.

Chtěla bych podpořit akci, kterou na svém blogu "rozjela" Kitty a to na téma článků různých blogerek a blogerů Věřte-nevěřte. Víte-li o nějakém zajímavém článku, který by se do této kategorie hodil ozvěte se na http://diviznacka.blog.cz/ nebo na její email, případně zprávu autorovi, které jsou u ní k dispozici. Tam se dovíte bližší. Je to možnost upozornit na zajímavé články blogu- klidně i svoje.

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Úsměvné příběhy ze života.

11. října 2008 v 20:45 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
Každý člověk v životě něco zažil, na co docela rád vzpomíná. Chtěla bych se s vámi podělit o příběhy, které se staly už dávno, byly docela úsměvné, i když v prvním momentě , jak se říká, byly i na infarkt, pro zúčastněného.


Jeden mladý muž nastoupil v r. 1957 na umístěnku do závodu zrovna v letním období, kdy byla, jak bývalo dlouho zvykem , celozávodní dovolená. Kantýna zavřená, závodní jídelna zavřená a pro lidi, kteří buď ještě neměli nárok na dovolenou, případně si ji nemohli z různých důvodů vzít, to byla otázka náročná. Hlavně pro svobodné, kteří nebyli u maminky. Tak jeden svobodný mládenec již starší se domluvil s tím novým, že by si mohli ukuchtit na vařiči lečo.

Svačiny tam z blízkého obchodu nosil muž, nikdo mu jinak neřekl než Vašek, třebaže byl již starší. Byl poněkud zpomaleného myšlení, dělal jen takové pomocné práce, ale svým způsobem i někdy docela mazaný.
Tak mu ten - říkejme mu Josef - napsal na papírek, co mu má koupit. Půlku chleba, čtvrtku sádla, rajčata, cibuli a hlavně půl kila papriky.

Za nějakou dobu Vašek přišel a donesl mu celý šťastný, že nic nezapomněl požadované suroviny. Vyložil na stůl, cibuli, rajčata, chleba, sádlo a pak začal vytahovat papriku . Kladl ji vedle sebe na stůl a pečlivě počítal - jeden sáček, druhý a tak dále. Koupil totiž mletou papriku v 2 dkg sáčcích. Josef pak chodil po celé fabrice a nabízel ke koupi sáčky papriky. Vaška si pak žertem posílali ještě dlouho pro papriku na lečo, ale on si z toho nic nedělal.

Dost lidí ještě pamatuje, že ve škole bylo pracovní vyučování. U děvčat to bylo půl školního roku vaření a půl práce na zahrádce. To víte, že raději vařily, alespoň to mohly sníst. Vařila se jednoduchá jídla, která byla brzy hotová. Tak jednou dělaly bramborové placky. Těsto bylo uděláno a učitelka řekla jedné dívce: Už bys mohla dát na plotnu pánev a olej, abychom to mohly smažit. Po chvíli se podívala, zda to dívka udělala. Na rozpálené plotně byla pánev a na ní trůnila láhev s olejem. Ještě dobře, že byla skleněná, nebylo to dlouho, jinak si nedovedla tu hrůzu představit.

Dívka se málem čertila, že jí nikdo neřekl, že ten olej má na pánev nalít.
Tato příhoda mi připomněla, jak muž vařil jednou brambory. Měli jsme maso hotové, já něco šila, tak jsem ho poprosila, ať oloupe a dá do hrnku do vody brambory. Když to měl hotové, řekla jsem, ať je dá na plotnu. Myslela jsem tím vařit. Po chvíli jsem se chtěla podívat, zda již vaří, ale stály tam ve vodě, pěkně zakryté pokličkou a plamínek nikde. No jo, tys neřekla, že to mám i uvařit. A bylo to.

Tak zase někdy. Určitě máte jen takových úsměvných příběhů také dost. Nezarmoutí a pokud vyloudí alespoň na pár tvářích úsměv, je to dobré.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 N.D. N.D. | Web | 11. října 2008 v 21:23 | Reagovat

Myslím si, že papriky už nikdo netrumfne, budu se smát až do rána.....

2 N.D. N.D. | Web | 11. října 2008 v 21:31 | Reagovat

Tak dobře, netrumfnu, ale přidám. Má dcera je moc šikovná hospodyňka, ale jednou se jí vymkla z ruky výroba kečupu (hodně rajčat na zahrádce). Podle receptu vše poctivě ukuchtila a pak vše vyhodila. Místo 20g soli, tam dala 20 dkg soli. ani nemrkla.

A já  - dáááávno již tomu, v receptu na čokoládu  psáno:  9 pudinku ....., dala devět pytlíků pudinku a pak se přišlo na to že chybí slovo  - lžic, tedy 9 lžic pudinku. Měli jsme dlouho velké množství výborného čokoládového pudinku...

3 rucuk rucuk | E-mail | 11. října 2008 v 21:44 | Reagovat

Tak to je tedy dobré, ten kečup bych chtěla ochutnat, to by se mi pusa pěkně zkroutila, že?

Domácí čokoláda se nám jednou také,, podařila," ale za boha jsem nepřišla na to , proč jsme ji museli z formiček vyškrabovat, když jindy šla krásně vyklopit. Ne a ne ztuhnout. Nakonec to zjistil syn,když podle papíru z tuku zjistil, že jsem do ní dala normální margarín a ne 100 % tuk, jak je v předpisu.

4 Ann Ann | 12. října 2008 v 17:07 | Reagovat

Tak ta paprika mě fakt pobavila :-)

A co se týče pracovního vyučování, tak to si snad pamatují všichni. Pokud si někdo myslí, že už není, ráda bych podotkla, že já jsem na střední a taky jsme ho na základce normálně měli.

5 rucuk rucuk | E-mail | 12. října 2008 v 20:25 | Reagovat

Nějak mi nejde do hlavy, že nebylo v obchodě nikomu divné, když chtěl 25 sáčků mleté papriky. Jo a to pracovní vyučování nebylo na škodu, jen když naši kluci jeden po druhém vyšívali, byl to pohled pro Bohy. Byli ale šikovní. Stejně to myslím maminky zkulturňovaly.

6 R R | 18. října 2008 v 21:04 | Reagovat

Když zavzpomínám na naše vaření, nevidím žádnou veselou příhodu, nikdo ho neměl rád. Na začátku jsme museli čistit nevímkolik let nepoužívané a ne zrovna dobře umyté náčiní,potom jsme každou dvouhodinovku vařili. Asi jak nám zůstalo v paměti to čištění, neměli jsme na naše výtvory nikdy chuť. Navíc učitelka toho předmětu nebyla oblíbená.Když onemocněla (údajně krátce po tom, co jako jediná jedla polévku naší výroby) a do školy se už nevrátila, vystřídal jí někdo jiný a nás začal předmět víc bavit.

To byl 1 rok rodinné výchovy. V pracovní výchově se nám několik let střídaly dílny a za pěkného počasí všeobecně neoblíbené pěstitelství

7 Katy Katy | E-mail | Web | 18. října 2008 v 21:20 | Reagovat

Opravdu úsměvné příhody. Moje mamka se zas jednou chtěla vytáhnout jako mladá s výborným gulášem a místo papriky do něj dala skořici - pro její obhajobu - měli to ve skleněných kořenkách, cha. Mě se nehody s vařením nestávaly, jen jsem do svého prvního koláče nedala kypřící prášek a sníh to moc nevyzdvihnul..ale opět jsem měla štěstí, byl z toho výborný piškot. V pracovní výchově mě teda bavilo pěstitelství víc asi proto že jsme měli super učitelku vhodného jména Kořenová. Vaření mě moc nebavilo, protože jsme měli zlou starou čarodějnici na to. Ale s holkma jsme se nasmáli a nejvíc se nám povedli škvarkové paciny, které opravdu chutnali ořechově...a to si pamatuji dodnes - bude mi 30. Děkuji za pobavení autorce

8 rucuk rucuk | E-mail | 18. října 2008 v 23:26 | Reagovat

Mám takovou vzpomínku na své vaření v papiňáku- takový ten matný, pod pokličkou guma, která musela ,,sedět", jinak to prskalo. Dost mých známých hrnec mělo, ale bály se v něm vařit. Guláš je z něj dobrý, protože si maso uchová chuť. Tak jsem jej jednou vařila a protože jsem spěchala a chtěla ho ještě zahustit , zastavila jsem var a hodila na pokličku modrou utěrku na zchlazení. V domnění, že to už bude dobré, jsem povolila poklici a sotva jsem stačila uskočit. Neměli jsme tehdy odssávač nad sporákem a guláš jako vodotrysk vyfrčel až na strop. Nedávno jsme malovali kuchyň na bílo. No, v hrnci moc nezbylo a ještě to likvidovat!?

Dodnes zacházím s papiňákem- už modernějším - velice opatrně.

Jo, v kroužku, kde jsem s děvčaty vařila nebylo o legraci nikdy nouze a měly jsme většinou jídlo a moučníky dobré.  Holky byly navíc dost mlsné a rády papaly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama






Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx