.

Bloguji od 11.srpna 2008 - - k této vzpomínce přidejte 1 rok.
Jsem tady s Vámi ráda, jste zde všichni vítáni.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Kde jsi maminko - 1.

16. srpna 2008 v 19:30 | Ruža z Moravy |  Moje povídky
Z mého ranného dětství.

Narodila jsem se Jožce a Jaroslavovi jako druhé dítě. Po mém narození byla maminka dost slabá a začala mít problémy s plícemi. Bydleli jsme v Bošanech, kde tatínek dělal u fy Baťa. Po vzniku Slovenského státu v r. 1940, kdy Češi byli ze Slovenska vykazováni ho firma poslala pobočky ve Zruči nad Sázavou, kde byl rodině přidělen půldomek. Nebyl mi ještě ani rok. Bratr byl o rok a půl starší a z důvodu maminčiny nemoci si ho vzali na Moravu rodiče otce. Nastala taková rodinná kalvárie.



Chvíli u nás byla maminčina sestra Anča ze Slovenska, asi proto, aby pomohla se mnou, potom mě hlídala sousedka - vdova, která si nás celou rodinu dost oblíbila, takže ještě po letech se za mnou zastavila na Moravě a byla zvědavá, jak se mám. Když mi byly 4 roky, byla jsem v dětském domově v Brandýse nad Labem, kde za mnou jednou v létě rodiče byli, když maminku na čas pustili ze sanatoria, kde se léčila na TBC. Bratr byl ve Zruči jen krátce - tak v jeho 5 letech, pak odjel opět na Moravu k babičce. Já jsem v 5 letech onemocněla negativní formou TBC, ale musela jsem na 3/4 roku do Dětské plícní léčebny v Košumberku .Tam to bylo celkem dobré, protože mě léčili jen klidem a jídlem.
Jen na chvilku jsem se vrátila domů do Zruče, ale když jsem dovršila věk 6 let ,odvezla mě maminka do dětského domova v Černovicích u Tábora, sama musela odjet zase do plícního sanatoria.

V Černovicích byl Dívčí domov,rozdělený na dvě části. V pevné budově byly dívky do 10 let, starší pak do 18 let, bydlely v pavilonech. Byla jsem tam od ledna 1946 do srpna 1948. Dostávala jsem jen občas dopisy od maminky. V červenci 1946 mi sdělila na pohlednici z Jablunkova, že tatínek zemřel. Přechodil chřipku, zápal plic a dostal rychlou formu TBC, souchotě se tomu říkalo. Stále jsem čekala, kdy se maminka uzdraví a já budu moci jet domů. Proplakala jsem nejden večer, tajně v posteli, kdy druhé dívky už spaly. Podotýkám, že za celou dobu t.j. dva a půl roku jsem neměla z domova ani od příbuzných ani jednu návštěvu. Dopisů také pomálu a balíček jen dvakrát, na Vánoce.

Jinak jsme byly vedeny ke skromnosti, hladem jsme netrpěly , pro mne byla jedinou milou osobou slečna učitelka, kterou jsem měla velice ráda a ona snad mě také. Hrála krásně na housle, na mandolinu. Já jsem ráda zpívala - takovým tím silným, altovým hlasem. Trémou jsem netrpěla a tak jsem mnohdy zpívala ve škole při různých vystoupeních pro děti.

V první i druhé třídě jsme tehdy ráno začínali hodinu vyučování písničkou. Učitelka hrála buď na housle nebo na mandolinu. Slíbila mi pak v 8 letech, kdy domovu někdo věnoval klavír a chtěli nadané děti učit hře na klavír, že já to budu určitě a ona prý mě naučí i na mandolinu. K tomu však už nedošlo, protože v létě pro mne přijela otcova sestra - pro mě tehdy přísná teta - Růža a vzala mě hned večer do hotelu a ráno jsme odjely do Zábřeha k rodičům tatínka, kde bydlela i ona.

Celou cestu jsem se ptala na maminku a ona jen říkala - uvidíš. Po příjezdu jsem však od dědečka slyšela jen : maminka zemřela, před 14 dny byla pochovaná. Tedy ani na pohřeb mě nepřivezli! Zůstala jsem šokovaná, zcela ztichlá a jen večer jsem opět zoufale plakala do polštáře. Neměla jsem se špatně, ale na nějaké city si tam nikdo nepotrpěl, takže jsem zatrpkla a rozhodně přítulné dítě jsem nebyla. Učila jsem se dobře, problémy se mnou neměli. Jen potají jsem si poplakala steskem po rodičích.


Zařekla jsem se, že já budu mít rodinu jen za předpokladu, že budu zdravá a neponechám děti bez rodiny. Také jsem si dlouhá léta dopisovala s paní učitelkou Dvořákovou z Černovic. Byla to žena, které věnuji jiný článek, abych dokázala, že správný učitel se může zapsat do paměti svých žáků nesmazatelně, svým citlivým přístupem a způsobem výuky.

Poznatky ze života v domově stojí za to vyprávět, aby děti,které mají svůj domov věděly, že nikdo nemůže nahradit maminku a tatínka - tedy pokud jsou normální, milující a to moji byli, ale osud jim nepřál.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 17. srpna 2008 v 11:14 | Reagovat

Vážená paní Růženo,

je vždy smutné číst o tom. jak věci dopadly, když je zjevné, že mohly být lepší. V dobách Vašeho i mého mládí, byla jiná pořadí věcí, respektive, já si to dodnes myslím. Nebyl tolik probádán vývoj dítěte. Nebyly knihy pro lacké vzdělání a sobectví

nemělo korekce, stejně jako dnes.

Dodnes se nevžilo, že dětský čas ubíhá velmi rychle a nevratně.

Dítě nemůže počkat, jeho vývoj to nestrpí. Rodiče, kteří  "zadělají" na dítě by měli mít tyto věci na mysli. Nikdo nemůže dát dítěti bezprostřednost matčinu a blízkost otcovu.

Zdraví rodičů by mělo být předpokladem k početí. Je dost neodpovědné zatížit rodinu přenosnou nemocí a vidět potomní následky ( jistě to není pro umírající rodiče nic smířlivého ). Malý človíček, čekající marně, jen paběrkující pochopení a málokdy hlubší cit, je ochuzen a nejpotřebnější základ  lidství.

Jistotu a bezpečí, lidské společnosti. Obdivuji Vás, jak jste životní nepřízeň překonala a jak o ní dovedete moudře psát.

Zde na blogu Vám mnoho ozvěny nekyne. Ne každý si Vaši situaci dovede, jen představit. Kdo ji zažil snaží se zapomenout.

Mějte se alespoň v těchto letech sluníčkově.

2 rucuk rucuk | E-mail | 17. srpna 2008 v 14:05 | Reagovat

Jsem ráda, že vám není můj osud lhostejný, ale jak jste mohl snad vyčíst někde jinde, můj život formovaly právě knihy, ke kterým jsem měla přístup u příbuzných,u kterých jsem vyrůstala od 8,5 roku.Byl tam velký výběr z klasiky, ve čtení mi nikdo nebránil,když jsem udělala práci, kterou jsem měla "přidělenou" vzhledem ke schopnostem, tak jsem si četla. To mě možná formovalo více než lidé okolo. Byla jsem pořád hlavou někde ve hvězdách. Při trhání ovoce na zahradách u našich jsem si zpívala - no dost hlasitě a jak jsem někde uklízela a byla moc potichu, hned mě teta konterolovala, kde mám schovanou knihu. Také dobré,ne?Tak zdravím  a věřte na moc reakcí nečekám, jen tak sděluji a kdo chce číst, tak přečte, názor mít nemusí. Každý má svůj život a city.

3 Kunc Kunc | 19. srpna 2008 v 22:56 | Reagovat

Mjlá paní Růženko, pokud Vás tak mohu oslovit. Měla jste určitě těžké, ale zajímavé  dětství. Je hezké že v dnešní době, kdy se klade důraz na to, aby se každý staral jen sám o sebe se najde někdo, kdo se o své zážitky podělí. Děti dnes na knihy nemají čas, lépe řečeno raději hrají na PS bojové a podobné hry a to pak formuje jejich charakter pro další život. Hodnotový řebříček se podstatně změnil. Uvidíme co to udělá s další generací. Při čtení Vašeho článku mě běží před očima můje dětství. Doba je dnes strašně uspěchaná a tak Vám děkuji za pozastavení a zavspomínání.

4 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 12. října 2014 v 23:53 | Reagovat

Ruženko drahá co ti na takové vyprávění napsat? Buď ráda, že už je to jen vzpomínka, že máš své syny, svou rodinu. Přeji ti už jen vše pohodové. :-)

5 Robka Robka | E-mail | Web | 27. října 2014 v 22:54 | Reagovat

To je těžký osud. Trochu mi to připomíná jednu mou klientku - tatínek jí umřel ještě před narozením a maminka asi ve třech letech. Ta ale měla víc štěstí, že ji odmala vychovávala babička s dědou. Ale mámu a tátu jí citově nenahradili, i když byli hodní.

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 27. října 2014 v 23:47 | Reagovat

[5]: Já jsem byla po domovech do 8,5 roku, pak jsem žila do své svatby 21 let u tety a strýčka, v jednom domě s rodiči tatínka a u nich zase žil bratr.Bylo nás tam dost, ale charakterizovala jsem si to tak: hmotně jsem se španě neměla, ale lásku nepociťovala od nich, ani k nim nijak  zvlášť. Snad jen vděčnost, kterou jsem jim dávala najevo slušným chováním a pomocí.

7 Bev Bev | E-mail | Web | 4. listopadu 2014 v 7:15 | Reagovat

Růženko, krásně jsi to napsala. Takový příběh opravdu stojí za zapsání. Jak těžký a smutný osud a přesto jsi zůstala přátelská, pohodová a vstřícná. Snad ti pozdější roky života vynahradily všechen smutek a stesk. Když se dívám na fotky tvých miláčků, pevně věřím že ano. :-)

8 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 4. listopadu 2014 v 17:31 | Reagovat

[7]: Je možné, že se tak jevím. Mám ráda lidi a chápu jejich povahy, ovlivněné životem. Jsem ale dost citlivá, někdy to nedám najevo a mrzí mne netolerantnost lidí.Nikomu bych vědomě neublížila.

9 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 14. února 2017 v 10:20 | Reagovat

njn, konec dobrý, všechno dobré :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama






Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx