Třetí svatba u sousedů.

26. srpna 2008 v 14:15 | Ruža z Moravy |  lidé kolem nás
V roce 1977 jsme jeli opět na Slovensko pod Košice k babičce na dovolenou. Náhodou se měla vdávat dcera manželovy sestřenice Marika, učitelka. Brala si učitele, tata byl dokonce ředitel školy v dědině, kde bydleli. Tak měli svatbu na úřadě v sobotu kolem 13. hod., potom jeli s rodiči a svědky do Košic, kde měli obřad v kostele a my jsme se zatím v počtu asi 100 lidí sešli v jídelně tamní školy.


Bylo tam i jeviště, kde pak byla kapela a hrála až do rána k tanci i poslechu. Jak jsem již psala minule, každá rodina donesla kuře, dort či cukroví, svatební dar.
Po návratu ženicha a nevěsty jsme zasedli k prostřeným stolům. Tehdy jsem si dokonce do notýsku zapsala, co bylo, protože mi to přišlo jako obžerství. My jsme to řešili tím, že jsme vlastně jen ochutnávali, nedalo se to zvládnout jinak. Svačinka - jitrnice pečené, ty domácí klobásy, chléb, okurky. O pití psát je zbytečné. Na každém stole byla láhev barackpálinky, nealko, kdo chtěl čepovalo se i pivo ze sudu v kuchyni. Talíře s drobným cukrovím tam byly také.
Asi po šesté hodině večer byla večeře : domácí vepřové, zelí, knedlík. Tímhle se náš mladší syn dost nacpal a asi po 2 hodinách odpadl, takže s ním babička raději jela domů. Chtěla zkontrolovat dům a zvířectvo. Jenže pak přišla na řadu pečená kuřata , příloha chléb, ale tak měkkoučký, že jsme podezřívali strýčka, že mu z pekárny dodali večerní pečení. Mezitím se připíjelo, hrála hudba, četly telegramy a blahopřání, tancovalo
Asi mezi 23-24 přišla na řadu pochoutka, kterou znám jen od mamy : zakvašované zelí a v něm dušené plněné zelné listy vepřovým masem s rýží, dělané prý předešlý den, protože toto je lepší ohřívané, proležené. Já to jedla bez chleba. Náš starší syn mě překvapil hlavně tím, že sice protočil babičku, švagrové a tetu u stolu sedící s námi, ale jinak tančil jen se mnou. Marně jsem ho posílala pro slečny, které na něj hodně koukaly, nedal si říci.
K ránu nám nabízeli zelnou polévku s klobásou, potom dort, ale ten jsme pak brali domů , nedalo se už nic jíst. Jedna věc mě ale na těch svatbách zaujala, nebyl tam nikdo opilý, nechtěl se nikdo prát, zpívalo se, tančilo až do rána. Druhý den jsme tam už ale na oběd nejeli, byli jsme rádi, že jsme se do odpoledne vyspali. Ti novomanželé dopadli ale jinak než předešlí. Měli se rádi, měli dvě děti, postavili si dům a žili spolu pěkně, jenže Marika dostala rakovinu a nebylo jí pomoci. Po dlouhé nemoci zemřela a zanechala dvě nezletilé děti, muže, hlavně však nešťastnou maminku, které manžel ještě předtím také zemřel na rakovinu. Je to celkem smutný příběh, přes svatbu, na kterou budou všichni účastníci vzpomínat jistě v dobrém.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 N.D. N.D. | E-mail | Web | 26. srpna 2008 v 14:47 | Reagovat

Tak to je opravdu smutný příběh, ale takový je už život potvora. Jídla co jste vyjmenovala bychom měli asi na týden, nedivím se, že jste jen ochutnávali. Hezky se to četlo.

2 rucuk rucuk | E-mail | 26. srpna 2008 v 14:59 | Reagovat

Díky, měla bych chuť jen tak pro ilustraci popsat naši svatbu v r.1961, aby bylo možno srovnat s těmi slovenskými, ale ty svatby synů byly již také početnější, právě díky příbuzným a bohatší než naše. Svatba ale není jen o jídle, ale o celém způsobu zábavy, přístupu k tomu dni.

3 N.D. N.D. | E-mail | Web | 26. srpna 2008 v 15:57 | Reagovat

Záleží na Vás, o čem se Vám chce psát, tekže pro srovnání ta vaše svatba by byla zajímavá, záleží také zda je svatba ve městě nebo na vesnici, je to kardinální rozdíl, tedy podle mě. Naše svatba byla v Praze, v roce 1966.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama



Jdeme spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx