Byla to dáma.

9. října 2008 v 21:24 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí

Ležela jsem na chirurgii na velkém pokoji, bylo nás tam 13. Od 13 let do - nevím kolika let. Akutní případy i pooperační. Některé ještě nezařazené. Osobně jsem tam byla s podrážděným chronickým apendixem. Dostávala jsem na pupek studený termofor (byly v něm kousky ledu) a sem tam injekci.


Dlouhý čas jsem využívala, kromě čtení , k tomu, že jsem nosila ženám upoutaným na lůžko v konvici čaj, pomáhala jsem sestře skládat čisté prádlo a při té příležitosti si vybrala čisté pyžamo, které bych při své malé postavě jinak tahala po zemi, nebo nosila ohrnuté.
Občas jsem diskutovala s nejmladší dívenkou, která byla po operaci kýly a už jí otrnulo - no mládí. Jednou jsem zažila , jak vypadá člověk se žlučníkovou kolikou. Ta paní, nevěděla bolestí, kde je, co s ní je, tak jsem u ní seděla a utírala jí pot z čela a volala sestřičku tak dlouho, až přišla i s panem doktorem - bylo to večer - a dala jí injekci proti bolesti. Čekala pak na operaci.

Hlavní osobou, o které chci napsat, byla paní, asi 72 letá, podle řeči sester prý velmi trpělivá.
Přivezli ji jednou po obědě a já jsem zjistila, že je to paní z našeho města a já jsem ji znala jako známou naší rodiny. Obyčejně se živnostníci , dědeček byl stolář-znali ještě z 1. republiky.
Toto se stalo v roce 197O na začátku prosince.

Paní byla vdova, majitelka jednoho patrového domu vedle firmy, kde jsem pracovala. Když ji sestry ukládaly, viděla jsem, že má zafačované nohy , obě amputované pod koleny. Vyprávěla mi později, jak se jí to stalo.
Spadla se schodů, když jí uklouzla noha , nějak se obrátila a narazila si holeně. Měla tam modřiny, zavolali k ní doktora, dal jí jen mast, že to přejde. Po několika dnech jí nohy začaly černat, protrhla se jí kůže, dostala se jí do nohou infekce a než ji převezli do nemocnice, hrozila jí otrava krve a nohy se již nedaly zachránit.

Paní měla jednu dceru, vdanou , l vnuka. Za celou dobu co tam byla, chodil za ní pouze vnuk, dceru, ani zetě jsem tam neviděla. Chlapec měl 16 let a byl prý velmi hodný. Celou návštěvu ji držel za ruku a vyprávěl jí něco. Neposlouchala jsem, nechtěla jsem rušit.
Jen péče o tu paní se mi zdála poněkud nedostatečná, hlavně ze strany sester a rodiny.. Vím, střídaly se, měly toho moc, ale přece jen...

Jen příklad. Byla noc, dřímala jsem a najednou slyším : Paní, prosím vás, zavolejte sestřičku.
Co potřebujete? Potřebuji na mísu. No počkejte, nebudeme ji rušit, donesu vám ji. Za pomoci vedlejší sousedky, která již také chodila, jsme paní posloužily a já to odnesla. Ráno zase sestra donesla snídani, položila ji na stolek a odešla. Byla to jiná , asi nevěděla, že má paní amputované nohy a těžko si sama sedá. Chudák ležela a nejedla. Na můj dotaz, proč nejí, řekla, že nemá zubní protézu, kterou jí před operací daly sestry do nočního stolku. Tak jsem ji vzala, umyla a bylo po problému. To byly jen takové maličkosti. Bavily jsme se spolu pak dost. Vzpomínaly na známé a plánovaly, kam ona půjde, že doma se nemá o ni kdo starat. Dcera bydlí jinde, musí pracovat, zeť je poměrně na koruny.Dům měla z poloviny pronajatý, bydlela v patře a to byl problém.

Velmi jsem obdivovala její odevzdanost osudu, jemný projev, sečtělost. I zjev měla takový jemný. Štíhlá, celkem stále pěkné rysy, bílé trochu vlnité vlasy, světlé oči hleděly laskavě. Ta žena se snad ani neuměla mračit. Tak jsem si vždy představovala opravdovou dámu.
Odjela jsem z nemocnice a vrátila jsem se tam až začátkem ledna na operaci toho apendixu. Vyptávala jsem se na tu paní a dověděla se, že byla převezena do léčebny dlouhodobě nemocných - takový domov důchodců.Rodina se na to necítila, pečovat o ni.

Po nějaké době jsem četla parte a stálo tam : zarmoucená rodina! Tak to tedy sedělo. Dům zdědili, nejdříve pronajímali všechny prostory, místo bytu té paní , tam byl exkluzivní secondhand. Pak dům prodali.
Jen ukončení odběru elektřiny za ně zaplatil soused, protože mu bylo trapné nosit na poštu upomínky na zaplacení 126 Kč. Přeposílal za nimi došlou poštu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jamilen jamilen | 10. října 2008 v 0:26 | Reagovat

Smutné, a bohužel pravdivé v mnoha rodinách. :-(

2 Lin Lin | 10. října 2008 v 9:51 | Reagovat

Víte, paní Růženko, asi je všecko o lidech. Služba v nemocnici je opravdová služby, protože pacient je většinou při pobytu v nemocnici dost bezmocný a odkázaný na péči personálu.

Zažila jsem sestry, které by pro svou obětavost, ohleduplnost  a trpělivost zasloužily přízvisko "andělé". Zažila jsem i takové, které se ukázaly jen při vizitě a běda, když se někdo odvážil rušit je v jejich kávovém, pletacím či čtenářském "klubu".

Zažila jsem pacienty, kteří personál přímo terorizovali svými požadavky a způsob, jakým si o ně říkali, byl do nebe volající. A jejich sobeckos a neohleduplnost se nevztahovala jen na personál, ale i na ostatní pacienty.

Pak jsem zažila i takové, kteří (podobně jako paní v příběhu) se snažili neobtěžovat nikoho a pokorně s díky přijímali všechny drobné služby.

Nevím... podle mě je to v lidech a v jejich přístupu....

No...a co se péče rodiny týká, také bych nemohla kategoricky odsoudit. Je to totiž velice těžké rozhodnutí - zůstat doma a celodenné pečovat o nemohoucího člověka. Ne každá rodina si to může dovolit. A v případě potomků samoživitelů (jejichž příjem je jediným příjmem do rodiny) - je to asi i nemožné. Podle mě i tady platí, že "je to o lidech" a přidávám, že i o jejich možnostech.

3 rucuk rucuk | E-mail | 10. října 2008 v 11:46 | Reagovat

Vím, že tu paní nemohla dcera obsluhovat a případně o ni doma pečovat, mě vadilo spíš to, že za ní osobně nepřišli a to bydleli v tom městě, kde byla nemocnice. Obdivovala jsem jen toho  vnuka.

4 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 10. října 2008 v 14:11 | Reagovat

Nechci být štváč, ale pamatovali ti staří, ubozí, bezmocní, dětmi opuštění plačící lidé, že zestárnou? Jak své děti vychovali? Jaký příklad jim dali? Jak je postavili do života?

Teprve, když jsou tyto otázky zodpovězeny ve prospěch seniorů, je na místě odsouzení.

Existuje posloupnost věcí. Rodiče mají povinnost k dětem a teorve potom k prarodičům. Pokud senioři nechápou tuto souvislost, požadují více, jednají sobecky a neuznale, může se někdo divit, že zůstanou sami? Svůj život má každý především, ve svých rukou. Na pomoc má každý nárok, ale těžko ho v tísni a bezmoci vynutí.  Dobré vztahy se budují léta, nedají se koupit, ani lehce nahradit.

5 rucuk rucuk | E-mail | 10. října 2008 v 14:20 | Reagovat

-4- Tady se jednalo o matku- vdovu a dceru, která se provdala a odstěhovala do blízkého města. Tím, že ta dcera dědila je zjevné, že proti ní matka nic neměla. Snad jen byl háček v tom, že manžel chtěl , aby jim ten dům přepsala a protože se prořekl, že by ho bylo lepší prodat, měla strach, že by jim pak byla na obtíž a nechtěla to udělat. Proto k ní moc nejezdili, žena zřejmě poslouchala více muže. Měli družstevní byt, chudá neodešla. Jinak jsme o nich nemluvili,  nechtěla jsem se vyptávat.

6 rucuk rucuk | E-mail | 11. října 2008 v 15:35 | Reagovat

Chtěla jsem ještě podotknout, že jsem se setkala s různými sestřičkami a málokterá byla nějak netečná. Spíše to bylo někdy takové nerudné stvoření, ale zase opravdu pracovité, zkušené a vy jste po něm raději nic nechtěla. Ale zase, některé pacientky byly sobecké, chtěly, aby kolem nich sestry pořád běhaly. Možná jsem byla drzá, ale těm jsem i párkrát řekla, že tam nejsou samy, zeptala se, co potřebují a pokud to byl jen čaj, raději jsem ho donesla. Prostě, každé povolání má svoje....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx