Jak přežít operaci.

16. září 2008 v 16:04 | Ruža z Moravy |  příběhy ze života lidí
Nechci zde popisovat potíže zdravotní, ale chtěla bych hlavně ženám dodat kuráž, když je postihne podobná nemoc.
Od narození 3. syna jsem pravidelně chodila na prohlídky. Měla jsem jej ve 40 a také jsem si vyslechla dost posměšků , ale i trochu závistivých slov od žen, které samy děti neměly. No, to je vedlejší.


Bylo vše v pořádku do doby, kdy mi v 56 našel lékař na vaječníku nádor a dohodli jsme se, že podstoupím nejen operaci, ale i plastiku moč. cest. Nechci používat odborné názvy i když je znám a myslím, že každý z vás ví, o co jde. Nastoupila jsem do nemocnice, vyšetření byla důkladná-předoperační. Přišel den D. Jen jsem sdělila, že jsem alergická na ajatin, jinak bez problémů. Nějak mi vážnost chvíle nedocházela, protože jsem se chtěla s paní doktorkou domluvit, aby mi při řezání břicha trochu odřezala sádla, ať je to zároveň a něco z toho mám. Nevěděla, jestli se má smát, kategoricky mě odmítla a anesteziologovi dala pokyn, aby mě raději uspal. Ale nápad to byl dobrý, ne?

Probudila jsem se na pokoji, byla jsem šťastná, že jsem živá, ale teď to začalo: drsná dieta ne proto, že by mi nechtěli dát jíst, ale nic - ani čaj - jsem do sebe nemohla dostat celý týden. Druhý den při vizitě se mě tatáž lékařka ptala: tak co, jak se máte. Říkám: Dole dobrý, nahoře umřu. Otočila se a rychle odcházela. Ani se nezeptala, proč umřu. Teprve den před odjezdem mi mladá doktorka dala kapky na podporu činnosti žlučníku, řekla, že je to po narkóze a měla jsem to prý řící dřív. Ale to bych zase nezhubla 8 kilo za 10 dní!
Byla jsem prý na sále 1,5 hodiny, byla to nejtěžší operace toho dne i z toho pokoje - bylo nás tam 5. Nakonec mi primář před odchodem řekl, že ten nádor sice zhoubný nebyl, ale ani nezhoubný, tak mi vzali všechno , co by mohla rakovina ohrozit.
Chodila jsem na kontroly, poslouchala pokyny i nějakou léčbu injekcemi podstoupila 1x za čtvrt roku. No, a je to už 12 let a jsem tu.
Co z celého vyprávění vyplývá? Nebojte se ženy, ale hlavně choďte na kontrolu. Máme takový názor oba, když nás uspí, ať si s námi dělají co chtějí, nevíme to. Jestli se probudíme dobře, když ne, nic s tím nenaděláme.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 edita+svatosova edita+svatosova | E-mail | Web | 16. září 2008 v 16:31 | Reagovat

Z toho článku mi moc dobře není. Možná to bude tím, že mně nejbližší člověk má anestezii a operaci těsně před sebou.

2 rucuk rucuk | E-mail | 16. září 2008 v 16:45 | Reagovat

l- promiňte,ale chtěla jsem jen povzbudit , strach o blízkého člověka neodstraníte humorem. Já si dovoluji žertovat v tomto ohledu jen ke své  osobě. To víte, že o ostatní je vždy strach větší.

3 matka matka | 16. září 2008 v 22:23 | Reagovat

Teď napíši něco velmi, velmi morbidního:

Zemřel mi .......   už nikdy se o něj nebudu muset bát, přesto stesk, bolest, zmařená naděje ,... způstává..

4 jamilen jamilen | 16. září 2008 v 23:23 | Reagovat

Zdravím paní Růženo.

Prožila jste si své a je fajn, že vše dobře dopadlo. Myslím, že každý z nás, pokud je v letech má za sebou něco nepříjemného. Pokud dýcháme, tak super. ♪ ♥.

5 todi todi | E-mail | 17. září 2008 v 6:53 | Reagovat

Ano, s narkózou, která čeká nás samé netřeba si lámat hlavu (sám jsem prožil). Probudíme-li se, jde život nějakou cestou dál, neprobudíme-li se, nikdy se o tom nedozvíme. Hůře jsou pak na tom pozůstalí. Ale nestresujte se zbytečně, stává se to opravdu jen velmi vzácně.

6 N.D. N.D. | E-mail | Web | 17. září 2008 v 7:38 | Reagovat

Potřebovala bych taky narkózu, abych alespoň těch 8 kg sundala....  Hlavně, že to dobře dopadlo, neškrábejte si to (to je humor prosím), a hlavně abyste teď už psala jen o tom, jak zdravím kypíte ! Přeji Vám to.

A ten přístup k případné (vlastní) operaci je fakt dobrý.

7 rucuk rucuk | E-mail | 17. září 2008 v 9:28 | Reagovat

-3- matko- to se mi nezdá ani tak morbidní, jako pravdivé. Stále se nemohu vyrovnat se smrtí bratra a  vidím na švagrové, že ani čas nehojí rány tak rychle, jak se říká.

-6-  N.D. měla jsem vlastně kromě tří porodů jen operaci slepého střeva a tuto popsanou a je opravdu zajímavé, že přestože po slepém střevě jsem jedla tak třetí den normální, docela dobrou nemocniční stravu, ubrala jsem tehdy 5 kilo také za 10 dní- to mi bylo 31 let. Myslím, že to opravdu dělá pravidelné jídlo, menší porce, nehladovět.

Škrábat si to nebudu, jizva od pupíku dolů není v tom mém sádlíčku ani vidět. Díky za přání zdraví. V rámci možností to jde.

8 vriskotenka vriskotenka | 17. září 2008 v 10:31 | Reagovat

Dobrý den paní Růženo,

já byla taky jen na operaci se slepákem, bylo to sice trošku komplikované, ale musela jsem chvilku čekat před operačním sálem a doktoři ze mě měli srandu, protože jim tam hrálo rádio a já jak už jsem měla ty "oblbovací" prášky či co, tak jsem si zpívala, až se chodba zelenala :-D

9 rucuk rucuk | E-mail | 17. září 2008 v 12:33 | Reagovat

Já se přiznám, že jsem brečela. Ne ze strachu, ale měla jsem t.zv. chroničák a na den, kdy jsem měla jít na operaci a byla připravena, hladová a i oblbovák jsem měla, toho bylo asi hodně a já zaslechla doktora jak říká, bereme jen akutní slepáky. To jsem začala už bulit, sestra si toho všimla, to prý nesmím. Řekla jsem jí, že už je to 3. termín od prosince - bylo to na mé narozeniny 10. ledna. Když   se jí doktor zeptal, co tam je, řekla akutní, ačkoliv věděla, že ne. Tak se spěchalo, já dostala náhubek, zavřela oči a cítila, jak mě natírají břicho. Honem jsem oči otevřela, aby mě v tom spěchu nezačali řezat. Anesteziolog  řekl: pozor ona ještě nespí. Šlápni na to, řekl doktor a já se probudila až na pokoji.

Tak si z toho nic nedělejte, doktoři jsou strašně otrlí- mám několik spolužáků doktorů a při gymnaziálních srazech byste jměla někdy slyšet, ty historky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx