.



Jedna cizí, zvláštní svatba.

27. srpna 2008 v 15:01 | Ruža z Moravy |  Z historie života
Dnes jsem vyslechla příběh jedné dvojice, jak dopadla si nechám nakonec.
Bylo pár let po 2. světové válce. On byl ročník 1925, ona 1927, studovali v Brně - on medicínu, ona pedagogickou vysokou školu. Měli před sebou ještě dva roky studia. Protloukali se, jak se dalo.


V té době začala agitace hlavně pro pedagogy odejít po studiu na Slovensko. Tam se však Dagmaře nechtělo. Rozhodla se proto, že jediný způsob jak se tomu vyhnout je -vdát se. S Jaroslavem spolu chodili, byli takový humorný pár.
Vyjela na něj: Nechci na Slovensko, chci se vdát.. vezmeš si mě? Pokud ne, najdu si někoho jiného. On řekl, co mám s tebou dělat, tak jo. Ale peníze na svatbu neměli.
Přišla domů, mamince řekla, mami zítra jdu na úřad zařídit papíry, budu se vdávat. Jeje a proč, to musíš? Tak ne, jak myslíš, ale nechci jít po studiích na Slovensko a Jaroslav si mě chce vzít.
Maminka Jaroslava znala jen z vyprávění, Dagmar bydlela mimo Brno, na kolej nebylo, tak ji v Brně vzala do podnájmu teta. Měla pro sebe koupelnu. Na vanu dali prkna - to byl stůl, vedle stála úzká pohovka, na které spala a měla tam i vedle vany malý plynový vařič, aby si mohla vařit večeře a tak. To jen pro dokreslení situace. Maminka neměla na svatbu peníze, tak to vyřešili následovně.
Aby bylo trochu toho cukroví udělali svatbu před Vánoci. V prosinci také měla Dagmar narozeniny 22 let. Koupila si hnědobílé pepitové šaty, hnědý kloubouk - ten musel být.
Prodavačka se zhrozila : To máte na svatbu? Vždyť je na tom slepičí pírko? Aspoň jej oddělejte. Jenže Dagmaře se to tak líbilo a hotovo. Ženich tmavé šaty měl, košili mu ušila maminka- švadlena, jako obvykle prý se jí povedlo přišít límeček nakřivo. Dagmara mu chtěla košili koupit, aby aspoň na svatbu měl pořádný límeček, ale prý je to tak dobré, pod šaty to není vidět. Za svědky jim šel ženichův bratr se ženou.
Šli na úřad, nechali se oddat, samozřejmě bez kytky, kterou Jaroslav zapomněl koupit a pak hurá na oběd - kam myslíte? Do vysokoškolské menzy! Dovedete si představit to hurá, když tuto vymoděnou dvojici viděli a slyšeli, že jsou novomanželé.
Ale stejně to byli a dosud jsou krásní lidé - oba vysocí tmavovlasí, Jaroslav tmavé oči, vlnité vlasy, Dagmar modré oči, světlá pleť. Po příjezdu domů, prý bratr Dagmar - sedmiletý kluk, řekl Jaroslavovi, ty tam ani nechoď, naši nadávají. No, nebylo to tak zlé, navíc chtěla to Dagmar, tak co.
Oba vystudovali, nakonec se přistěhovali do našeho města. Dcery měli až po skončení studia. A věřte nebo ne , v příštím roce to bude 60 let, co jsou manželé a na rozvod to nevypadá.
Ta svatba se konala v r. 1949 a nakonec se dověděli, že měli počkat, protože po novém roce mohli dostat příspěvek od státu 15 tis.Kčs. No, ve staré měně, ale dobré,ne? Asi se nemá vždy spěchat.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 rucuk rucuk | E-mail | 27. srpna 2008 v 18:35 | Reagovat

Jen pro doplnění, ti manželé jsou vzácně sehraní a je pohádka je poslouchat, jak se špičkují. Přitom je vidět, jak si jeden druhého váží a mají se rádi. Způsob jejího chování prý byl důvodem, že s ní začal chodit a ona jej zase měla ráda pro ironický způsob - jemný - jednání.  Je to svérázný lékař, jednu dobu nemohl mluvit, chraptěl, tak dával pacientům  dotazy a pokyny na cedulkách. Byla to legrace, ale pro něj asi moc ne.

2 Blanka Ondrúšková Blanka Ondrúšková | E-mail | 12. srpna 2009 v 20:22 | Reagovat

Krásně se to čte a ještě líp vzpomíná na moje rodiče, kteří byli oba roč. 1919 , oba pracovali u Bati, brali se v roce 1942,  nejdříve bydleli u tetyv koupelně /asi byly ty koupelny dříve nějaké větší ?/ pak dostali jednopokojový byt se společnou koupelnou se sousedy s prvního patra a narodila jsem se já...nikdy jsme doma neslyšely hádky /byly jsme 4 sestry/ jen mamka pravila , řekni tátovi ať jde obědvat , a my vědely, že naši jsou asi pohádaní, že spolu dneska nemluví. Celý svůj  společný život neměli lehký a moje dcery dodnes říkají, mamko tak  jak byli babi a děda to kdyby se nám v životě povedlo. Já jsem to nedokázala i přes tento dobrý příklad amoc mne to mrzí /i mého muže/ že jsme se rozvedli a děvčata byla bez táty. Teď s přibývajícím věkem a snad i rozumem se snažíme být dobrým dědou a babičkou, snad i to málo stačí...

3 rucuk rucuk | E-mail | 18. prosince 2009 v 21:04 | Reagovat

2-Blanko, náhodou jsem sem nakoukla po návštěvě tohoto páru. Paní slavila 82 narozeniny a měla jste slyšet, jaký ještě humor oba mají. Oslaví nyní vlastně 60 let společného života, to je opravdu unikátní, že? Neměli  to vždy lehké , neštěstí ani nemoci se jim nevyhnuli, ale překonali to svou opravdu dobrou povahou, vzácnou shodou. Takové to jemné špičkování, vzájemné opatrování při nemoci jim pomáhalo vše překonat.. Hodně lidí by si z nich mohlo vzít příklad.

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 9. srpna 2013 v 18:24 | Reagovat

V současnosti: pan Jaroslav již zemřel a paní žije, nemocná, u dcery.

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 30. září 2015 v 18:38 | Reagovat

[4]: Dnes 30.9.2015 je vyvěšené parte paní Dagmar - bude žít v našich vzpomínkách, myslím všech studentů, kteří se s ní ve škole učili i lidí, kteří tuto rodinu znali.

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 30. září 2015 v 18:40 | Reagovat

[5]: Měla jsem napsat - které učila - pardon.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Jde se spát, díky za návštěvu a na shledanou...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx