.

Bloguji od 11.srpna 2008 - - k této vzpomínce přidejte 1 rok.
Jsem tady s Vámi ráda, jste zde všichni vítáni.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Příběh panenky.

29. září 2008 v 14:45 | Ruža z Moravy |  Různé ze života
zuzka
Proč mám doma panenku, ač můj věk ke hraní s panenkami již dávno pominul?
Je to citová záležitost.

Když jsem byla v dětském domově první rok, bylo mi 6 let. Na Vánoce jsem dostala od maminky balíček a byla v něm celuloidová panenka, která byla mrkací. Byla jsem šťastná, ale jen ten večer. Sestry v Domově mi panenku vzaly - prý by to bylo ostatním dětem líto a posadily ji na skříň v místnosti, kde jsme jedly, psaly úkoly, hrály Člověče nezlob se a pod.



Nějaký čas tam panenka byla, ke hraní mi ji nikdy už nepůjčily, což jsem vždy večer obrečela. Tedy zároveň se steskem po rodičích. Zmizela, ani nevím kdy. Možná ji některá sestra vzala své holčičce. Pak už jsem byla prý na panenku stará - tedy po příjezdu k příbuzným. Jen kolem 10. roku mi bratr vyrobil z překližky pokojík, kam jsem dávala takovou tu malou 10 cm velkou celuloidovou.

Když jsem měla službu při organizování burzy dětského oblečení a hraček Červeným křížem, viděla jsem náhle mezi vystavenými hračkami panenku podobnou té, jako mi poslala maminka. Navíc měla vlásky, gumové tělíčko a na sobě jen takové ubohé tílko a kalhotky spíchnuté ze zbytku nátělníku.

Kolik za ni chcete, byla má otázka. 100 Kčs! Bez řečí jsem je dala a panenka byla moje. Donesla jsem ji domů, omyla a hned ze zbytků látek ušila oblečení. Vymluvila jsem se na skutečnost, že jsme měli již 3 vnučky ve věku, kdy si hrály s panenkami.
Půjčovala jsem ji jen když k nám přišly, s výmluvou, které bych ji měla dát ?Nevím. Nejstarší byla truc kluka, s panenkami si nehrála, jen s bratrem vyráběli bojovníky, draky a pod. Druhá také moc ne a u nejmladší zvítězily Barbíny s hubenýma rukama a nohama.

Byla jsem ráda, že ji ani nechce a raději jsem jí pomáhala vytvářet modely na ně. Tak mi tu zůstala ve skříni a když i poslední syn z domu odešel, posadila jsem ji na postel, občas jí upletu nějaký svetřík, šatičky, či kamaše. Několik druhů oblečků jsem již dala kamarádce na její podobnou historickou panenku.Zuzka
Takže je to důvod, abych ji tu měla, či jen dětinskost? Každý má snad nějakou oblíbenou hračku - plyšáka, autíčko, stavebnici, které se jen nerad vzdává. Jen si prohlídněte všechny krabice na půdách, skříních, sklepech. Kolikrát jste již chtěli ty hračky vyhodit a nakonec se třeba budou někomu, někdy líbit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 N.D. N.D. | Web | 29. září 2008 v 16:29 | Reagovat

Příběh panenky je křehké vyprávění a celé to sakumprásk beru tak, že Vám rozumím.

2 matka matka | 29. září 2008 v 16:37 | Reagovat

Mít tak svoji Cábrlinku.

3 rucuk rucuk | E-mail | 29. září 2008 v 17:13 | Reagovat

Tato  panenka se jmenuje Zuzka a pojmenovala ji vnučka manželova bratra, když jsem jí ji na skypu ukázala kamerkou. Do té doby neměla jméno. Jé, ale Cábrlinka je moc hezké jméno. Máme kočičku Mudlinku- Šmudlinku - jak kdy.

4 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 29. září 2008 v 17:18 | Reagovat

Paní Růženo, každý nese v sobě, co mu bylo v jisté době nedostupné. Jako devítiletý kluk ( od r. 1949 ) jsem spolu s dalšími 3 sourozenci vyrůstal v rodině zemědělce samozásobitele. Nosíval jsem k pekaři na upečení chléb a vždy tam byly slané rohlíky, ovšem na lístky. Ten rohlík mne pronásleduje dodnes. Je mi 68 a vždy když vidím slaný rohlík jdu a koupím ho, přestože slanému se mám vyhnout.

Podobně to bylo s bicyklem, strýc mi slíbil závodní kolo, které si dovezl z Německa při totalním nasazení. Bohužel někam se po strýcově odjezdu zašantročilo. Skládal jsem si sportovní kolo až ve 30 letech, odzkoušel a dal ho synovi. Obratem mu ho u rybníka někdo ukradl.

Moje žena má panenku s porcelánovou hlavičkou, bohužel se špatně vyměněnými vlásky. Dostala ji, jako 8 mi letá po tetě, které ji prarodiče darovali v r. 1930 v Bratislavě. Vždy ji jen ukáže a zase zabalí. V 68 letech má tu vnitřní radost, že zachovala něco z bezstarostného dětství.

5 N.D. N.D. | Web | 29. září 2008 v 17:21 | Reagovat

[4] nar.soc., E-mail, 29.9.2008 17:18

Moje téměř devadesátiletá tchýně má dodnes doma vystavené porcelánové nádobíčko na panenky - skvost !

6 rucuk rucuk | E-mail | 29. září 2008 v 17:23 | Reagovat

-4- Mám silný pocit, že právě ty zážitky ne právě dobré zůstanou v člověku nejsilněji. Bezadresně, ale napořád. Coby , kdyby. Možná je dobře, že jsme neměli všechno na talířku, máme na co vzpomínat. Dokud máme vzpomínky, je to dobré,ne?

7 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 29. září 2008 v 17:28 | Reagovat

Když byly moje dcery za stárky, rozhodly, že se rozloučí s nadbytečnými pannami  i s kočárky a s medvědy. Vše vyčistily, šatičky vypraly a vyžehlily a večer v červnu (aby panny nenastydly ) oba plné kočárky zavezly na hřiště v místním sídlišti, posadily medvědy a panny na lavičku a kočárky s "miminy" postavili k nim. Když šly ráno na autobus do střed. školy, ještě tam seděla celá ekipa. Pak se dověděly, že se děcka servaly, když si přečetly lístek " vezměte si na hraní".

8 Ella Ella | 29. září 2008 v 21:49 | Reagovat

Na konci června 1974 jsem za první výplatu po vyučení, chtěla koupit něco zajímavého mamince k 50 narozeninám. Chodila jsem po obchoďáku z patra do patra a nemohla najít nic originálního, nebo aspoň uspokojivého. Až jsem skončila v oddělení hraček a tam seděla mrkací blonďatá usměvavá panenka. Červeno bílé kanafasové šatičky, bílé podkolínky, růžová mašle ve vlasech. Moje maminka byla sedmé dítě chudých rolníků a protože měla kromě jediné o 20 let starší sestry samé bratry, nemohla ani pomyslet na takovou nepotřebnou malichernost jako koupená panenka, stačila hadruša. Tak jsem dlouho nerozmýšlela a koupila mamince její první opravdovou panenku. Ještě pořád ji má. Moc se už sama sobě nepodobá, byla to nejoblíbenější hračka všech maminčiných 24 vnuků a vnuček a zatím 23 pravnoučat a taková " přízeň" zanechá stopy. Gábinka když zrovna není v něčí péči, sedí na skříni a odpočívá.

9 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 29. září 2008 v 23:10 | Reagovat

Když měla moje starší dcera 4 roky, začala mluvit o panence chodičce. Nemohli jsme v r. 1968 zrovna loktem do kapsy, protože jsme se chystali z nezbytí na stavbu domku z jedné výplaty. Ale nic naplat, dětský čas běží rychle a pozdě, je pozdě. Žena tedy koupila chodičku, v noci jsme ji prohllédli, jemně jsem ji promazal ( zadrhávala ), chozením v noci jsme ji "zaběhli" a dali pod stromeček. Nikdy nezapomenu na to dílo. Holčina ji zahlédla, ztuhla, pak se zajíkla, přišla si pro ní a současně se smála i brečela, až se z toho počůrala.  Tak moc si ji přála a současně byla připravovaná, že asi nic nebude.

Ony také přišly celkem tři do obchodu, kde byl zájem o třicet.

Máme ji dodnes a dcera ( 44 ) ji vždy bere do rukou se zvláštním odstupem. Do své domácnosti si ji dosud nevzala, aby ji, její děti nerozbily!!!  

Obdobně to bylo u mladší dcery, ta chtěla mluvící mrkačku.

Dostala ji za rok ( z DDR na miniaturní  desky a plochou baterku ). Desky jsou dávno zničené, panna otrhaná ( několikrát po reamputacích ) ale dosud nevyhoštěná. Když dcera přijde, vždy se na ni zeptá. Zřejmě je to důležité včas poskytnout hračku, pro rozvoj osobnosti.

10 rucuk rucuk | E-mail | 30. září 2008 v 13:30 | Reagovat

První hračkou, kterou nosil sebou všude nejstarší syn byla také panenka, taková do ruky, gumová a mužova maminka s ní dostala po hlavě, když jej při návštěvě chtěla popusinkovat. Reagoval na to ba,  ba, ba. Pak dostal skládací dřevěný nákladáček, plošinka a na ní kostky. Láska ke kostkám mu vydržela do dospělosti. Hrál si s nejmladším synem s množstvím různých kostek ještě ve 20 letech a on ho následoval. Stavěli, bojovali s pinclíky z moduritu, no paráda.

11 Martin Marek Martin Marek | 30. září 2008 v 22:14 | Reagovat
12 rucuk rucuk | E-mail | 7. října 2008 v 19:17 | Reagovat

-11- Nevím proč, ale zrovna tyto panenky chuckie se mi moc nelíbily. Byly snad takové zlomyslné, nepřirozené. No, pokud se někomu líbily?

13 matka matka | 15. dubna 2010 v 12:28 | Reagovat

Mít tak svoji Cábrlinku.

Ano, pokud zde budu, podle Cábrlinky mne jednou jistě poznáte :-) Ať už budu mít nick jakýkoliv, či I.P.

14 ruzenka ruzenka | E-mail | Web | 20. ledna 2011 v 21:57 | Reagovat

[13]:Tak o té Cábrlince byla zmínka mnohem později. Já tedy tu Zuzku mám pořád... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama






Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx