Moje první taneční.

26. září 2008 v 16:00 | Ruža z Moravy |  Různé ze života

Bylo mi krásných 15 let, začal školní rok a my jsme už více než na učení mysleli na to, že letos budeme chodit do tanečních.


Co na tom, že jsem uměla z domova téměř všechny klasické tance. Veškeré rodinné oslavy se konaly ve vyklizené kuchyni, při gramofonu, kdy každý tancoval s každým. Já tedy i s ženskými z rodiny. Na chmelu se nám to hodilo, kdo co uměl, učil druhé, když jsme si dělali večírky na sušárně, při gramofonu.
Tak teď, co na sebe? Hlavně, abych to mohla střídat, nebyla jen v jednom. Dala se ušít z domácích zásob jedna bílá halenka, další starorůžová, k tomu sukně černá a jedna modrá, plisovaná, z lehké vlněné látky. Pod límeček sametka stejné barvy jako sukně. To byla paráda, že? K tomu černé lodičky a hedvábné punčochy. Kdepak silonky, teprve silon začínal a nebyl ještě běžně k dostání.
Bylo to v r. 1955, tak žádný div. Bylo mi to celkem jedno, že jsem halenky musela pečlivě vyžehlit, na oblékání punčoch vzít rukavičky, abych nezatrhla očko. Jen když jsem mohla tančit.
Byly jsme dvě třídy, chlapci i děvčata tak půl na půl. Nikdo by neměl ,,sedět", ale znáte to, kluky musel taneční mistr postrkovat, aby šli pro dívky. Na první prodloužené jsme měli hosty, třídní profesory i ředitelku školy a to někteří studenti využili jako šplhání, že pro ni šli tančit. Byla legrace, jak se snažili , nešlapat jí na nohy.
Stejně nejhezčí byla závěrečná kolona. Dostala jsem na svoje první společenské šaty látku na Vánoce, honem jsme je daly ušít. Ostře fialová průsvitná látka -jeden proužek silon,druhý hedvábí -leskla se a hlavně nemačkala. Pod ni světle červené saténové kombiné se širokou sukní. Prý jsem měla nejhezčí šaty ze třídy. To byla satisfakce za to, že jsem byla nejmenší.
No, to také mělo jednu výhodu, mohli pro mě chodit jak malí, tak větší chlapci.
Co stačí děvčeti k radosti, že?
taneční
Pak už jen školní ples, kde jsme v dlouhých šatech tančili polonézu a následně valčík. Nemohu si vzpomnět, s kým jsem tancovala, ale určitě s někým, komu jsem nesahala jen po rameno.
Dívky měly šaty růžové, bleděmodré, bílé, bledězelené (ty jsem měla i já), většinou taftové. Chlapci černé obleky, bílé košile. Jak byli důležití. A my , holky, plné trémy, abychom to nepokazily.
Myslím, že kdo nechodil do tanečních, tyto vzpomínky nemá. Možná mu nechybí, ale jsou to pěkné vzpomínky, hlavně proto, že jsme byli ve věku, kdy jsme měli život před sebou a na nic zlého ani nepomysleli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sidonie Sidonie | E-mail | Web | 26. září 2008 v 17:13 | Reagovat

Jó taneční...To bylo něco. :-) Měla jsem štěstí - taneční sál byl necelých 10 minut volnou chůzí od mého bydliště, takže v zimě jsem nějak nemrzla. Kluků jsme sice měli celkem dost, ale nějací asistenti se vždy hodili. Poměrně vtipný pohled však bzl na kluky, když zazněla slova: "Pánové, zadejte se!" Seděli jsme naproti sobě podél parketu, takže "pánové" částečně doběhli a částečně doklouzali k té, kterou chtěli vyzvat k tanci. Byly to skutečně pěkné čtvrteční večery. :-)

2 N.D. N.D. | Web | 26. září 2008 v 19:29 | Reagovat

Hezké téma, tomuto tanečnímu období říkám růžové a poetické, prožila jsem je,  vč. bezvadné první lásky. jo, taneční...

3 juma juma | E-mail | 26. září 2008 v 19:39 | Reagovat

Já tam nechtěl. To víte - typická - dnes by se asi řeklo - socka. Táta po smrti, máma učitelka, dvě sestry, záplaty na všech kloubech. Holky mne prostě neviděly. A najednou taneční! Rychle vešlo ve známost, že nemám "volšový nohy". Přestalo vadit, že mám ohoz přešitý narychlo po tátovi. Najednou mne znaly všechny a já se nezastavil. Bylo to krásné; tanec jako čirá radost. Potom už to nikdy nebylo až tak.

4 rucuk rucuk | E-mail | 26. září 2008 v 20:33 | Reagovat

Máte pravdu, při tanci nezáleží tak na ohozu, my jsme to ani nevnímaly, co mají za šaty. Byli vymydlení, načesaní, tak nějak slušnější v řečech. A kotilonové volenky byly fajn. Naši to znali, tak jsem doma posbírala takové ty pěkné kytičky z ozdobných krabiček - fialky, růžičky, udělala jsem 3 malé kytičky, ustřihla ze zbytku látky z mých nových šatů šikmé pásky a udělala mašličku. Malý zavírací špendlíček a tři chlapci, pro které jsem byla ,byli hned poznat, protože ostatní děvčata měla zakoupené od mistra tance jen brožičky ve tvaru pejska. Prostě s tím nepočítaly. Však našim klukům jsem připravila také kotilonky jako oplátkový pro děvče, které pro ně přijde. Ti naši kluci měli takové malé čokoládky, také od mistra zakoupené.

Já jsem jim udělala perličkový náramek na gumičce, mělo to úspěch. Ach jo, známka stáří, když se vracím tak daleko zpět, že?

5 juma juma | E-mail | 26. září 2008 v 21:10 | Reagovat

Nemyslím. Smysl pro krásné věci a pěkné pocity v nás žije a je docela mladý. Možná jej časem zalije omrzelost a únava, ale k tomu máme ještě moc daleko. A třeba odoláme a nepotká nás to. Věřme si a nevzdávejme to.

6 Vršecký Martin Vršecký Martin | 26. září 2008 v 21:54 | Reagovat

Hezké...

Myslím, že navzdory nepřízni osudu máte krásnější vzpomínky, než kdokoliv jiný, ke komu byl osud štědřejší. Jste silná žena a ke všemu moc hezky píšete...

7 rucuk rucuk | E-mail | 27. září 2008 v 16:47 | Reagovat

Díky 6- nemyslím, že jsem měla nepříznivý osud. Nebyla jsem na tom zase tak zle, i když maminku a tatinka nikdo nenahradí. Nikdo mě nebil, nouzi jsem neměla, problémové dítě jsem nebyla, takže byly i chvilky, kdy jsem měla pocit, že mě mají docela rádi. Starali se o mě a to považuji za důležité - nechci být nevděčná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx