo rodinných svátků, narozenin , Silvestrů, zážitků ze zájezdů.  Vždyť není nutné pořád začínat, stačí přidat komentář- příběh, dá se vrátit k článku, pokud to má smysl. - Toto připisuji na základě výzvy, že mám napsat pokračování Černé hodinky třeba i pod jiným názvem.

23 matka matka | 6. prosince 2008 v 19:34 | Reagovat

22 ručuk

Snad by stačilo u každého Vašeho nového článku dát odkaz, jak se dostat sem, aby se čtenářům lépe hledalo?

Místa je zde dost. :-)

A zážitků, třeba ze včerejšího Mikuláše mají lidé určitě také dost. :-))

24 rucuk rucuk | E-mail | 7. prosince 2008 v 22:04 | Reagovat

-23- Stačí najít nějaký novější článek a na RSS tohoto blogu ťuknout, jet v seznamu doleji a Černá hodinka se najde. Dělám to také tak u jiných blogů, když si chci přečíst reakci na diskuzní příspěvek. Děkuji za zájem..:o)))

25 matka matka | 9. prosince 2008 v 17:17 | Reagovat

Tak se mi to povedlo, ano, je to urychlení Dík. :-)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx